Víte, že potomci Marie Terezie měli povinnou pracovní výchovu? Zajímavosti o učení ze života a panování císařovny

Víme, že Marie Terezie dbala o vzdělání svých poddaných. Byla sama vzdělaná?

Nebyla. Jak se později vyjádřila ve svém vladařském odkazu, jejímu císařskému otci „se neuráčilo“ ji jako nástupnici trůnu zasvětit do vladařských záležitostí. Ví se, že uměla zpívat a tančit, ale kromě těchto „výchov“ nezískala ani formální, ani praktické vzdělání. Ale to platí i o jejím choti Františku Štěpánu Lotrinském. Byl to druhý syn a jaksi se nepočítalo, že bude vládnout. Lotrinsko podědil jen proto, že prvorozený syn zemřel na neštovice. Pravopis královského páru se proto vyznačoval určitou ležérností. František Štěpán uměl německy i francouzsky, ale ve francouzštině psal, jak slyšel. Dokonce se zachovalo vyjádření jednoho francouzského adresáta, že kdyby se pan císař ráčil vyjadřovat v němčině, bylo by to srozumitelnější. Ani Marie Terezie si nikdy neosvojila bezchybný pravopis ani vybranou dvorní mluvu. Oba manželé byli ale zvídaví lidé se zájmem o poznání a proměny doby. Marie Terezie nechala například u dvora vystoupit kněze Prokopa Diviše, vynálezce bleskosvodu, který před císařským párem předvedl pokusy s elektřinou.

Ví se něco bližšího o výchově a vzdělávání dětí císařovny?

Marie Terezie bolestivě pociťovala svůj vzdělanostní deficit, o to víc o vzdělání dbala u svých dětí. Zejména synové, ale do určité míry i dcery se ve srovnání s ní vzdělávaly hodně. To víme docela podrobně, dochoval se i jakýsi soupis předmětů. Zahrnoval kromě čtení, psaní a matematiky i jazyky říše – císař Leopold mluvil běžně česky - ale i francouzštinu a latinu, dějepis, zeměpis a válečné plánování. A samozřejmě náboženství. Od čtrnácti let se učili logiku, fyziku, politiku a válečnou taktiku, ale měli také „dílny“ – pracovní výchovu. To je podle rakouských historiků habsburská specialita, tento rod dbal na to, aby jejich potomci aspoň „přičichli“ k manuální práci. Zajímavé bylo, že se práci měli učit zábavně. Následník trůnu tady není od toho, aby při práci vypustil duši, ale fyzickou práci by měl znát, a ctít. František Lotrinský, který měl habsburské a bourbonské předky, sám rád a dobře truhlařil, jeho syn Josef II. si jako specializaci vybral knihtisk.

Proč vlastně Marii Terezii záleželo na tom, aby její poddaní byli gramotní?

Rozrůstal se státní aparát a byly potřeba lidské zdroje, které by zaplnily místa úředníků. Armáda absorbovala moderní vynálezy a rovněž vyžadovala od vojáků vyšší kompetence. Zároveň ale usilovat o vzdělání obyvatel patřilo k představě o „dobré vládě“ a tu Marie Terezie sdílela s dalšími evropskými panovníky. Z výnosu, který zavádí povinnou školní docházku, je patrné její přesvědčení, že vzdělávání je dobrá věc. Vzdělávací reformou pověřila augustiniánského mnicha opata Ignáce Felbigera, který zvelebil školství ve Slezsku, tehdy již pruském. Vyzvala ho, aby to, co tam vyzkoušel pilotně, provedl ve velkém v celé její říši.

Co to například obnášelo?

Felbinger připravil učebnice, ty měly své národní mutace a pro chudé děti byly zadarmo. Zpracoval i metodickou příručku, která by se mohla přirovnat k dnešnímu rámcovému vzdělávacímu programu. Také zavedl inspekci - kontrolu učitelů. Ti si měli vést deník a bylo jim poskytováno vzdělávání. Pomalu přestávalo platit, že učitelské místo je trafika pro armádní vysloužilce.

V mnohých vsích ale ještě žádné školy nebyly, tak jak tam děti mohly docházet?

Císařovna si od pobídky vyjádřené výnosem slibovala mimo jiné, že je místní šlechta založí. Pokud vám panovnice řekne, že by ráda viděla, aby „rodiče své děti ve věku od 6 do 12 let do škol posílali“, bylo jasné, že jde o příkaz a že se to musí nějak zařídit. Představa byla taková, že kde je fara, by měla být i škola. Mimochodem, pedagogičtí experti se v této souvislosti přou, zda její glejt zavedl povinnou školní docházku nebo spíš povinné vzdělávání. Děti šlechticů se taky nevzdělávaly ve školách, ale měly domácí učitele.

Tam kde školy byly, jak velké měly třídy?

Žáků bylo ve třídě asi osmdesát, když přesáhl počet stovku, učitel měl nárok na pomocníka. Mužský rod je namístě, ženy učitelky se objevily až o sto let později.

Dostávaly děti vysvědčení?

Ano, ale jen jako zprávu na závěr školní docházky. Při slavnostním zakončení děti předvedly před staršími obce, co se naučily, a s lejstrem dokládajícím, že vychodily školu, dostaly minci s podobiznou císařovny.

Co se děti učily?

Číst, psát, počítat, venkovské děti taky základy zemědělských prací, a samozřejmá byla výuka náboženství. Učilo se v národních jazycích říše, u nás tedy česky. Další studium ale pak již bylo v němčině. A to je počátek stížností českých vlastenců na germanizaci vzdělání.

A co známky?

Ty byly zavedeny až na počátku devatenáctého století. Nám známá stupnice jedna až pět dokonce až na konci devatenáctého století.

V knize se píše o setkání Marie Terezie s malým Wolfgangem Mozartem…

No, trochu ji popudil nedostatečným respektem k etiketě, zkrátka Mozart. V záznamech si můžeme přečíst, že poté, co zahrál a byl pochválen, vyskočil šestiletý Wolfi císařovně na klín a celou ji zlíbal. Což ona potom glosovala, že je trochu moc vlezlý.

Co jste říkal televiznímu filmu o Marii Terezii?

Myslím, že vybrat Vojtu Kotka do role Františka Štěpána byl výborný nápad a řada těch historek, které se ve filmu objeví, je opravdu doložených. Problém je v tom, že postavy mají moderní jazyk a uvažování. Ale Marie Terezie byla ženou své doby, určoval ji její původ a nebyla to rebelka. Byla velmi zbožná a měla silné vědomí řádu a vladařské povinnosti, a to třeba i na úkor osobního štěstí. Jistě je však z našeho pohledu zajímavá až obdivuhodná její schopnost sladit svou práci s péči o děti, kterých porodila šestnáct. Zájem obou rodičů o děti a jejich výchovu byl nadstandardní, včetně výchovných dopisů, které jim matka posílala i hluboko v jejich dospělosti, napomínala je, ale i se radovala z jejich úspěchů. Promlouvá k nám taky svornost i niternost jejího manželství s Františkem Štěpánem. Já jsem tu svou knihu tak trochu pojal jako hold tomuto manželskému svazku.

Kniha Marie Terezie očima Marie Antoinetty a generála Laudona je 5. dílem edice Velikáni do kapsy. Předchozí díly byly věnovány Karlu IV., Janu Husovi, Tomáši  Garrigue Masarykovi a Boženě Němcové. Jejich autor Tomáš Němeček je novinář a právník.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.