Všechno ví, ale způsobně mlčí. Některé děti své nadání schválně skrývají

„Byla vždycky popředu. Když jsme s kamarádkami vezly stejně staré děti v kočárcích, ty jejich zvládaly sotva pár slov a moje dcera jim zpívala písničky,“ popisuje Zuzana ze severní Moravy, jak si začala všímat výjimečnosti své dcerky. Podobně to podle ní vypadalo ve všech kroužcích, kam ji vzala. Když šla Anička do první třídy, uměla číst, počítat, psala vlastní příběhy. Po čase se Zuzana ptala třídní učitelky, jak Anička funguje během výuky, která asi neobsahuje nic, co by neuměla. „Paní učitelka mi řekla, že se jí zdá Anička průměrná a že má ve třídě i lepší žáky. To mi přišlo divné, tak jsem zašla s dcerou do pedagogicko-psychologické poradny. Ta nadání potvrdila, především v matematice,“ popisuje Zuzana. 

S dcerou má blízký vztah, a tak se jí prostě zeptala, jak to tedy ve škole je. „Řekla mi, že se z nudy naučila pracovat stejně pomalu jako ostatní a že chce být normální, aby jí ostatní nezáviděli. Takže doma čte knihy a ve škole slabikuje se spolužáky texty ze slabikáře a dělá jako by nic.“ 

Podle odborníků nejsou takové příběhy ojedinělé. Američtí psychologové George T. Betts a Maureen Neihart popsali šest typů nadaných dětí podle toho, jak se projevují ve škole. Jednou z charakteristik je právě dítě, které své nadání schovává. Odborníci si všímají toho, že to častěji bývají dívky. „Děvčata bývají sociálně přizpůsobivější, a tak pod vlivem toho, že chtějí být přijímané, raději upozadí své zájmy a zamaskují, co umí,“ popisuje Lenka Eckertová z Nadace RSJ, která se „přemýšlivým" dětem věnuje. 

Psycholožka Radka Hronová z pedagogicko-psychologické poradny v České Lípě nabízí ještě jeden obrázek dítěte, které maskuje své nadání. „Jedná se o děti, které jsou svým prostředím vedeny k tomu, aby nevybočovaly, neupozorňovaly na sebe nebo spíše neobtěžovaly svými nároky a potřebami. Tyto děti své nadání vnímají jako problém, chybu a nechtěnou potřebu, kterou je třeba skrývat.“ 

Dobrá jen na opisování úkolů

Anička je teprve v první třídě, ale její mámě Zuzaně už její školní strategie dělá starosti. I proto, že je jí velmi povědomá. „Sama jsem maskovala své nadání ve škole, ale i na kroužcích. Když jsem se nebrzdila, vyhrávala jsem všechno možné a děti začínaly mít tendenci k šikaně nebo se se mnou přestaly bavit,“ vzpomíná Zuzana. Až zpětně jí došlo, že se kvůli jejímu nadání rozpadl dokonce skautský oddíl. „Chodilo nás tam asi osm nebo deset dívek mého věku. Já vyhrávala na každé oddílové schůzce naprostou většinu všech her, od sportovních přes vědomostní až po vázání uzlů nebo nějaké tvoření. Ostatní holky postupně přestaly chodit. Zpětně chápu, že ztratily motivaci, ale v té době mi hodně vrtalo hlavou, proč nás je tak málo, že se nakonec oddíl rozpadnul.“ 

Podobné zážitky má z dětství i Aneta z Prahy. „Byla jsem ta divná, šikanovaná, byla jsem spolužákům dobrá jen na opisování úkolů nebo při písemce. ‚Budu se s tebou kamarádit, když mě to necháš opsat, nebo když se necháš vyvolat, aby nevyvolávali nás‘ – to byl model, na němž jsem fungovala většinu školní docházky,“ vzpomíná. Že tím, co jí komplikovalo sociální vztahy, bylo nadání, pochopila, až když se jí narodila dcera. „Hned po narození nepůsobila jako novorozenec, od dvou let umí počítat, v pěti letech mluví obstojně anglicky – naučila se to sama z YouTube. Co si usmyslí, to se naučí. Přesně taková jsem byla já – viděla jsem třeba někoho, jak píše na počítači všemi deseti, tak jsem šla a taky se to naučila. Až po narození dcery mi došlo, jak moc mi ublížilo, že jsem za něco takového byla šikanována,“ popisuje Aneta. 

Holky maskují častěji

Není náhoda, že uvádíme samé ženské příklady. Že se dívek týká problém častěji, by mohla potvrzovat i tabulka nadaných a mimořádně nadaných žáků, kterou si vede ministerstvo školství. Na jednu nadanou dívku v ní připadají čtyři chlapci. „Chlapci, když se nudí, tak na sebe upoutávají pozornost, kdežto dívenky klidně sedí a čekají, i když mají dávno hotovo. Je to trochu stereotyp, ale ze své zkušenosti mám opravdu pocit, že dívky bývají více přizpůsobivé,” zamýšlí se speciální pedagožka Markéta Kůtková nad otázkou, proč je v tabulkách o tolik méně nadaných dívek než chlapců.

Podle ní to souvisí se stereotypy, které stále prostupují naší společností. „Mám pocit, že silný individualismus je líp přijímán u chlapců. U dívek jako by ctižádost byla chápána spíš jako drzost. Chlapci si mohou dovolit být sebevědomější, a tím pádem i úspěšnější a viditelnější,“ míní. Roli podle ní může hrát i to, že se někdy o nadání mluví příliš úzce jako o nadání na matematiku, logiku, čísla nebo na analytické myšlení. „Tento profil opravdu lépe sedí na chlapce. Jsou ale i jiné typy nadání – umělecké, sociální nebo emoční, kde by naopak mohly být úspěšnější dívky. Pokud budeme pojem nadání nadále chápat tak, jak je to nyní nastaveno v našem vzdělávacím systému, bude vždy jistý nepoměr mezi chlapci a dívkami,“ domnívá se Markéta Kůtková, která se momentálně věnuje nadaným dětem na Scio škole v Praze 6. 

Stejně to vidí i psycholožka Radka Hronová, která se na nadané děti specializuje v rámci pedagogicko-psychologické poradny. „Dívky a ženy se více snaží přizpůsobit požadavkům, které vycítí ze svého okolí. Když mají pocit, že své okolí obtěžují otázkami a potřebami souvisejícími s nadáním, stáhnou se. Samozřejmě to neplatí pro všechny dívky, ale častěji než chlapci chtějí být hlavně přijaté a pochválené.“ Podle Radky Hronové takový postoj pramení v rodině. „I u nás je stále spousta rodin, kde žena je ta, která se má přizpůsobovat muži. V takovém prostředí si dívka nedovolí vědět víc než muži. Ve třídě to může být podobné – i tam se někdy pěstuje přesvědčení, že na některé předměty jsou lepší kluci.“  

Ne že by se problém vůbec nemohl týkat kluků. Možná jsou jen jejich důvody, proč nadání skrývat, pragmatičtější. „Když šel syn do první třídy, už uměl sčítat a odčítat. Při matematice tedy rušil, protože byl okamžitě hotový. Paní učitelka si na něj neustále stěžovala a pak náhle přestala,“ popisuje Marie Jüptner Medková. Když pátrala po tom, co se změnilo, dozvěděla se, že syn už nebývá první hotový. Důvod byl prozaický. „Když byl první, paní učitelka mu dala psát písanku. Tu nesnášel. Stejné to bylo s hlásením – brzy pochopil, že je aktivita spíš na obtíž.“ Dnes už je z chlapce domškolák. „Po přechodu na individuální vzdělávání trvalo minimálně 14 dní, než pochopil, že může pracovat svou rychlostí. A viděli jsme, jak ho to osvobodilo,“ popisuje Marie Jüptner Medková.

Nesmím vyčuhovat

Je zákonité, že se o svou dceru strachuje právě máma, která něco podobného sama v dětství zažila. Na skrývání svého nadání tehdy vymyslela důmyslný systém. „Sousedka v lavici mi dělala ‚zesilovač‘. Učitel položil těžší otázku, já řekla potichu odpověď sousedce, ona nahlas učiteli. Ona byla za chytrou, já jsem si pohladila ego, a nevyčnívala jsem. Vlk se nažral a koza zůstala celá," vzpomíná Zuzana. Kdyby neměla vlastní zkušenost, asi by měla dojem, že dceři až tak nevadí nudit se. „Je to moc hodná a klidná holčička. Jenže já mám z té každodenní přetvářky, která provázela celá má studia na základní i na střední škole, trauma dodnes, tak to nechci nechat být,“ hodnotí máma Zuzana a s posudkem z poradny se chystá vyrazit za paní učitelkou. 

Nechat se uchlácholit tím, že holčička „je v pohodě“, nedoporučuje ani Lenka Eckertová z Nadace RSJ. „Právě v tom mladším školním věku se upevňují základy sebepojetí. Bude-li se maskovat a přetvařovat, bude-li stále ‚ta hodná a poddajná‘ a nebude sama sebou, může to přetrvat do vysokého věku. Může to ovlivnit nejen její vztahy se spolužáky, ale i pozdější vztahy se životními partnery. A může to způsobit nepříjemnosti třeba i při výběru povolání."

Přesně to se stalo Anetě, která nadání sice neskrývala, ale moc pohodlně se s ním taky necítila. „Brala jsem to tak, že nesmím vyčuhovat a musím dělat, co se po mně chce. Pod tlakem rodiny jsem se věnovala vědě a až pozdě jsem pochopila, že to vůbec nevyhovuje mé osobnosti. Nevydržím nad něčím dlouho bádat. Dělám věci rychle, řeším okamžité problémy,“ popisuje Aneta. Až na Prahu třicítky se našla, a to zcela v jiném oboru. „Pracuju teď v IT. Přišel obrovský pocit úlevy. Můj současný pracovní kolektiv – plný dost možná nadaných kolegů – je také první, kde se cítím lidsky dobře. Například ve školních kolektivech mi vždycky vadilo intrikaření.“

Mluvit a vysvětlovat  

Co s tím, aby podobně trnitou cestu životem neměly naše nadané děti? „Záleží na mnoha okolnostech. Někdy stačí promluvit s učitelem nebo učitelkou, jindy je potřeba změnit školu. Když bude dítě nuceno dělat jednoduché a jednotvárné věci, je téměř jisté, že bude nešťastné. Rodiče mohou situaci pomoct tím, když se snaží vyvažovat předpoklady dítěte s tím, co ho baví," radí Lenka Eckertová z Nadace RSJ.

Jinak pomáhá to samé, co skoro na všechno: mluvit o tom. S učiteli, kteří se třeba ještě s problematikou nadaných dětí nemuseli setkat, ale i s dítětem. „Je potřeba mu vysvětlovat, že není příčinou problému. Že každý máme nějaké potřeby a i ono má právo na ty svoje,“ uzavírá Lenka Eckertová.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.