Ve škole je poznat, které dítě k nám chodilo. Reportáž z žižkovské „školky" pro děti ze složitého prostředí

„Šla Nanynka do zelí, do zelí, do zelí,“ vyzpěvuje učitelka Vendula a pětice dětí od dvou a půl do pěti let na pestrém koberci zpívá a tancuje s ní. „Tytyty, tytyty, ty to budeš platiti!“ hrozí děti prstíčky. Je druhý týden v září a v dětské skupině na ZŠ Cimburkova v Praze na Žižkově se rozjíždí den.

Připravit děti na školu

„Normálně tu míváme dětí dvanáct v každé ze dvou tříd,“ vysvětluje mi v sousední třídě učitelka Míša Semrádová. „Jenže po prvním týdnu nám víc než polovina dětí lehla s nachlazením. Nicméně rodiče nám zavolali a děti omluvili, což hodnotím jako velký pokrok.“ Omluvit nemocného potomka se může zdát jako samozřejmost. Složení tříd ale odráží realitu dolního Žižkova: ze tří čtvrtin sem chodí Romové. Na základní škole o patro výš občas problémy s docházkou mají, u těch nejmenších se na dodržování pravidel zatím dbá.

Děti usedají na koberec a Míša bere do ruky dřevěný kalendář. Jaký dnes máme den, vyjmenujte dny v týdnu, kdo ví, které máme roční období? „Jaro, zima?“ zkouší to čtyřletá Amálka. Nakonec se děti ujednotí na správné odpovědi i na tom, že venku je pod mrakem a nejspíš bude pršet. Místo hraní na dvorku je tedy čeká návštěva školní tělocvičny. Ještě předtím se ale všechny seznamují s tříletým Davidem, který dnes přišel poprvé.

„Snažíme se děti připravit do školy. Učíme je takové ty běžné, základní věci, jaké se učí ve školce. Držet dobře tužku, poznat barvy, zvířata, umět se přihlásit a počkat na vyvolání, vydržet u čtení knihy, spolupracovat ve skupině. Stříháme, lepíme, trháme, malujeme, zpíváme. Musím říct, že u zápisu a v první třídě je vidět, které dítě k nám chodilo,“ popisuje Míša výchovné a vzdělávací cíle dětské skupiny.

Školka se platí, dětská skupina je zdarma – na Žižkově mocný argument

A proč vlastně na Žižkově mají dětskou skupinu? Proč nechodí místní děti do školek v okolí? „Naši rodiče by děti do běžné školky prostě nedali. Necítili by se komfortně mezi ostatními rodiči, báli by se, že jejich dítě bude automaticky ocejchováno jako to zlobivé,“ vysvětluje ředitelka ZŠ Cimburkova Irena Meisnerová, která s nápadem na založení dětské skupiny před osmi lety přišla.

„Už tehdy jsme měli přípravný ročník, ale rodiče chtěli někam posílat i mladší děti. Tehdy startoval grant Ministerstva práce a sociálních věcí, tak jsem nás přihlásila. Byli jsme tehdy jedna z prvních dětských skupin v Česku, a musím říct, že jsem pyšná na to, kam jsme se posunuli,“ dodává.

Dětská skupina má navíc pro rodiče i jednu naprosto prozaickou výhodu: neplatí se tu školkovné, a pokud si rodiče berou děti před obědem domů, nehradí ani stravné. Musejí pouze nachystat do krabičky svačinu. Zatímco docházka do školky vyjde žižkovskou rodinu víc než na tisícovku měsíčně, dětská skupina nic nestojí.

„Samozřejmě, že nás peníze omezují, ale za ty roky už si s tím umíme poradit,“ popisuje učitelka Míša. „Spousta kulturních akcí je vzhledem k věku našich dětí zdarma. Byli jsme na výstavě Noemova archa v Národním muzeu, loni jsme byli i v ZOO. Pro naše děti je ale velkým zážitkem i krmení labutí na Vltavě nebo pouštění draků na Vítkově. Snažíme se, aby toho co nejvíc zažily, i když si žádné dražší výlety nemůžeme dovolit.“

Poruchy chování a učení nejsou problém

V tělocvičně se scházejí děti z obou skupinek a učitelky připravují opičí dráhu z laviček, švédské bedny, žíněnky a obručí. Některé děti jsou velmi obratné, dalším dělá koordinace problémy. Dyspraxie, dyslexie, dyskalkulie – různé poruchy chování a učení se tu vyskytují o něco častěji než v běžné populaci.

Zdejší děti ale mají výhodu malých skupinek, kdy na tucet dětí připadá jedna učitelka a jedna asistentka. Díky podpoře městské části ve škole sídlí výchovná poradkyně, na půl úvazku dětská psycholožka a jednou měsíčně za dětmi přichází logopedka a šije jim na míru jazyková cvičení. „Ta práce je samozřejmě někdy náročná, ale v běžné školce mezi pětadvaceti dětmi by naše děti podobnou péči neměly. Pozorovat jejich pokroky je neskutečně nabíjející,“ vysvětluje nad svačinou učitelka Míša.

Exekuce, stěhování a povinný předškolní ročník – rány morové

Samozřejmě ani tady není vždycky všechno růžové a zalité sluncem. „Sociální situace našich rodin bývá dost napjatá a ten stres se samozřejmě přenáší i na děti. Vždycky poznáme, když se něco děje. Starší děti už nám při ranním kruhu leccos prozradí, u malých pak vidíme změny v chování. Začnou být ustrašenější nebo naopak agresivnější, někdy víc pláčou,“ říká Míša. „Dost často se stává, že děti prostě zmizí s celou rodinou. Dostanou výpověď z bytu, přestěhují se někam do severních Čech, a třeba za čtvrt nebo půl roku jsou zpátky. Mezitím bohužel ztratí část dobrých návyků, které si tu vypěstovali. Ve třech letech je každý měsíc mimo předškolní vzdělávání znát.“

Další potíže ale dětské skupině paradoxně připravil stát, a to v podobě povinného roku před zahájením školní docházky. Zákonná norma si klade za cíl sociálně slabým dětem umožnit lepší přípravu na první třídu, v případě dětí z dětské skupiny při ZŠ Cimburkova paradoxně vede k pravému opaku. „Předškoláci starší pěti let k nám oficiálně chodit nesmějí. Naši rodiče ale děti do běžných školek prostě nedávají a žádná ředitelka mateřinky v okolí je nemůže každé ráno tahat za rukáv. Takže po dvou a půl letech intenzivní práce u nás se pak většina dětí právě v tom posledním, kritickém roce fláká doma. Je to velká škoda,“ zakončuje s povzdechem ředitelka Irena Meisnerová.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.