Vyučíš se sotva švadlenou, říkali jí učitelé na prvním stupni. Dnes získává mezinárodní vědecké patenty

Anna Fučíková studovala v ČR, pobývala ve Švédsku i v USA. Je držitelkou tří světových vědeckých patentů a na registraci dalších dvou teď pracuje. Specializuje se na nano-bio-technologie, učí na Matematicko-fyzikální fakultě UK, na VŠCHT a kromě toho pracuje také v Akademii věd. Snaží se o popularizaci vědy; ve spolupráci se spolkem Divizna při Z00 Liberec pravidelně vybírá zajímavá témata i z prestižního časopisu Nature a vypracovává k nim metodiky pro učitele, aby žákům dokázali zprostředkovat vědecké objevy. Aby se podívala, co se děje ve školách v ČR, tak také zasedá v porotě soutěže pro nejlepší učitele Global Teacher Prize. Mohlo by se zdát, že život tak nadaného dítěte musí být už od narození bezproblémový. Ale jak Anna Fučíková vyprávěla na konferenci STaN (Společnost pro talent a nadání), první roky života nic nenasvědčovalo tomu, že by měla získat byť i jen maturitu.

To dítě patří do zvláštní školy, říkali učitelé rodičům na prvním stupni

„Jako malá jsem nebyla schopná rozlišit levou a pravou stranu, s čímž mám problémy dosud. Občas jsem psala zrcadlově, pletla se mi písmena a znaky, třeba otazník a velké S,“ vzpomíná Anna na své školní začátky. Od učitelů na základní škole slýchala neustálou kritiku: „To dítě propadá, nechcete ji dát do zvláštní školy? Budete rádi, když se vyučí aspoň švadlenou.“

Jak sama Anna říkala, s názorem učitelů vnitřně nesouhlasila, věděla že je něco špatně se systémem a ne s ní, že není hloupá, jen ji nejde se tak snadno učit a psaní je prohraný boj. Odjakživa zkoumala přírodu, už ve 4 letech zkoušela sestrojit různé filtry na čištění vody (a zjistila, že výborně funguje například jíl). Chtěla být astronautkou, ale k tomu pořád dokola slýchala, že by měla jít na učňák…

V deseti letech si začala půjčovat knihy pro dospělé

“Asi není divu, že jsem o sobě jako malá hodně pochybovala. Někdy kolem 2. třídy mi ale došlo, že systém se kvůli mně neohne, takže si budu muset poradit,“ vzpomíná Anna Fučíková. Holčička, které se pletly písmenka, se rozhodla, že nejvíc se dozví z knih. Začala číst až tisíc stránek týdně, z knihovny si domů nosila doslova stohy literatury a místní knihovnice se stala jejím největším spojencem. V páté třídě jí umožňovala půjčovat si knihy i z oddělení pro dospělé čtenáře. Ve škole se vše zlepšilo přestupem na druhý stupeň. Ve spádové škole byl již přívětivější tým učitelů, kteří se snažili pracovat s tím, co mají, a podporovali žáky v tom, co jim šlo.

„Moje známky se během pár let zlepšily z katastrofálních na výborné. Zjistila jsem, že mám fotografickou paměť, takže jsem si třeba dělala taháky do dějepisu formou obrázků. Učitelé najednou zjistili, že jsem schopná se naučit prakticky cokoliv, a tak mě posílali na olympiády z dějepisu, biologie, matematiky… Už tou dobou jsem ale věděla, že moje srdce patří fyzice, kterou jednou vystuduji na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. Jen jsem si potřebovala vymyslet  strategii, jak toho docílit,“ vzpomíná Anna. „Se svým pravopisem jsem na gymnáziu neměla šanci. Zvolila jsem proto cestu nejmenšího odporu – blízkou Zemědělsko-ekonomickou střední školu, obor ekonomie a účetnictví.“

Přes maturitu z účetnictví ke světové vědě

Rodiče byli šťastní, protože měli pocit, že se z jejich Aničky jednou stane třeba účetní – kdo by takový úspěch čekal od dítěte, které se na prvním stupni málem nenaučilo ani pořadně psát? Ačkoliv ji střední škola přijala podmínečně – z matematiky měla 49 bodů z 50, ovšem z češtiny při přijímačkách úplně vyhořela a nezískala ani jediný bod - po adaptační době zvládala studium levou zadní. Fyziku, která se na škole učila jen v prvním ročníku, doháněla samostudiem a korespondenčními kurzy na Masarykově univerzitě v Brně, a také vyváděla některé  učitele z míry tím, že si víceméně otevřeně četla učebnice fyziky v jiných předmětech. Až v 18 letech před maturitou si řekla, že by stálo za to mít na papíru, jak na tom s češtinou doopravdy je, aby měla alespoň nějakou úlevu při psaní maturitní práce. Paní doktorka v poradně se trochu divila, že přišla tak pozdě na diagnostiku, ale nakonec potvrdila to, co si o sobě Anna už dlouho myslela - tedy že je těžký dyslektik a má i silnou dysgrafii a dysortografii.

„Na matfyz mě přijali přes matematiku a logiku, která mi vyšla výborně, body z fyziky u přijímaček byly nic moc. Když mě vzali, plakala jsem štěstím jako malá holka, zatímco rodiče se trošku děsili – co proboha budeš s takovou školou jednou dělat, co tě bude živit? ptali se mě,“ usmívá se Anna. První rok pro ni byl velmi složitý, ale od druhého ročníku už získávala prospěchové stipendium. Aby se o prázdninách nenudila, jezdila na všechny možné letní školy, kde se věnovala například biologii, chemii, nanotechnologiím, optice.

Školu dokončila s vynikajícími výsledky, následoval doktorát a postdoktorandské studium ve Švédsku. Anně se daří i po vědecké stránce, podařilo se ji vytvořit nanočástice, které mají nejužší emisní spektrum na světě, a to díky tomu, že nanokrystal obalila velmi tenoučkou keramickou vrstvičkou. Navíc se jí povedl husarský kousek, když obhájila patent v USA bez patentového zástupce. Namísto až několika milionů korun, kolik stojí patentové řízení se zástupcem, ji to vyšlo jen na několik  tisíc dolarů, a nyní může každý občan EU také patentovat v USA bez patentového zástupce.

Nadané děti potřebují prostor, aby se mohly rozvíjet

Je dnes Anna šťastnější, než když jí jako malé holce věštili, že se sotva vyučí švadlenou? Rozhodně. Poslední léta totiž kromě toho, že si plní svoje sny, pomáhá i ostatním. Radí talentovaným dětem, jak se svým nadáním naložit, i jejich učitelům, aby věděli, jak jim pomáhat. A co podle ní nadané děti potřebují?

“Mít možnost jít svou rychlostí dopředu v předmětech, v nichž vysoce převyšují své spolužáky. Prostě ve chvíli, kdy třída řeší rovnice, může tento žák sedět někde jinde a věnovat se třeba online kurzům světových univerzit nebo počítat nějaké komplikované příklady,“ vysvětluje Anna Fučíková. „Náklady na takovýto speciální přístup jsou minimální, dnes už má téměř každé dítě mobil, školy bývají pokryté WiFi sítěmi. Pokud student absolvuje třeba nějaký online kurz na MIT nebo univerzitě v Oxfordu, získá i hodnocení, které může být podkladem pro jeho klasifikaci.“ Na druhou stranu ale Anna varuje před tím, aby nadané děti automaticky „přeskakovaly ročník“, protože je důležité, aby se rozvíjely i sociálně, a to může být ve skupince starších složité.

„Lidé, kteří mají vysokou inteligenci a k tomu i poruchy učení, musejí investovat velkou spoustu energie do toho, aby se přizpůsobili systému, aby byli podobnější ostatním. Přitom se svou schopností hledat neortodoxní a kreativní řešení by dokázali posunovat lidstvo kupředu, pokud by dostávali větší prostor,“ uzavírá Anna Fučíková.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.