Vysvědčení někde vypadalo kvůli následkům pandemie bídně, učitelé žáky ale podrželi

Barbora Heřmanová učí na soukromé základní škole Mozaika v Rychnově nad Kněžnou prvňáky. Letos jich má historicky nejméně – oproti běžným sedmnácti jen dvanáct. „I to je jeden z důsledků covidu,“ říká a dodává vysvětlení: „Rodiče se tak moc báli distanční výuky, že obléhali poradnu a žádali odklad školní docházky. Příští rok proto očekáváme nával.“

Jsou letošní „postcovidoví“ prvňáci v něčem odlišní? „Hodně se hlídají. Sami si myslí na to, aby vždy měli připravenou a ve správných momentech i nasazenou roušku. Na podlahu na chodbě si na sezení berou automaticky podsedák a říkají: nechci nastydnout, pak bych měl kašel a musel bych zůstat doma. Tohle od prvňáků opravdu neznám.“

Nejvíc je podle učitelky Barbory Heřmanové vidět právě touha po tom, aby mohli být spolu. Třída si prošla i hybridní výukou a děti ji prožívaly velmi emotivně; těžce snášely, že někteří spolužáci nemohli přijít do školy, a obávaly se, že už to takhle „bude pořád“.

Hodnocení v Mozaice dávají dětem pouze slovní, už za prvního lockdownu před rokem a půl ale zavedli to, že dětem píšou na vysvědčení vzkazy i rodiče. „Rodiče se stali prakticky našimi kolegy, a proto nám dávalo smysl, aby se vyjádřili také,“ vysvětluje Barbora Heřmanová. „Ze začátku nebyl zájem velký, ale letos už se rodiče vyptávají – a budu moct něco napsat? Moc nás ohlas těší a určitě si tento náš nápad ponecháme i do budoucna.“

Magdalena Weinerová žije v Plzni, Gabriela Urbanová ve Zruči nad Sázavou a obě letos učí čtvrťáky, kteří strávili na distanční výuce polovinu druhé a prakticky celou třetí třídu. Shodují se na tom, že s dětmi stihly probrat všechno potřebné, ale je vidět, že učivo nemají jejich žáci dostatečně upevněné a procvičené. „Přitom v češtině i v matematice je učiva hlavně ve třetí třídě opravdu hodně. Jsou tam vyjmenovaná slova, násobení, dělení... To je nutné zafixovat,“ vysvětluje Gabriela Urbanová. Magdalena Weinerová dodává: „Když se děti vrátily do školy, bylo vidět, jak jsou nesoustředěné. Mnohem víc než dřív musíme řešit kázeňské věci, takové to běžné vyrušování. Někdy se s kolegyněmi smějeme, že bychom ve třídě potřebovaly tlačítko Ztlumit všechny.“ Podle obou učitelek se navíc ještě víc rozevřely nůžky mezi těmi dětmi, které mají dobré zázemí a podporu rodičů, a těmi, které takové štěstí nemají.

Ačkoliv bylo letošní první pololetí neustále narušováno opakovanými karanténami, je nutné jako vždy na jeho konci přistoupit k hodnocení. Obě prvostupňové učitelky se shodují: budeme férové a jdeme hlavně po základním učivu, ale příliš zjemňovat nemůžeme. „Není ani kde,“ vysvětluje Magdalena Weinerová. „Látka z angličtiny, češtiny nebo matematiky na prvním stupni je naprostý základ, tady je potřeba to zvládnout všechno.“

Gabriela Urbanová už od loňska svým žáčkům kromě známek píše také slovní hodnocení: „Chtěla jsem jim napsat, jak za covidu pracovali, jak se jim dařilo plnit zadané úkoly. Navíc jsem si i všimla, že se například dost zhoršil jejich rukopis. Zkrátka bylo co řešit a pouhé sumativní hodnocení nestačilo.“ Letos už se slovní hodnocení ve Zruči nad Sázavou snaží napsat všechny prvostupňové učitelky.

„Děti na prvním stupni jsou neskutečně flexibilní. Okamžitě si poradí s jakoukoliv situací, jsou připravené komunikovat všemi kanály,“ říká Albert Radvan, který učí na soukromé pražské základní škole Livingston. I tady si od září „užili“ svoji porci karantén a hybridní výuky. Podle učitele Alberta Radvana s tím ale menší děti neměly žádný větší problém, dokonce společně hybridně zvládli například i kroužek čajových obřadů nebo Minecraftu. „Na druhém stupni ale vidíme vypnuté kamery a neochotu ke komunikaci mimo třídu. Puberťáci prostě nechtějí vztahy na dálku.“

V základní škole Livingston si děti samy sestavují svůj týdenní plán učiva, a i tady bylo podle Alberta Radvana vidět, že mladší děti si uměly svoje cíle lépe definovat a dokázaly jich také dosahovat. Čím starší žáci, tím horší disciplína, tvrdí učitel: „Některým teď na pololetní vysvědčení vycházely opravdu bídné známky. Nabídli jsme proto zpětné vazby, intenzivní podporu, konzultace a doučování, aby se zlepšili. Nechceme je v tom nechat plavat.“

Bojíme se na něco těšit

Podporu a doučování nabízejí žákům i na státní Základní škole Lyčkovo náměstí v Praze, kde jako třídní sedmáků působí Rebeka Vadasová. Někteří žáci nabízenou pomoc využijí, jiní ale ne. „Už v covidovém režimu trávíme třetí školní rok, takže si myslím, že nastal čas se vrátit zase k normálnímu hodnocení. Některé děti bohužel opravdu motivují pouze známky. Sama s tím nesouzním, ale tak to prostě je,“ vysvětluje Rebeka Vadasová. Uvědomuje si navíc, že její sedmáci mají poslední vysvědčení, které se nezohledňuje u přijímaček na střední, proto je možnost varovat ty, kteří poslední dva roky nepracovali. „U některých žáků vidím, že se neadaptovali dobře na druhý stupeň. Nepochopili, že už musejí mnohem víc zabrat,“ krčí rameny učitelka Vadasová. Je vidět i to, že během distanční výuky mnozí rodiče dětem hlídali plnění školních povinností. „Přijde mi ale, že sedmákovi už by máma neměla hlídat sešity a úkoly, tak se to rodičům snažím vysvětlit,“ poznamenává.

Nejvíc se podle Rebeky Vadasové ale všichni – učitelé, rodiče i děti – potýkají s nesmírnou únavou způsobenou mimo jiné i neustálými změnami. „Nemá smysl cokoliv domlouvat nebo zařizovat, protože každou chvíli se může stát, že budeme zase doma. Ta nejistota se odráží i v tom, že se všichni bojíme se na něco těšit, a to je potom velmi náročné fungování,“ dodává s povzdechem Rebeka Vadasová.

Problém je vstávání i mluvení před spolužáky

Lenka Hlávková pracuje jako vedoucí učitelka odborné výuky na Hotelové škole, Obchodní akademii a Střední průmyslové škole Teplice. Většina jejích studentů z „hotelovky“ a gastronomických učebních oborů tráví týden ve škole a týden na praxi. A jak říká, právě praxe poznamenala covidová opatření nejvíc: „Kuchaři, cukráři a číšníci u nás studují tři roky. Letos se k závěrečným zkouškám chystají děti, které prezenčně strávily ve škole minimum času, a je to znát.“ Jak poznamenává Lenka Hlávková, problematická je také absence pracovních návyků: „V gastro provozech často začínáte v šest ráno, protože v osm už musí být uvařeno. Děti ale nejsou zvyklé, takže jsem zažila i to, kdy se sedmnáctiletý budoucí kuchař na praxi rozplakal, protože nezvládl vstávání a tempo práce.“

Problém ale nemají jen učni, nýbrž i letošní maturanti na hotelové škole. K absolutoriu mají ve skupinách za úkol připravit kompletní hostinu pro sedm lidí včetně menu, kalkulací a norem. Letos ale někteří s přípravou ještě nezačali. „Nejsou schopní se dohodnout, chybí jim iniciativa. Nejspíš podvědomě doufají, že přijde další vlna covidu, škola se přesune online a u maturity nějak proplují. To se ale nestane,“ zdůrazňuje Lenka Hlávková.

„Jako škola máme velké štěstí, že naši studenti jsou v naprosté většině motivovaní a doma mají dobré zázemí, takže nám z výuky nevypadávali,“ říká ředitelka Gymnázia Havířov-Podlesí Hana Čížová. „Lehký skluz ve výuce jsme tedy snadno dohnali. Náročnější je ale napravit škody na duších a vztazích.“ Havířovské gymnázium hned po začátku školního roku využilo všechny možnosti adaptačních kurzů a výletů, aby se studenti zase vrátili „do puberťáckého stylu“, jak s úsměvem popisuje ředitelka. Pro někoho bylo najednou náročné před ostatními promluvit, přihlásit se, vyjádřit svůj názor, a trvalo několik týdnů, než se ve škole zase cítili jako doma.

I v Havířově navíc výuku toto pololetí narušovaly karantény, i když vzhledem k věku a solidní proočkovanosti studentů jich nebylo tolik jako na základních školách. „Co se hodnocení týče, rozhodli jsme se, že studenty sice nebudeme šetřit, ale nabídneme jim pomoc, pokud se jim nedaří,“ uzavírá ředitelka Hana Čížová. „Nabízíme konzultace i doučování. Ze čtyř set studentů jich chodí jen zlomek, ale je dobře, že tu pro ně ta možnost je.“

Návrat nebyl tak hladký, jak se čekalo

Ředitelka organizace Dům tří přání a psychoterapeutka Miroslava Flemrová se v práci setkává hlavně s dětmi a rodinami, kterým se nedaří dobře ani za běžného stavu a covid jejich situaci ještě zhoršil. Bohužel ale ani návrat do škol nepřinesl kýženou úlevu. „Naději viděli v tom, že začne škola, děti do ní naskočí a vše bude jako dřív. Jenže opak je pravdou. Některé třídy byly opakovaně v karanténách, dětem odpadaly lekce nejrůznějších volnočasových aktivit, mnohé školy rezignovaly na společné akce či různé pobyty. Vytvořit vztahy ale potřebuje čas, je na to potřeba nějaký prostor, v určitém věku a u některých citlivých dětí to může trvat docela dlouho a opakované zpřetrhání vztahů je frustruje,“ vysvětluje.

Text vyšel v Akademii Lidových novin.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.