Ve Státech nemají gymply a učňáky, všichni chodí do jedné školy, říká Ondřej Kania

Po návratu z USA, kde jste vystudoval střední školu, jste se místo studia vysoké vrhnul do vzdělávacího byznysu. V současnosti už máte čtyři školy. Jak byste je popsal?

Všechny tři naše American Academy začínají od 6. třídy a pokrývají druhý stupeň základní školy a střední školu. Pak máme ještě osmileté a čtyřleté Pražské humanitní gymnázium. American Academy v Praze má sto třicet pět žáků, gympl dvě stě šedesát, brněnská škola padesát a ta bratislavská šedesát.

Model „academy“ jste převzal z Ameriky, kde jste ho zažil na vlastní kůži.

Nejdřív jsem v roce 2012 spoluzaložil agenturu, která sháněla stipendia zájemcům o studium v USA. Celý proces jsem dobře znal, takže to mělo logiku. A když to začalo vydělávat peníze, tak jsme přemýšleli, co s nimi. A mě napadlo, že by se ten proces dal otočit. Existuje velká skupina rodičů, kteří dítě do USA nevyšlou, a to z různých důvodů, ale o podobný druh vzdělávání by stáli. Když jsme začínali, bylo mi třiadvacet a některé naše pokusy byly dost naivní, když se na to dívám zpětně. Ale už jsme se to naučili.

Inspiroval jste se školou, kam jste sám chodil?

Částečně, ale nejenom. Objížděl jsem i další školy, kam jsme pak jako agentura umísťovali naše klienty. Zvaly nás na návštěvu, spoustu jsem jich viděl na vlastní oči.

Co se vám na školách v zámoří tak líbilo, že jste to chtěl přenášet sem?

Americký koncept školy je velmi zajímavý, řekl bych inkluzivní. Mluvím teď o střední škole. Inkluzivní v tom smyslu, že se nedělí na odborné školy, gymnázia atd. Všichni studenti z jedné oblasti chodí to jedné školy, kde se zároveň mohou specializovat. Zdůrazňuji, že chválím spíše koncept než realizaci. Ta může být naprosto různé úrovně. V Americe jsou mezi školami obrovské rozdíly, jsou tam školy naprosto úžasné, ale i školy katastrofální. USA vynikají v extrémech, Evropa je lepší v průměru.

Popište americkou střední školu detailněji.

Je to obvykle spíše kampus než jedna budova. Škola je to sice jedna, ale uvnitř obsahuje velké množství různých programů. Někteří žáci si tam vyberou předměty, které je povedou spíš k manuální práci. Často se učí zpracování dřeva, řezbářství. A jiný student ze stejné školy se specializuje na antickou filozofii, a to téměř na univerzitní úrovni.

Inkluzivní je to škola, protože umožňuje velkou míru specializace, zatímco u nás se žáci v patnácti posílají na různá místa?

Přesně tak. Nabídka v americké škole je obrovská. Kromě toho existují i různé úrovně daného předmětu. Ne nutně se děti dělí do tříd podle věku. Z toho vyplývá, že studenti se v předmětech často nepotkají, ale potkají se při jiných příležitostech. Hlavně při sportu a dalších mimoškolních aktivitách školou organizovaných, a to má obrovský socializační smysl. To je také velký rozdíl mezi Evropou a Amerikou – tam jsou mimoškolní aktivity pořád v rámci školy.

Jaké rodiny přihlašují děti do vašich škol?

Naši žáci jsou děti cizinců, kteří tady, většinou dočasně, pracují. Nebo jsou to děti z bilingvních rodin, kde je jeden rodič Čech nebo Slovák, nebo dokonce i plně české nebo slovenské rodiny, které ale žily dlouho v zahraničí a vracejí se sem. Jejich děti předtím chodily do americké nebo britské školy a rodiny v tom chtějí pokračovat.

Líbilo by se vám, za nějakých podmínek, otevřít i dobrou školu pro děti z běžných rodin?

To už by pak musel být projekt podporovaný státem, my nejsme zapsaní v rejstříku a nebereme žádné dotace. Tedy ono by se to dalo udělat i filantropicky. Ale já zase nevěřím tolik na nějakou zásadní systémovou prospěšnost jednotlivých projektů. Tím spíš, pokud se nemusí uživit, ale někdo je sponzoruje. Pokud škola není nucena, aby si na sebe vydělala, aby přežila, pořád ji někdo dotuje, je tam slabý důraz na efektivitu a je to podle mě neudržitelné.

Zní to jako pohled byznysmana spíše než pedagogického lídra. Na vedení učitelů možná ve školách máte někoho jiného?

Ono to podle mě spolu souvisí. Já věřím na tržní principy a principy efektivity, a to i ve školství. Je důležité dostávat zpětnou vazbu. Pokud má škola jistotu, že bude existovat, i když se jí sníží počet studentů, jistotu, že to vždycky někdo na konci dne zaplatí, co ji pak motivuje k tomu být co nejlepší?

Rodiče si ale čím dál více vybírají již i mezi veřejnými školami. Zvlášťe tam, kde na výběr mají. To je ta zpětná vazba. Zjišťují si, které mají dobrou pověst, a tam své děti hlásí. V Praze existuje i něco jako zápisová turistika.

Ano, i u státních škol to do určité míry platí, zpětná vazba od rodičů má nějaký efekt. Ti si mezi sebou řeknou, kde má škola nějaké moderní, osvícené vedení, a kde to je bída. Ukazuje se, že rozdíly mezi českými státními školami jsou obrovské. V Americe je to možná i logické, je to obrovská země složená z mnoha států, je to velmi heterogenní společnost, ale nás je deset a půl milionu, z toho deset milionů bílých Čechů, a přesto máme tak obrovské rozdíly mezi školami. Je to s podivem.

Jak si to vysvětlujete?

Systém je strašně decentralizovaný. Každá škola je sama za sebe. To se dobře ukazuje i během korony.

Teď se víc mluví o problémech, které z velké autonomie vyplývají, ale dřív se to bralo tak, že školy mají svobodu ukázat, co v nich je. Dobré školy se toho chytly, nikdo jim nesvazoval ruce. Je otázka, co se stane, když se něco začne centralizovat. Jaký na to máte názor?

Žádoucí stav je asi nějaká forma inteligentní decentralizace. Ne totální decentralizace. Musíte školám nechat velkou svobodu, ale zároveň musíte k nějakému regionu přistupovat jako k celku. Moje školy mají každá svého ředitele, ale nad nimi funguje ještě další ředitel, pro všechny. Takto je to strukturované v anglosaském světě, ale i ve Finsku. Máte nějaký region s určitým množstvím škol, ty mají své ředitele, ale nad nimi je někdo jako CEO, výkonný ředitel toho vzdělávacího regionu. Ve Finsku má ten člověk kolem sebe tým, ve kterém jsou specialisté na implementaci IT, ale i na problematiku speciálních vzdělávacích potřeb neboli inkluze. To je ten střední článek, o kterém se teď mluví i u nás. Já o něm mluvím už asi pět let.

Pojďme ještě pokračovat ve srovnání amerického přístupu ke vzdělávání s tím českým. V čem ještě vidíte markantní rozdíl?

Pro český vzdělávací systém je naprosto zásadní předávat informace a fakta, na tom je postavený. To bylo historicky vnímáno jako vzdělání. Přístup k informacím. Ten se samozřejmě zejména v poslední době velmi otevřel, ale my tuhle představu pořád držíme. Jde ale o to, s jakým výsledkem. V téhle souvislosti je dobré se podívat na mezinárodní testy PISA, které dělá OECD. Tam jsme někde v průměru a více méně na stejné úrovni jako USA. Přitom jejich systém na znalostech tolik nebazíruje, ba právě naopak.

Myslím, že si velmi jako národ potrpíme na všeobecné vzdělání a že by někoho mohlo děsit posunovat to směrem, kdy člověk zná jen něco ze své specializace a jinak je jak pole neorané, což se o Američanech traduje. Nevím úplně, zda právem...

Tomu argumentu rozumím a souhlasím, všeobecný rozhled je velmi důležitý. Jak jsem ale říkal, testy PISA bohužel neukazují, že bychom v něm měli nějaký náskok. Tedy, jde o průměrné výsledky. Naši studenti gymnázií jsou na tom samozřejmě dobře. Ale obecně si myslím, že náš vzdělávací systém nefunguje dobře ani z hlediska předávání informací, znalostí, na kterém si zakládá. Jsme posedlí centralizovaným zkoušením a učíme se na testy. Neznám ale žádnou studii, ani zahraniční, která by dokazovala, že se tímto způsobem zvýší kvalita vzdělávání.

Mně se zdá, že standardizací je teď posedlý celý svět. V Americe se netestuje?

Tam je to trochu jinak a my to na našich školách máme podobně. Například tam neexistuje závěrečná maturitní zkouška. Průběžně sbíráte kredity a jakmile je nasbíráte, máte automaticky střední vzdělání. Znalosti se tam měří tak, že jednou za rok proběhnou srovnávací testy. Ale na ty se studenti nepřipravují. Cílem je zjistit, co reálně vědí.

Nestává se vám, že vám lidé vyčítají, že kritizujete segregaci ve školách, ale sám ji svými školami vlastně podporujete?

Ano, stává. A já jim na to říkám „jak jinak mám bojovat s tím systémem, když chci ukázat, že to jde dělat jinak? Co mám dělat jiného?”

Existuje poměrně dost soukromých škol s nízkým školným, platí se tři pět tisíc korun měsíčně, to je ještě pořád relativně dosažitelné, i když samozřejmě ne pro chudší rodiny.

No ale tyhle školy platí české učitele. A jak je platí? A k tomu dostávají desítky tisíc korun na jednoho studenta ročně z dotací. To my na mezinárodních školách nedostáváme ani korunu.

Jasně, je v pořádku, že děláte, co děláte, ale je to spíš volba než nutnost, ne? Byly by i jiné možnosti.

Já jsem to opravdu začal dělat proto, abych sem přinesl příklad dobrého vzdělání. Sloužíme nemalému počtu studentů, plníme nějakou funkci. Rozhodně si nemyslím, že to jsou školy pro elitu. Hodně našich rodičů nepochází z bohatých či kdovíjak vzdělaných rodin, taky si to odmakali. A peníze do vzdělávání svých dětí investují třeba proto, aby ony nemusely projít tím, čím oni prošli. Na počátku byla chuť ukázat, že i bez peněz jsem schopen na zelené louce založit školy, které jsou soběstačné, jsou schopné konkurovat a najdou si své publikum. A těší mě, že si k nám chodí pro inspiraci učitelé a ředitelé ze státních škol.

Když na jaře zavřeli školy, v těch vašich byla distanční výuka od prvního dne nachystaná. Nabízeli jste i pomoc se zaučením jiným školám…

Ano, čekal jsem, že se školy zavřou. U některých našich žáků, kteří byli v Itálii lyžovat s rodiči, se objevil covid už v únoru, takže jsme si spočítali, že brzy přijdou i nějaká opatření. A připravili se na ně.

Co předpovídáte teď?

Druhou vlnu pokládám za naprosté podcenění situace. S tím souvisí i nezodpovědné otevření škol v září, které s sebou neneslo prakticky žádný komplexní, sofistikovaný plán a postupy, které by eliminovaly riziko šíření nákazy. Doufám, že ze z toho ekonomicky dostaneme a že bude brzy dostupná vakcína.

Jak korona změnila váš život?

Na jaře jsem dva a půl měsíce fungoval tak, že jsem naživo viděl jen svou nastávající (vzali jsme se v srpnu) a lidi na benzínce, kam jsem si každý den chodil pro Red Bull. Naučil jsem se pracovně fungovat přes Zoom a zjistil jsem, že mi to vyhovuje. Je to jednodušší a efektivnější. Do stylu práce před koronou se už doufám nevrátím. Před koronou jsem trávil dvacet pět hodin týdně v autě. Pořád jsem migroval mezi Prahou, Brnem a Bratislavou, navíc agentura má pobočku v Budapešti a ve Varšavě. Od půlky prosince do konce ledna jsem byl třikrát v Americe. Taky v Londýně a Paříži. A během korony jsem zjistil, že se s lidmi nemusím tak moc potkávat naživo. A zdá se mi, že to projektům naopak prospívá. Lidé se osamostatňují a funguje to nakonec líp. Nejezdím na ně dohlížet, takže jim tím projevuji důvěru, na druhé straně to u nich vytváří pocit vlastní zodpovědnosti.

Nový režim má i nevýhody na poli vzdělávání. Média zveřejňují výpočty a predikce – mj. OECD – o tom, že vinou uzavření škol a distančního vzdělávání, které moc nefunguje, hodně dětí zaostane tak, že se to projeví i na kvalitě jejich dospělého života. Myslíte si to taky? A pokud ano, koho se to týká?

U škol, které v rámci distanční výuky fungují dobře, si myslím, že jedno pololetí čistě online je spíše pozitivní, pro děti i učitele. Samozřejmě je mnoho škol, které fungují i v této situaci analogově. Tam to především u mladších dětí může mít významné následky a budou muset mnoho věcí bohužel dohánět.

Někdo tvrdí, že problém bude u druhostupňových žáků a středoškoláků, u těch z málo podnětného rodinného prostředí. Jsou obavy, že vypadnou ze vzdělávání, školy nedokončí a zůstanou státu „na krku“. Myslíte, že to hrozí?

To se určitě v některých případech může stát. Myslím si, že skutečně tisíce studentů kvůli svému špatnému rodinnému zázemí v posledním půl roce prakticky vypadli ze vzdělávacího procesu. Rolí státu by samozřejmě mělo být tomu zabránit. V mnoha západních zemích to byla první věc, kterou řešili, když v březnu školy přešly na distanční výuku.

Ondřej Kania je výkonný ředitel společnosti JK Education a zřizovatel Pražského humanitního gymnázia a dvou dalších škol v Česku a jedné na Slovensku. V roce 2019 ho časopis Forbes zařadil do žebříčku 30 pod 30 mladých talentů z České republiky a následně do prestižního evropského výběru v oblasti společensky odpovědného podnikání.

Rozhovor vyšel ve zkrácené podobě v Akademii Lidových novin.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.