Ukořistit dobrou školu je dnes priorita pro většinu rodičů, říká vedoucí přílohy o vzdělávání

Léta píšete o vzdělávání, čtyři roky vedete přílohu LN Akademie. Kdybyste měla jmenovat dobré a špatné stránky vzdělávání v ČR, co vás napadne?

Začněme dobrými. Vnímám silnou snahu relativně velké části rodičů zajistit pro své děti laskavější školu, než jakou zažili oni sami. Na rozdíl od předchozí generace je pro ně důležité, aby se jejich děti cítily ve škole dobře, zajímají se o to, jak to ve škole chodí. Školy na tuto poptávku musí reagovat a také to dělají. Vzniká hodně základek, kde učí laskaví a kreativní učitelé, školy dbají na spolupráci s rodiči a na to, aby dětem bylo v třídním kolektivu dobře. Ale kde je nejvíce světla, tam bývá také tma. Někteří rodiče, jimž na vzdělávání dětí obzvlášť záleží, jsou v prosazování svých zájmů až agresivní. Tlaky na školu jdou z různých stran. Ředitel školy musí být silná osobnost, aby to ustál.

Co by se ve školství mělo podle vás urgentně řešit?

Druhý stupeň základních škol za tím prvním co do kvality pokulhává. Třídní tahouni odcházejí hlavně ve velkých městech na víceletá gymnázia, ředitelé bojují s nedostatkem kvalitních učitelů, v případě některých aprobací jsou rádi, pokud vůbec někoho seženou. Na prvním stupni učí častěji srdcaři. Nepotkáte tam tolik vyhořelých kantorů, těch, co se chytají za hlavu, že radši nešli dělat něco úplně jiného, zaujmout děti v pubertě je nad síly takových učitelů. Bude ještě nějaký čas trvat, než se učitelství stane respektovanou, finančně a společensky dobře ceněnou profesí, kterou budou dělat ti nejlepší. A jsou to právě učitelé a ředitelé, na jejichž osobnostech škola stojí. Jestli je ve třídě interaktivní tabule nebo se tam píše křídou, je úplně fuk.

Jaká vzdělávací témata vás zajímají?

Baví mě sledovat vztah školy a společnosti. To, jak se proměňuje. Jakou váhu společnost vzdělání přisuzovala a přisuzuje. Mrzí mě, když se ze vzdělání stává jen prostředek k dosažení dalších cílů. Slýchám často volání po tom, aby škola učila něco praktického, aby žáky a studenty zbytečně nezahlcovala teorií. Myslím si, že škola má mít vyšší cíle než připravovat na budoucí povolání. Měla by učit přemýšlet, kultivovat osobnost, přivádět k radosti z intelektuálního objevování. To je přece to, co dělá život člověka plnějším, hlubším, a tím hodnotnějším. Připravit někoho na to, aby úspěšně obstál v kapitalistických dostizích, jichž se tady všichni chtě nechtě účastníme, je podle mě žalostně málo.

Akademie se zaměřuje zejména na rodiče. Jací jsou dnešní rodiče v porovnání s předchozí generací?

Zajímavé výzkumy těchto témat dělá Ústav výzkumu a rozvoje vzdělávání Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, s nímž ráda spolupracuji. Nedávno jsem v Akademii psala o jedné z jejich studií, z níž jednoznačně vyplynulo, že současní rodiče chtějí pro své děti především vlídné prostředí a individuální přístup, přičemž školu, kam své dítě pošlou, pečlivě vybírají. Ukořistit dobrou školu považuje dnes ve velkých městech za důležité víc než sedmdesát procent rodičů. Požadavek na kvalitu výuky nebo materiální zázemí je až na dalších místech. Pryč jsou devadesátá léta, kdy školy „táhly“ hlavně na kvalitní výuku jazyků a prestiž. Současná generace osvícených rodičů chce pro děti pohodu. I já, když jsem před rokem a půl vybírala školu pro svého syna, jsem chtěla hlavně hodnou paní učitelku.

Vzdělávání se vyvíjí, existuje podle vás dobré povědomí o nových vzdělávacích metodách, nebo může naopak být názor na ně zkreslený?

Máme tu část rodičů, jejichž povědomí je velmi dobré. Většinou jsou to příznivci alternativ. Pro své děti chtějí Hejného matematiku a genetickou výuku čtení. Někdy se ale jejich snahy překlopí do extrému. Nejsou ochotní diskutovat o tom, že se Hejného matematika možná nemusí hodit pro všechny a že některým dětem genetická metoda vyhovuje méně. Berou to tak, že co je alternativní, to musí být nejlepší. Pokud narazí na učitele nebo jiného rodiče, který jim nedokáže dostatečně zdatně oponovat, protože jeho přehled o alternativách je chabý, chovají se k němu přezíravě. Dělá to zlou krev. Oba tábory, ten alternativní i ten konzervativní, se k sobě musí přiblížit, vzájemně se zkusit pochopit. Obrušovat hrany tohoto sváru je také to, o co se ve své práci snažím.

Jak prožíváte vzdělávání jako maminka syna - školáka? Do jaké školy chodí?

Syn v září nastoupí do druhé třídy Základní školy Slovenská v Praze 2. Je to škola vstřícná k rodičům, s pro mě zdravým přístupem k alternativám. Matýskova třídní učitelka Jana Beranová je laskavá a citlivá žena s krásným vztahem k dětem, která se snaží, aby se ve třídě cítily dobře. Jsem z jejího přístupu k žákům i komunikaci s rodiči bez přehánění nadšená, nemám co vytknout. A abych byla upřímná, všechno ostatní nechávám být. Je mi jedno, že má teď škola novou tělocvičnu a že ve třídě mají interaktivní tabuli, které můj syn soustavně říká „interkvalitní“. Nekontroluji, do jaké míry pochytil angličtinu, ani neřeším, proč škrábe jako kocour. Vím, že dovednosti, které bude potřebovat, se naučí i mimo školu. Zásadní pro mě je, že mu zatím nikdo neznechutil radost z učení. Je to klišé, ale učit se musíme celý život, v dnešní rychle se měnící době to platí naléhavěji, škola na to musí děti připravovat, je to jeden z jejích hlavních úkolů.

Jako velmi přínosné vidím také to, že se v běžné základní škole dítě setká s dětmi z rozličných rodin, z různých sociálních vrstev a třeba i z různých zemí, z rodin s odlišnými hodnotami. Vytříbí si tak vnímavost a sociální inteligenci. To je pro mě argument, proč si vybrat běžnou základní školu. A proč z ní hned za každou cenu nepospíchat na víceleté gymnázium.

Co vás dovedlo do Akademie?

Akademie rozhodla o spoustě věcí v mém životě. Přílohu jsem četla už jako studentka gymnázia, Lidové noviny nám chodily domů. Tehdy byla víc zaměřená na studenty, zatímco teď cílí spíš na rodiče. Díky informacím v ní obsažených jsem šla studovat bohemistiku do Opavy, protože v Praze jsem se nedostala, vrátila jsem se sem až po roce. Už na vysoké škole jsem tam pak našla oznámení o letní novinářské škole, kterou LN pořádaly, částečně s cílem najít si tam mladé šikovné elévy, a těm pak nabídli stáž v redakci. Stáž jsem absolvovala, začala jsem přispívat jako externistka a po čase přišla nabídka, abych přílohu Akademie vedla. Tehdy mě ale od ní ještě odlákala stáž v zahraničí. Nakonec jsem ale tuhle práci dostala, o pár let později. A díky Akademii jsem se seznámila i s otcem svého syna Matyáše.

Co děláte se synem o prázdninách?

Cestujeme, poznáváme jiné kultury, takže se vlastně pořád nenásilně učíme. Syn si třeba uvědomuje, že v Řecku se lidé chovají trochu jinak než u nás, mají jinou mentalitu a jiný vztah k dětem, jsou milejší a vstřícnější, zároveň ale musíme počítat s tím, že na všechno je tam dost času a že třeba v restauraci se na zaplacení čeká trochu déle a objednané taxi taky možná nepřijede tak rychle jako v Praze. Vedu ho k respektu a toleranci, k umění naladit se na jinou kulturu a přijmout její zvyklosti s otevřeností, pokorou a vděkem. A neplatí to jen o cestách do zahraničí. Pravidelně jezdíme na prázdniny na Valašsko do Velkých Karlovic. Přestože je to velká obec, do bankomatu musíte jít několik kilometrů, vzdálenosti tam lidé vnímají úplně jinak než my, rozmazlení Pražáci. I takových věcí si všímáme a učíme se z nich.

Barbora Cihelková vystudovala bohemistiku a filmovou vědu. Od roku 2015 vede přílohu Lidových novin Akademie. Vychovává sedmiletého syna Matyáše.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.