Víc než polovina studentů vysokou školu nedokončí. Tratíme na tom všichni

Kristýně je jednadvacet a od dětství touží být veterinářkou. „Přijímací zkoušky jsem složila naprosto bez problémů,“ říká mladá žena. Z kampusu Veterinární univerzity v Brně byla nadšená. „To prostředí je prostě úžasné, hlavně pokud má člověk rád zvířata,“ vzpomíná. „Vystrašily mě ale připomínky starších studentů, kteří říkali – ty jsi nová? Tak to brzy zjistíš, že je to tady těžké jako na medicíně, ale přístup učitelů je mnohem horší.“

Kristýna se pak přesvědčila, že měli v lecčems pravdu: „Někteří učitelé byli fajn, ale bylo tam i dost takových, kteří se nám vyloženě vysmívali. Rychle jsme pochopili, že se na nic nemáme ptát, protože budou mít rádoby vtipné, ponižující poznámky – třeba, že studentky patří do kuchyně k plotně a podobně.“

Naopak přístup ostatních studentů si Kristýna pochvaluje. „Na začátku je člověk nejistý, ztracený, ale starší nám kdykoliv ochotně radili. Se spolužáky z kruhu jsme se podporovali,“ vzpomíná. Kristýna prošla zimním zkouškovým hladce, některé studijní povinnosti plnila i v předtermínech, takže hleděla do budoucnosti s optimismem. Jenže potom přišel letní semestr, kdy neudělala několik zkoušek. To, jakým způsobem probíhaly, ve studentce vzbudilo podezření, že jde prostě o to, aby do druhého ročníku nepostoupilo příliš mnoho lidí. „Starší studenti nám říkali, abychom každopádně měli plán B. Odešla jsem do Prahy na školu přírodovědného zaměření,“ popisuje Kristýna a tvrdí, že teprve tam zjistila, že vyučující se mohou ke studentům chovat přátelsky a slušně, aniž by tím utrpěla kvalita výuky.

Nejvíce studenti odcházejí z technik

Příběhy, jako je ten Kristýnin, se odehrávají v Česku mnohem častěji, než by se na první pohled mohlo zdát. V posledních cca deseti letech u nás opouští vysoké školy předčasně více než 60 procent studentů, kteří na ně nastoupí. Nejčastěji jde o studenty bakalářských programů; náročné pěti- nebo šestileté programy typu psychologie, medicíny, práva nebo stomatologie jsou na tom lépe.

Na vysokou školu u nás nastupuje zhruba 80 procent maturantů, k absolutoriu ale dojde jen menší část. Dlouhodobě tak patříme mezi vyspělé státy s nejnižším zastoupením vysokoškoláků v populaci – mezi lidmi od 25 do 64 let má u nás vysokoškolský titul asi 27 procent lidí; méně je to jen v Rumunsku a Itálii. Naopak u Slováků je to 29 procent, v Polsku 34 a průměr zemí OECD se pohybuje kolem 40 procent.

Nejčastěji studenti předčasně opouštějí technické obory, nejméně naopak obory umělecké. Mezi školami si nelichotivé prvenství odnáší Technická univerzita v Liberci, kterou v minulých letech dokončili méně než tři studenti z deseti zapsaných. Za ní následuje Univerzita Pardubice a na pomyslném třetím místě končí Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava. Na obou těchto školách se neúspěšnost např. v roce 2020 pohybovala těsně pod 70 procenty.

„U nás na univerzitě se situace liší napříč obory a fakultami,“ říká vedoucí oddělení propagace a vnějších vztahů Univerzity Pardubice Martina Macková. „Například Fakultu restaurování dokončuje 85 procent přijatých studentů, Fakultu dopravní Jana Pernera jen čtvrtina. Fakulty, které konají přijímací zkoušky, jsou na tom s úspěšností lépe.“ Podle prorektora pro studium Technické univerzity Liberec Miroslava Žižky se do čísel propisují hlavně studenti kombinovaných oborů, kterých odpadá až 80 procent.

Podle mluvčího Masarykovy univerzity v Brně Radima Sajbota pouhá čísla nevypovídají vše o komplexní realitě příběhů jednotlivých studentů. A uvádí příklad: „U nás na univerzitě je například velmi žádaný obor zubní lékařství, kam se ale dostane málokdo, a tak nepřijatí volí obor dentální hygiena. Tam stráví rok a znovu skládají přijímací zkoušky. Pokud nastoupí na stomatologii, jsou na dentální hygieně vedení jako neúspěšní, přitom ale studují dál.“

Státu se odpadlíci prodražují

A proč by vlastně měly školy, potažmo stát, na vysokou studijní neúspěšnost nahlížet jako na problematický jev? Důvodů je víc – studenti, kteří nezvládnou dokončit studia, obětují zbytečně svůj čas, který už mohli strávit na trhu práce. Navíc držet vysokoškoláka na studiích není levná záležitost, a to i když studuje v místě bydliště, a odpadá tudíž nutnost bydlení na koleji nebo v podnájmu.

Opakované studijní neúspěchy také podrývají psychickou stabilitu mladých lidí. A pak je třeba vzít v potaz i to, že pokud se má Česko někdy vymanit ze své pozice ekonomiky nízkých příjmů, potřebuje transformaci na ekonomiku s vysokou přidanou hodnotou, která se bez dostatku vzdělaných lidí neobejde. Absolventi přitom dnes často zoufale chybí právě v oborech, kde je studijní neúspěšnost nejvyšší.

Na pováženou jsou zejména miliardové náklady, které s sebou vysoká studijní neúspěšnost nese. „Prostě a jednoduše je efektivita vynaložených finančních prostředků strašně malá,“ říká Aleš Vlk, proděkan Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, který se fenoménu studijní neúspěšnosti dlouhodobě věnuje. „Když to velmi zjednoduším, tak si představte doručovací službu, která vám doveze dva až tři balíčky z deseti. Stačilo by vám to? Pochybuji,“ dodává.

Vysoká není jen pro elitu

České vysoké školy a univerzity přitom v minulých dekádách prošly jevem zvaným „masifikace vzdělávání“ – nastupuje do nich mnohem vyšší procento absolventů středních škol než například v 70. nebo 80. letech. Jenže ve chvíli, kdy jde o čtyři z pěti maturantů, už se nedá mluvit o nějaké výběrovosti – o čemž svědčí i to, že mnohé obory, zejména technické, nabírají i bez přijímacích zkoušek. „Mnozí akademici tuto proměnu ale ještě nevstřebali,“ krčí rameny analytik společnosti GovLab Šimon Stiburek. „Když už mají v posluchárně lidi, kteří tam podle jejich názoru nepatří, tak se jich snaží co nejdřív zbavit.“

I proto se objevuje fenomén „prodlouženého přijímacího řízení“, kdy školy do prvních ročníků vezmou každého, ale během prvního roku je z velké části zase vyprovodí. „Takový přístup ale považuji za hraniční i z etického hlediska. Školy totiž zcela vědomě nabírají studenty, o kterých vědí, že studium nezvládnou,“ upozorňuje Aleš Vlk z FTVS. Problematické je v tomto kontextu i financování samotných studijních oborů, které je zčásti dané finanční náročností přípravy (např. budoucí stomatolog stojí stát více než budoucí sociolog) a zčásti počtem studentů. „Pokud by se některá fakulta či celá vysoká škola rozhodla, že příště nabere studentů jen polovinu a soustředí se na to, aby neodcházeli, chovala by se sice mnohem etičtěji a efektivněji, ale za současných podmínek by si pod sebou sama podřezávala větev,“ vysvětluje Aleš Vlk.

Na to, že během studia odpadá příliš mnoho studentů, upozorňují média nejméně posledních pět let. V komentářích pod texty ale mnozí diskutující razí tezi, že „dnešní mládež nic neumí, takže je dobře, že je vyházejí.“ Podle analytika Šimona Stiburka je v tomto česká společnost vyhraněná: „I na západ od nás se najdou konzervativní hlasy, které tvrdí, že by vysokoškolské vzdělání mělo mít určitý punc exkluzivity, ale v Česku je to volání ještě mnohem silnější. Mnozí lidé si skutečně myslí, že vysoká škola je určena pouze elitě.“ Podle analytika je za tím i představa, že pokud se na vysoké školy dostane méně studentů, bude brzy k dispozici více řemeslníků. „Věřit, že když někomu znemožníte studovat dějiny umění, tak půjde na instalatéra, mi ale přijde absurdní,“ dodává výzkumník.

Mylné představy i toxické prostředí

Proč vlastně tolik studentů nakonec školu opouští? Akademická náročnost je jen jedním z důvodů. „Dokonce ani ne tím hlavním. Může se stát, že se například na náročném technickém oboru ocitne někdo, kdo na něj kognitivně prostě nedosáhne, ale z výzkumů se zdá, že takových lidí není moc,“ tvrdí Šimon Stiburek. Mnohem častější je podle něj situace, kdy čerstvý vysokoškolák studium prostě vzdá – a o budoucí ne/úspěšnosti se často rozhoduje už v prvních týdnech studia, ne až ve zkouškovém období. „Začátek je těžký, systém předmětů nepřehledný. A protože většina škol počítá s tím, že jim hodně prváků odejde, nevěnuje jim ani moc pozornosti. První semestry jsou tak plné různých teoretických úvodů, což jsou zpravidla nudné přednášky pro stovky lidí,“ popisuje Šimon Stiburek.

Dalším tématem je pak samotná volba oborů. Velká část studentů, kteří odejdou už v prvním ročníku, je tvořena těmi, kteří změní názor a pokračují ve studiu jiného oboru, na jiné fakultě či škole. Jde zkrátka o nenaplněné představy studujících. „Nabídka je tak široká, že pokud nejde například o medicínu nebo právo, mají středoškoláci jen mlhavou představu o tom, co konkrétní obor obnáší,“ vysvětluje Stiburek. „Je tedy zcela běžné, že první ročník je nanečisto, kdy se teprve rozhlížíte a zkoumáte, jestli by vám něco jiného nesedělo líp.“

K tomu se přidává už zmíněný přístup některých vyučujících, kteří dávají nově příchozím otevřeně najevo své pohrdání. To se týká akademických pracovníků napříč generacemi. „Bohužel i mladí doktorandi často přijímají toxickou atmosféru svého pracoviště a přistupují ke studentům stylem – já jsem trpěl, ty budeš taky,“ říká Stiburek.

Celkem nepřekvapivě také málokterá česká vysoká škola dbá na to, aby nováčci mezi sebou co nejrychleji navázali přátelské vztahy, které by jim pomohly překonat náročný přechod ze střední na vysokou školu. „Mladý člověk přijde někam, kde to nezná. Nevyzná se ani v budově, ani v systému, k tomu spousta předmětů, kde se nic zajímavého neděje, a nemá tam žádné kamarády. Pokud je ta zkušenost takto nepříjemná, mnozí raději školu opustí,“ vysvětluje Šimon Stiburek.

Jak tedy předčasným odchodům z vysokoškolských studií zabránit? Podle Stiburka by pomohlo investovat do budování komunit a povzbuzovat studenty, aby se více podporovali navzájem. Na popularitě si získávají seznamovací kurzy, ale nemělo by zůstat jen u nich. Některé vysoké školy již mají dobré zkušenosti například s buddy systémy, kdy studenti vyšších ročníků mohou, třeba i za stipendium nebo kredity, pomáhat nováčkům s orientací i učením.

Tím to ale nekončí. Jak říká analytik Šimon Stiburek, vysoké školy musejí pochopit, že dnešní mladí lidé jsou prostě jiní: „Nemám rád zjednodušené teorie o generacích. Můžeme ale říct, že současní vysokoškoláci kladou velký důraz na své duševní zdraví a smysluplnost. Nechtějí žít v toxickém prostředí a chodit na zbytečné přednášky, pokud mají pocit, že jim nic nedávají.“ A Aleš Vlk z FTVS dodává: „Studenti se musí cítit integrovaní. Musí vidět, že jsou součástí prostředí, kde je dobrá parta a něco zajímavého se tam děje. Nejsou líní ani hloupí. Dokážou vstřebat, že učení je dřina a občas i otrava, pokud jim to celkově dává smysl.“

Text vyšel v Akademii Lidových novin.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.