Už téměř šest tisíc dětí se učí doma. Je domškoláctví leháro?

Ráno vstanou a naplánují, co budou dělat. Když je hezky, je možné vyrazit ven; jindy zajdou třeba do muzea nebo na vlastivědnou procházku po Praze. Během celého dne přitom Michaela Stránská se svou devítiletou dcerou Erikou a šestiletým synem Janem potkávají příležitosti něco nového přečíst, spočítat, něco se dozvědět. Erika je nyní ve třetí třídě, do školy ale chodí jen na přezkoušení, její matka ji učí sama. „Erinka má soubor potravinových alergií a je velmi přecitlivělá vůči hluku. Neumím si představit, jak by zvládla třeba šest vyučovacích hodin a pak družinu,“ vysvětluje Michaela, co ji vedlo k rozhodnutí opustit práci překladatelky a turistické průvodkyně a začít svoje dítě vzdělávat doma.

Není to ale jediný důvod. Erika je intelektově nadaná. Sama se už v předškolním věku naučila číst, v pěti letech se stala členkou mykologické společnosti. Zajímá ji vlastně všechno – periodická tabulka prvků, členovci, ale třeba i umění nebo historie. Nedávná procházka po Praze ji třeba inspirovala k tomu, že si teď čte v encyklopediích o kubismu.

„Ve svých zájmech se s vrstevníky dost míjí, víc si rozumí se staršími dětmi,“ poznamenává Michaela Stránská. Erika i Jan mají spoustu aktivit odpoledne a o víkendu, ať už je to skaut, lukostřelba, nebo dramatický kroužek, kde si užívají i společnost ostatních dětí.

„Pravidelně děláme češtinu, matematiku a angličtinu. Erika si oblíbila aplikaci Umíme to, takže si procvičuje sama, a když neví, přijde si ke mně pro výklad. K prvouce čerpáme ze života a z toho, co děti zajímá. Sledujeme dokumenty, čteme knihy, dohledáváme na internetu, navštěvujeme různé akce sami i s přáteli,“ dodává Michaela. To, že se tak intenzivně věnuje dětem, pro rodinu Stránských znamená, že žijí víceméně z jednoho příjmu, tedy asi skromněji, než je v Praze a okolí zvykem. Rodině to ale nevadí. „Neměnila bych, i když chodíme v oblečení z druhé ruky a nelétáme na exotické dovolené. Co chceme, to máme,“ shrnuje s přesvědčením matka dvou dětí.

Bez maturity učit dítě doma nelze

Domácí vzdělávání má v českých zemích staletou tradici – i když Marie Terezie v roce 1774 zavedla povinnou školní docházku, bohatší a urození se nechtěli mačkat v lavicích v přeplněných třídách a pro své potomky najímali soukromé učitele. Za vlády komunistů musely všechny děti povinně do škol, ale v roce 2005 byla obnovena možnost domácího vzdělávání. Nejprve se týkala pouze dětí na 1. stupni, od roku 2016 pak byla tato možnost rozšířena i pro 2. stupeň. Podmínkou pro tzv. „domškoláctví“ u mladších dětí je, aby jejich rodič měl alespoň maturitu, na 2. stupni už je potřeba nejméně bakalářský titul jakéhokoliv směru a zaměření.

Dítě také musí být zapsáno v kmenové škole, která plní roli garanta vzdělávání a pravidelného přezkušovatele (většinou jednou za pololetí). Navíc je třeba, aby rodina o domácí vzdělávání zažádala a její připravenost potvrzuje pedagogicko-psychologická poradna. Pokud se ukáže, že malý „domškolák“ se dostatečně neučí, může mu být povolení k výuce v domácím prostředí zrušeno.

Domácí vzdělávání mezi rodiči získává na popularitě. Zatímco ve školním roce 2007/2008 se doma učilo 376 dětí, o deset let později už to bylo 2591. Další rozmach přišel v období pandemie. Část rodičů nesouhlasila s opatřeními epidemiologů a další část zase zjistila, že jim režim s dětmi doma vlastně vyhovuje. Navíc pokud se rodič věnuje jednomu dítěti, má vše hotové za zlomek času, než je potřeba ve třídě. Za poslední tři roky „domškoláků“ v Česku přibylo skokově: ve školním roce 2018/2019 jich bylo 3874 a loni už 5812. Mezi celkovými 964 tisíci žáků základních škol jde pořád o minoritu, ale nárůst je to značný.

Tématu domácího vzdělávání se věnuje antropoložka z Masarykovy univerzity v Brně Irena Tesařová, jež sama učila svoje čtyři děti doma a je i jednou z autorů publikace Domácí vzdělávání, vydané v roce 2020 Sociologickým ústavem AV ČR. Podle ní se rodiny, které děti nedávají do školy, dají rozdělit zhruba do čtyř skupin.

První jsou rodiny, jež například kvůli zaměstnání rodičů hodně cestují. Jejich děti se často učí online s pomocí učitelů z Česka a počítá se s jejich návratem do původní školy. Druhou skupinou jsou rodiny, kde dítě intenzivně rozvíjí svůj sportovní nebo umělecký talent a tráví tím tolik času, že se to s klasickou docházkou nedá skloubit. Další skupinou jsou rodiny, které si pro děti přejí „něco jiného“, a proto je umísťují do takzvaných komunitních škol, kde učí buď sami rodiče, nebo najatí učitelé.

Poslední skupinou jsou pak lidé, kteří z „ideologických“ důvodů nezapadají do systému. Mohou to být rodiny silně nábožensky zaměřené, rodiny, jež nedůvěřují systému jako celku, či prostě jen lidé, pro něž je největší hodnotou čas strávený společně.

Žádný mobil do oběda a čas na vrcholový sport

„Já jsem se stala domácí učitelkou ze dne na den a neplánovaně ve chvíli, kdy jsem byla na rodičovské dovolené s nejmladším synem. Starší chodili do druhé, čtvrté a šesté třídy a ani jeden z nich nebyl ve škole šťastný – a to jsme se odstěhovali z Prahy na venkov, abychom se vyhnuli obřím školám s plnými třídami,“ vzpomíná Bára Veselá na své začátky s domácí výukou. „Jenže kluci mají poruchy učení, jsou hodně akční a místní venkovská škola odmítala akceptovat zprávy a doporučení z poradny. Ze dne na den tak zůstali doma a začali jsme se učit společně.“

Bára se do učení vrhla s vervou a nezastavilo ji ani to, že každý ze synů potřeboval individuální přístup. „Je to jako s výchovou, na každého funguje něco jiného,“ usmívá se. „Ale vůbec nelituji, tři nejstarší kluci jsou dnes už na střední škole a nikdy nám nevyčetli, že se učili doma.“ Sama Bára vidí v podstatě také jen pozitiva. Její synové se všichni zamilovali do juda a dosáhli v něm úspěchů. To by ale vůbec nešlo, pokud by chodili do školy a měli kombinovat odpolední výuku a intenzivní trénink. K moři mohli jet třeba v říjnu, do bazénu dopoledne, na hory ve všední den, kdy je tam méně lidí. K učení si pak sedli třeba v sobotu nebo večer a nic jim neuteklo.

„Samozřejmě to nebylo vždycky jednoduché a museli jsme si najít způsob, jak společně fungovat. Střídala jsem se u kluků s výukou jeden na jednoho, ostatní v té chvíli měli pracovat samostatně. Ne vždycky se jim chtělo, takže jsem zavedla jasné pravidlo: můžu ti pomoct, ale pokud se ti to nelíbí, hned zítra nastupuješ do školy. Možnost neučit se vůbec není na stole,“ sdílí Bára Veselá svůj tip na to, jak zkrotit energické chlapce v početní převaze. Dalším pravidlem, které si kluci postupně osvojili, je pravidlo přejaté ze svobodných škol: žádné obrazovky před obědem. „Pokud by vstali a vzali do ruky mobil, už bych je od něj nedostala,“ přiznává Bára. „Sami chtěli mít možnost se na něco podívat, s někým si napsat nebo si zahrát hru, takže nebyl problém je přimět k práci.“

Pro Báru bylo důležité, aby synové drželi krok s rámcovým vzdělávacím plánem a měli díky tomu otevřenou možnost se skutečně kdykoliv vrátit zase do lavice. S výukou jí pomáhaly učebnice ze školy, online učitelka angličtiny i babička kluků, která vystudovala matematicko-fyzikální fakultu. „Někdy mě trochu mrzí ten pohled zvenčí, že si člověk nechává dítě doma proto, aby si ulehčil život. Domškoláctví je všechno, jen ne snadné,“ říká s pobaveným úsměvem čtyřnásobná máma, která dnes učí už jen nejmladšího.

Komunitní školy aneb „vzdělávání jinak“

Jistou možnost ulehčení ale rodiče dětí v režimu domácího vzdělávání dnes přece jen mají. Je jí pestrá a neustále narůstající nabídka různých komunitních „škol“ – v uvozovkách proto, že v očích zákona se o školy nejedná, neboť nejsou registrovány u MŠMT. „Komunitní školy často zakládají rodiče a také učitelé, kterým nevyhovuje systém státních škol,“ vysvětluje studijní poradkyně a bývalá učitelka Šárka Plocková Hauznerová. „I proto jsou komunitní školy tak pestré a rodič, který o nějaké uvažuje, si musí dopředu dobře zjistit, jestli do zvolené skupiny se svou představou o vzdělání zapadne.“

Na internetu jsou k nalezení komunitní skupiny, kde si děti především hrají a jezdí na výlety a rodičům je kladeno na srdce, aby počítali s tím, že k povinnému přezkoušení musejí děti připravit sami. Jiné se víc soustředí na učení, jako třeba vzdělávací skupina KoKoŠka, která sídlí v pražských Kobylisích.

„Naši vzdělávací skupinu založili rodiče a učitelky, kterým neseděla klasická škola,“ říká Daniela Podvalová, která se stará o provoz. „Od začátku jsme chtěli, aby KoKoŠka fungovala tak, že tam děti budou chodit od pondělí do pátku a skutečně se budou učit, ale budou tak činit ve zdravém a respektujícím prostředí.“ Děti tak ve skupině tráví výukou pět hodin denně; mají tzv. trivium – tedy češtinu, matematiku a angličtinu – a zbytek předmětů se učí formou projektů. „Velmi oblíbené jsou naše expediční středy, kdy jezdíme na výlety,“ usmívá se Daniela Podvalová.

Do KoKoŠky momentálně dochází 36 dětí, a dokonce se otevřela i skupina druhostupňových dětí. Všichni jsou oficiálně „domškoláci“, absolvují tedy přezkoušení ve státní škole formou rozpravy nad portfoliem. „Vzhledem k tomu, že máme profesionální a zkušené učitelky v týmu, je to víceméně formalita. Děti prospívají dobře, ale na druhou stranu je to pro nás ujištění, že učíme správně, že jsme neuhnuli ze svých cílů,“ dodává Podvalová.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.