V koronakrizi zabodovali ajťáci. Nerovné šance ve vzdělávání i díky nim už nejsou soukromý problém, ale veřejné téma

“Naše školy jsme na distační výuku začali připravovat už v polovině února,”  říká zakladatel a majitel tří škol s názvem American Academy (a jednoho gymnázia) Ondřej Kania.“Data byla k dispozici, v Itálii se již epidemie rozjela a vědělo se, kolik Čechů tam odjelo lyžovat. Měli jsme pár dětí v karanténě a uzavření škol státem jsem předvídal,” dodává. Když k tomu 11. března skutečně došlo, jeho školy měly k dispozici hotovou metodiku, jak učit distančně, a tu umístili i na školní web. Kania to zmínil na sociální síti LinkedIn, tam si toho všiml Jakub Nešetřil, bývalý IT businessman a zakladatel neziskovky Česko.Digital.

Domluvili se rychle. Česko.Digital sdružuje dva a půl tisíce dobrovolníků a teď mělo jízdní plán, podle kterého mohli učit další školy, jak se zdigitalizovat. Impulz nastartoval UčeníOnline, hlavní projekt Česko.Digital během koronakrize. Ten nakonec ještě víc než pomoc školám proslavila sbírka notebooků a dalších zařízení pro děti z nízkopříjmových rodin, které neměly na čem plnit požadavky školy.

Pro samotného Ondřeje Kaniu nerovné šance ve vzdělávání nejsou abstraktní pojem, ale vlastní zkušenost. Vyrostl v chudé rodině, kde nikdo kromě jednoho strýce neměl maturitu. “Rodiče mi mohli pomáhat tak do třetí třídy,” říká. Učitelé ho s jeho pěti trojkami v devítce viděli na kuchařském učňáku. Tam se ale neviděl on, a unikl od toho daleko, až do USA, kde si dokázal najít stipendium a vystudovat. “Jsem výjimka, spousta šikovných lidí tenhle souboj s rodinným sociálním předurčením prohrála,” konstatuje.

Ajťáci chtějí a umí pomáhat

“Kvalita školského systému se pozná podle toho, jestli ekonomická síla rodiny nedeterminuje výsledek vzdělávání žáka z dané rodiny,“ říká Jakub Nešetřil. Jinými slovy – dobří žáci jsou často dobří proto, že mají dobré rodinné zázemí, a špatní žáci by za jiných podmínek v rodině mohli být dobrými žáky, nebo aspoň lepšími žáky. Nešetřil má za sebou čtyři roky života na západním pobřeží USA. Poté, co prodal svou úspěšnou frmu Apiary za velké peníze společnosti Oracle, se vrátil domů do Česka. “V San Francisku, kde jsem žil, je obrovská koncentrace bohatých lidí (často majitelů IT firem) a zároveň tu kolabují veřejné sociální služby. Tenhle kontrast mě znepokojoval. Po návratu jsem začal dělat přednášky pro lidi z IT a apelovat na ně, aby nebyli lhostejní vůči tomu, co se kolem nich děje. Platy máte, jaké máte, říkal jsem jim, dokážete ohromné věci, tak pojďte věnovat nějaký svůj čas a pomáhat, kde je třeba.” A členové IT komunity, v rozporu se svou pověstí sociálně poněkud necitlivých tvorů, se mu začali hlásit po stovkách.

• 1159 kusů ve sbírce (notebooky, počítače s monitorem, tablety) – darovaly soukromé firmy
• do rodin umístěno zatím 497 počítačů, a to
• třemi cestami

  • přes neziskové organizace, které vykonávají sociální práci
  • přes neziskové organizace působící v nějakém regionu nebo místě
  • přes školy

Jedna máma pomohla stu dalších

“Na Česko.Digital mě odkázali na FB stránce COVID19cz, kde jsem se snažila najít nějaké firmy, které by mi darovaly notebooky,” říká Tereza Vohryzková, která rozjela sbírku zařízení pro potřebné rodiny na vlastní pěst. Sama zažila období, kdy se starala o děti jako jediný živitel a měla hluboko do kapsy. Nakonec její seznam čítal sto většinou neúplných domácností. Ve velké většině případů je propojila s rodinami, které měly doma nějaké zařízení navíc a mohly ho postrádat. “To vědomí, že pomoc přichází i odjinud a já se postupně můžu vrátit ke svým osobním starostem a vlastním projektům, mi hodně pomohlo,” chválí Tereza Nešetřilovu partu a dodává k tomu: “Nejsmutnější příběh českého samoživitelství je máma se třemi dětmi, z nichž jedno by se rádo dostalo na dobrou střední školu. Nemůže se ale doma připravovat, protože nemá počítač, nejsou data... Tady by se ten kruh chudoby mohl lámat, ale kvůli takový pitomosti, jako je notebook, se to nestane.”

S radostí a rovnými šancemi

S Česko.Digital se během nouzového stavu propojila i Eduzměna, rok starý nadační fond založený čtyřmi velkými soukromými nadacemi. Jedním ze zakladatelů Eduzměny je Nadační fond AVAST, který patří stejnojmenné technologické společnosti. (Dalšími jsou Nadace České spořitelny, Nadace Karla Janečka a OSF). Na podporu rovných šancí ve vzdělávání je Eduzměna přímo zaměřená i ve svém běžném provozu. “Chceme, aby se všechny děti učily naplno, s radostí a rovnými šancemi...” píše ve své vizi.  Dvěma sty miliony, dobrými radami a síťováním chce podpořit školy a další vzdělávací subjekty nejdřív v jedné oblasti. Vybrala si Kutnohorsko. Nouzový stav ale pozměnil dlouhodobější plány a zmíněná vize logicky vedla k tomu pomáhat školám a rodinám s distanční výukou. “Nejdříve jsme se stali jakýmsi distributorem vybavení, které nashromáždilo Česko.Digital,“ říká ředitel Nadačního fondu Zdeněk Slejška. Pak založili i vlastní Fond pro Kutnohorsko. “Do této chvíle jsme kladně vyřídili 22 žádostí za celkovou částku více než 670 000 Kč,” říká Slejška. Podpora je různorodá a netýká se jen zařízení, ale třeba i terénní pomoci. Většinou šla přes školy a neziskové organizace. “Jde nám především o to, abychom pomohli bojovat s možnými negativními následky krize,” vysvětluje Slejška.

Jsme za to zodpovědní

“Nůžky mezi rodinami se teď ještě o něco víc rozevřou, o tom se píše, to není jen můj názor,” říká výkonná ředitelka a členka správní rady Nadačního fondu Avast Libuše Tomolová. “My rodiče jsme se v těchto měsících dětem věnovali mnoho hodin denně, aby nezaostávaly, ale jiní tyhle možnosti ani schopnosti neměli, to se musí někde projevit.” Nerovné šance ve vzdělávání jsou podle ní celospolečenský problém, protože “lidé s nedostatečným vzděláním jsou méně samostatní a snadno manipulovatelní a je ve veřejném zájmu, aby jich bylo co nejméně. Za tohle my všichni musíme nést odpovědnost.”

Logistika distanční výuky dávala evidentně zabrat i vzdělaným a dobře vybaveným rodinám, jako jsou Tomolovi. “Upřímně, první týden deset dní se ze mě stal skoro rodinný IT specialista,” říká Libuše Tomolová. “Musela jsem stáhnout různé aplikace, každá škola měla jiný požadavek, do toho se začaly rozjíždět kroužky... Bylo toho opravdu hodně, až skoro nad mé síly. A jiné děti takovou podporu doma neměly vůbec šanci dostat.”

Na Nadační fond se podle ní od začátku krize obracely školy, ale třeba i zdravotnická zařízení s tím, zda nemají nějaké vyřazené počítače. “I tohle byl popud, proč založit Fond pro Kutnohorsko,” říká.

Přišla jsem o práci, tak jsem dělala charitu

“V důsledku kovidové epidemie jsem přišla o práci. Tak jsem si řekla, že se můžu něčemu užitečnému věnovat aspoň dobrovolnicky,” říká Petra Škrabalová, která dostala za úkol koordinovat sbírku zařízení  a jejich rozdělování nemajetným rodinám ve společnosti Mironet. Nápad takovou sbírku uspořádat vzešel od samotného zakladatele firmy, která prodává IT zařízení, Roberta Novotného. “Známe se s Robertem dlouhá léta, tak mi to svěřil,” říká Petra Škrabalová.

"Mezi mými přáteli jsou dvě rodiny, které pracují v gastru a kvůli koronakrizi přišly o příjmy. Neměly ani na to, aby si koupily počítač na splátky, a poprosily mě o zapůjčení zdarma," vysvětluje Robert Novotný, co bylo na začátku sbírky.

Že Mironet “rozdává” notebooky, se rychle rozkřiklo: “Když jsem tam volala, měli ve frontě asi tři tisíce žádostí,” říká Tereza Vohryzková, která se snažila techniku získat, kde to šlo. “Nakonec jsme jich odbavili zatím jen stovky, je to velmi náročné, skoro ve všech rodinách jsem byla osobně, nejde jen někam poslat počítač a dál se nestarat,” říká Petra Škrabalová. Koncem nouzového stavu to ale neskončilo. “Chceme v tom pokračovat, další vlnu plánujeme na září,” dodává.

"Už máme skoro pět set dárců, jsou to většinou domácnosti, které mají použitelnou techniku, ale nemají pro ni už uplatnění," říká majitel společnosti Robert Novotný, který si slibuje, že by jich do půl roku mohlo být dva tisíce a do pěti let dvacet tisíc. "Tohle je podle průzkumů počet rodin, které by takovou formu podpory potřebovaly."  Sbírku v Mironetu nazvali Počítače dětem a jde o to, říká Novotný, vyrovnat šance těch z méně zajištěného rodinného prostředí na další studium.

Radnice a školy mají rodinám nejblíž

Rodinám, kterým Tereza Vohryzková už pomoci nedokázala, aspoň radila, ať kontaktují své školy a své starosty. “Pražský magistrát takovou pomoc pro rodiny zorganizoval,” říká a dodává, že většinu maminek, které se na ni obrátily, ani nenapadlo, že by mohly o něco žádat školu. O radnici ani nemluvě.

Že by měly nějak zareagovat především obce jakožto zřizovatelé škol, je možná i pohled (nebo alibi) ministerstva školství. Ozvalo se hodně hlasů, které stavěly do protikladu akčnost občanské společnosti, všech těch de facto soukromých iniciativ, a nečinnost státu. Váhání MŠMT mohlo být ale dáno i realistickým odhadem, že jeho pomoc z výšky a z daleka bude pomalá a příliš byrokratická. Dobrá parketa pro něj ale může být v případech, jako je tento, vysledovat a podpořit funkční iniciativy, které vznikají zdola. MŠMT ostatně říká, že se už teď snažilo pomáhat přes UčeníOnline. A že v tom chce nějak pokračovat. Přesněji to formulováno nebylo, ale nějakou naději to dává. Ajťákům by se tak dalo přičíst k dobru nejen to, že pomohli mnoha rodinám v nouzi a chtějí v tom pokračovat, ale  i to, že inspirovali státní správu, aby si utřídila myšlenky a našla své silné stránky.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.