Školství jde dobrým směrem, jen maturity a přijímačky to všechno kazí, říká youtuber Kovy

Před pár dny jste vydal video s názvem Toxický CERMAT, a do 48 hodin byla odvolána ředitelka a proběhl audit. Je to náhoda?

To by mě taky zajímalo! Tuto otázku jsme si s holkami, které se mnou video připravovaly, kladli už několikrát. Pravdou tedy je, že audit v CERMATu - organizaci, která připravuje jednotné maturitní i přijímací zkoušky - probíhal už od prosince, takže to nemělo s videem nic společného. Jestli se odvolání ředitelky kryje s tím, kdy jsme my kauzu CERMAT medializovali – to může a nemusí být náhoda, nikdo to už neodhalí.

Jak vás vůbec napadlo udělat video o tomto konkrétním tématu v oblasti vzdělávání?

V hlavě většinou v každý moment nosím aspoň deset různých témat, o kterých různě přemýšlím. Každopádně ten nápad udělat video o CERMATu jsem nosil v hlavě už asi tři měsíce s tím, jak jsem kolem sebe slýchal, že lidé řeší přijímačky a maturity. Média to téma zajímá tak jednou za rok pár dnů, vyjdou nějaké statistiky dokazující, že se žáci opět zhoršili, a zase to utichne, ale pro ty žáky je to konstantní stres, který je nejméně jeden rok vůbec neopouští. Tak se to najednou sešlo, hodně se o přijímačkách mluvilo, i na twitteru se kolem nich docela vytvořila bouře, tak jsem si říkal, že je čas se do toho pustit. Jsem taky rád, že se zapojily i holky, které mají instagramový profil pro mladé o politice Jsemvobraze, protože víc hlav víc ví a taková spolupráce přináší i zajímavou a odlišnou perspektivu.

Kolik vám takové video zabere času a proč vám stojí za to vrhnout energii právě směrem ke vzdělávání?

Je těžké spočítat, kolik mi zabere příprava času. Hodně sleduju svět kolem sebe, čtu články, a vlastně nevím, jestli se to počítá jako příprava nebo jen jako rozšiřování obzorů. Každopádně teď na videa o CERMATu a na to následující o Scio jsem určitě aspoň dva týdny spotřeboval tak osmdesát procent svého času a soustředění. Je to náročné, když to chcete udělat dobře, musíte si hodně nastudovat, znát kontext, najít kvalitní zdroje, dát prostor k vyjádření druhé straně, pokud se ho rozhodne využít. A proč to dělám? No protože doufám, že přispěju konečně k nějaké hlubší debatě o vzdělávání, která je vážně potřeba. Já sám jsem ve škole nedošel například k finanční gramotnosti a o moderních dějinách jsem se aspoň něco dozvěděl až na gymnáziu na volitelném semináři.

Když lidé mluví o školách, většinou je  kritizují. Máte třeba vy nějakou představu, jak by se to mělo dělat dobře?

Mně přijde, že směr, jakým se české školství v posledních letech vydalo, je vlastně hodně pozitivní. Víc se řeší kompetence, porozumění textu, to je moc fajn. Škoda, že testování – konkrétně přijímačky a maturity – to všechno brzdí a vlastně znehodnocují. Vzdělávání je věc, která má velkou setrvačnost, a hrozně dlouho trvá, než se tam nějaké změny opravdu promítnou. Plody té práce, která se dělá v současné době, se budou sklízet až mnohem později, ale už teď je vidět spousta skvělých věcí. Učitelům se zvedly platy, dějí se revize vzdělávacích plánů, vzdělávání je ve veřejném prostoru tématem, na tiskové konference chodí připravení novináři... Hodně věcí se odehrává správně.

Že by se ze vzdělávání stalo sexy téma?

No jasně, je to sexy téma. Když jsem začal dělat videa o vzdělávání, tak mi lidi říkali: na to bude jako někdo koukat? Přitom já vůbec nechápu, proč by zrovna vzdělávání mělo být nějaké nudné téma. A i vážná témata se přece dají zpracovávat atraktivně.

Jaký jste vy sám byl student? Jak jste svoji docházku do školy prožíval?

Já sám jsem měl štěstí na učitele. Na gymnázium jsem přišel jako jeden z nejslabších ze třídy, ačkoliv jsem na základní škole byl jedničkář, a byl to pro mě velký reality check. Na vysoké škole už to bylo buď, anebo; buď budu studovat, nebo tvořit obsah, ale musel jsem něco obětovat. Měl jsem pocit, že i tou tvorbou samotnou se hodně učím, rozšiřuju si znalosti z různých oborů, takže jsem ze školy odešel a nakonec mě to ani nemrzí.

Co znamená „měl jsem štěstí na učitele“? V čem konkrétně?

Největším mým štěstím byla paní učitelka na prvním stupni. Hodně už tehdy pracovala se soft skills, s tím, čemu dnes říkáme kompetence. Vedla nás ke skupinové práci a spolupráci, ale také k samostatnosti. Byla přísná, nastavovala hranice, ale zároveň nás držela jako kolektiv pohromadě. Ten druhý stupeň byl mnohem slabší, což je - a už tehdy bylo - velké téma českého školství. Když jsem pak přišel na gympl, musel jsem bojovat s učením, protože jsem nebyl zvyklý tomu nějak hodně dávat. Na druhou stranu mi ale narostla motivace, měl jsem zajímavé učitele a zajímavé předměty, už to bylo úplně o něčem jiném.

Proč jste nešel na víceleté gymnázium?

Tu otázku jsem si kladl nejméně dva roky, proč jsem vlastně neodešel. Ze třídy nám zmizeli tahouni kolektivu a pro mě bylo najednou těžké hledat motivaci k učení, impulzy pro svůj osobnostní růst, zkrátka jsem byl v té době trochu nešťastný a nebylo to prostě moc dobré období mého života. Trochu si myslím, že na mě rodiče nechtěli už tenkrát nakládat tu náročnou a kompetitivní přípravu. Ale zpětně jsem vlastně ohromně rád, že jsem na víceleté gymnázium nešel, protože mi zůstal rozmanitý kolektiv, nevyrůstal jsem už od nějakých jedenácti jen ve své bublině. Měl jsem čas se rozvíjet, být kreativní. Když dítě dáte na osmileté gymnázium, sebere mu to strašně moc času, který nemůže věnovat seberealizaci a rozvíjení talentu mimo školu. Já jsem ten čas měl.

A co ta vysoká škola? Je to pro vás uzavřená kapitola? A čím to bylo, že jste ji nedokončil?

Start byl zajímavý, i když postupně mi přišlo, že některé předměty byly dost zbytečné, pohřbené v minulosti, a moc mi nedávaly. Na oboru marketing je ale celkem obvyklé, že už při studiu nastoupíte do praxe a z té se učíte tolik, že ve třetím semestru ze školy odejdete. Je to běžné. Neříkám, že se ještě někdy na nějakou školu nevrátím, vlastně bych i moc rád, jen už to tedy určitě nebude studium marketingu.

Nelákalo by vás učit?

Občas vedu různé workshopy, některé jsou i dost intenzivní, čtyřhodinové. Hodně mě to baví, protože je to práce s motivovanými lidmi, kteří se chtějí něco naučit. Je to taková práce se třídou, kdy přemýšlím, jak jim toho co nejvíc předat, a v tu chvíli si často říkám, že chápu, co učitele u jejich práce drží. Ten pocit smysluplnosti musí být hluboký. A taky docela často jezdím po školách, když si mě studenti pozvou. Snažím se ta pozvání přijímat, i když nemám tolik času, abych mohl vyhovět všem. Jsou to zajímavá setkání, aspoň pro mě rozhodně.

V čem?

Když třeba přijedu někam na průmyslovku, obchodku, střední školu služeb a podobně mimo Prahu, je to trochu jiné, než když jsem v Praze na gymnáziu. Jako bych si ta děcka musel víc získat a přesvědčit je. Mají takovou zdravou skepsi. Tys přijel z Prahy? O čem jako budeš mluvit? Ale když si mě okouknou, dost často tam jsou fantasticky chytří a zajímaví lidé. Ono to totiž nestojí Praha versus zbytek republiky, ale dobré školy versus špatné školy. V Praze se školy nemusejí vůbec snažit, protože mají obrovský převis zájemců, takže dost zlenivěly. A pak přijedu někam do pohraničí, třeba do Broumova, a tam je skvělý ředitel, který přitáhne zajímavé učitele, ti učí progresivně a snaží se budovat funkční kolektivy. Jak říkám, je to hodně obohacující.

Ředitelé ale často říkají, že brzdou rozvoje jsou rodiče, kteří nechtějí změny.

Mně přijde, že rodiče jsou hodně aktivní v tom svém konkrétním místě, když řeší tu svou třídu, školu, ale jako by se už neúčastnili takových těch systémových debat. A samozřejmě spousta rodičů vám řekne: my jsme to vydrželi, naše děti to taky musejí vydržet. Já ale vůbec nechápu, proč se další generaci chceme mstít, proč ji raději nepodpoříme? Měli bychom pro ně chtít to nejlepší, už jen proto, že nám budou jednou platit důchody!

Jeden z deseti nejúspěšnějších českých youtuberů Kovy se narodil v roce 1996 v Pardubicích jako Karel Kovář. Vystudoval gymnázium, studia marketingu na vysoké škole nedokončil. Ve své tvorbě se věnuje vtipným i závažným tématům. Má 880 tisíc sledujících, v roce 2017 se stal videoblogerem roku. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.