V Indii jde s dítětem k psychologovi celá rodina včetně strýce, popisují Češky stáž v Kalkatě

Dominiku baví Bollywood a celkově indická pop kultura a logicky toužila vidět Indii na vlastní oči. Pak ji napadlo, že by tam mohla jet na stáž, kterou měli předepsanou v rámci magisterského studia psychologie na pedagogické fakultě v Praze. Někteří její spolužáci vyjeli na Erasmus, ale vraceli se s tím, že se tam toho moc nenaučili. „A tak jsem si řekla, že zkusím najít něco jiného a že to bude v Indii,“ říká Dominika. Do hledání se opravdu zakousla. Oslovovala agentury, která výměny studentů a stáže zprostředkovávají, hledala prý celý rok, ale nic, co by přicházelo v úvahu, se neobjevilo.

Až po takové době ji napadlo zeptat se indického kamaráda, lékaře žijícího se svou českou ženou v Praze. A najednou šlo vše jak po másle. „Nevím, proč jsem se na Jayantu neobrátila hned,“ krčí rameny Dominika. „Asi jsem nepředpokládala, že by měl potřebné kontakty nebo chuť se tím zabývat,“ říká.

Indický kamarád proti jejímu očekávání – ale v souladu se svou kulturou - projevil spoustu ochoty a elánu a taky se ukázalo, že ten správný kontakt má. Dominiku a Julii, se kterou cestu plánovala, propojil se svým známým, psychiatrem, který v Kalkatě vede centrum psychologické a psychiatrické pomoci pro děti s názvem Mental Health Foundation. V rámci této organizace funguje poradna pro děti s poruchami učení, psychologickými problémy i psychiatrickými onemocněními. Tam se zaradovali, že se k nim chtějí přijet podívat dvě evropské studentky, a nic už nestálo v cestě tomu, aby Dominika s Julií skutečně v březnu 2015 odjely do Kalkaty a strávily tam měsíc.  Dokonce jim na to přispěla fakulta. "Systém stáží na peďáku rozvinula proděkanka docentka Kucharská a ta nás v naší iniciativě podpořila. Jsme jí za to vděčné," říkají dívky.

Tady jsou jejich nejsilnější dojmy.

Vše dělá celá rodina

Do centra psychologické a psychiatrické pomoci, kde jsme byly, chodil již určitý výběr rodin, ty více informované a vzdělanější. A platily podle svých finančních možností, ne každý stejně. Pomoc byla placená, jako skoro veškeré lékařské služby. Bezplatné veřejné zdravotnictví pokrývá opravdu jen základ.

S dítětem do poradny přicházela často širší mnohočlenná rodina včetně prarodičů nebo tet a strýců, hodně se zapojovali muži. Lékaři taky s celou rodinou i počítali, brali do ordinace všechny a vše se řešilo kolektivně. Děti s tím neměly žádný viditelný problém.

Vůči svým rodičům i dalším příbuzným byly velmi uctivé a celá rodina se chovala velmi uctivě k lékařům. Rodiny v čekárnách trpělivě vyčkávaly i celé hodiny, a pak byly vděčné i za krátkou konzultaci. Děti se před rodiči ukláněly nebo jim dokonce symbolicky líbaly nohy.

Nejčastější potíže

I v Indii je hodně poruch ADHD a malí indičtí adhďáci se projevují stejně jako ti naši. Ale dokázali celkem trpělivě čekat, až na ně přijde řada. Častá byla také porucha autistického spektra, sociální fobie i deprese. Lidé tam opravdu žijí natěsno a komunita má na život jednotlivce obrovský vliv, který někdy může být až dusivý. Prosadit si svou je velmi těžké. Na druhou stranu se na problém u dítěte většinou přichází poměrně brzy, protože rodiny tam tráví spoustu času pohromadě, mají společná jídla a dospělým většinou neunikne, když je najednou něco jinak.

Zpráva rodičům do ruky

Vyšetření probíhala částečně v angličtině a částečně v místním jazyce. Uvědomily jsme si, jak moc člověk může poznat pouhým pozorováním chování dítěte, aniž by rozuměl tomu, co kdo říká. Myslím, že přímé pozorování se u nás někdy zanedbává na úkor testování. Místo na dítě se díváme na zprávy, které o něm byly napsány. Mimochodem, v tom kalkatském centru nevedli žádnou dokumentaci, což jsme zjistily, když jsme je požádaly, jestli bychom si nemohli přečíst nějaké kazuistiky. Lékaři si pouze při vyšetření dětí vytvářeli jakousi myšlenkovou mapu, kterou pak svěřili rodině a ta ji vždy nosila s sebou na kontrolu. Bylo to dost praktické, i když je třeba vzít v úvahu, že u nás zprávu potřebujete pro školu či pro jiné zařízení, díky ní pak máte třeba nárok na nějaké podpůrné opatření. Tam tenhle systém institucionální péče a nároků daných zákonem neexistuje, tak jaképak papírování.

Jednoduchá řešení

Lékaři si vždy nechali rodinou povyprávět příznaky, zjišťováním příčiny či okolností se moc nezabývali, ostatně na to ani nebylo moc času, a pak velmi často ordinovali jednoduché úkony, které mělo dítě doma provádět. Šlo o dechová cvičení nebo jednoduchou jógu a další relaxační techniky.

Je třeba říct, že často byly výsledky příznivé, negativní příznaky se tím mírnily, jak jsme mohly vidět při kontrolách. A to i proto, že to, co předepsal lékař, dítě pod dohledem rodiny opravdu dodržovalo, a všichni účinkům věřili. Doporučované postupy byly navíc prověřené dlouhou tradicí cvičení harmonizujících lidský organismus, mysl i tělo, kterou indická kultura má. Legrační bylo, že do místní terapeutické praxe teď pronikají oklikou z USA pod moderním názvem mindfulness. Napojení na americkou praxi a zejména na behaviorální postupy bylo zjevné. U nás v Evropě je aktivních psychoterapeutických škol daleko více.

Zkušenost k nezaplacení

Jak to hodnotíme? Naše stáž byla unikát a pro nás zkušenost k nezaplacení. Bylo to něco jako skok přes kulturní propast. Když jsme tam přijely, říkaly jsme si sakra, co to je? A postupně jsme začaly přicházet na to, že ač to tam funguje úplně jinak, je to svým způsobem v pořádku. Dost věcí nás  inspirovalo.

Dominika Drahovzalová a Julie Medová vystudovaly psychologii na pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Dominika pracuje v oblasti lidských zdrojů a Julie se stala školní psycholožkou.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.