Waldorfská škola mě na univerzitu připravila lépe než běžná škola, mohla jsem to srovnávat, říká Němka

Christiane, vy i vaši sourozenci jste všichni absolventi waldorfské školy, je to tak?

Ano, já jsem tam začala chodit až ve třinácti letech, ale můj bratr i má sestra waldorfskou školu vychodili od mateřské až po lyceum. Jsem o děvět let starší než můj bratr a o sedm než má sestra. Ta změna u mě nastala proto, že naše maminka se stala učitelkou ve waldorfské škole, právě když mi bylo třináct, a tak jsme pak chodili do školy, kde učila.

Byla nová škola hodně jiná než ta, kterou jste zažila před tím?

Myslím, že pro dítě je důležité hlavně to, jaké má učitele. Když jsou fajn, školu děti moc neřeší. A já měla fajn  učitele na běžné základce i pak na waldorfu. Z tohoto pohledu to pro mě rozdíl nebyl. Myslím, že jak v běžných, tak ve waldorfských školách potkáte skvělé učitele. Ale způsob výuky mi přijde lepší na waldorfu. Myslím, že waldorfské vzdělávání aplikuje více poznatky o tom, jak se lidský mozek efektivně učí. Takže stejného výsledku dosáhnete s menším „utrpením“.

Někteří lidí si myslí, že ve waldorfské škole je dětem sice dobře, ale neposkytnou jim tam vzdělání potřebné v dnešním soutěživém světě. Co byste na to odpověděla?

Tenhle názor slychávám celkem často, i když nemá žádné opodstatnění. Studenti waldorfských škol skládají německou státní maturitu, dostávají stejné otázky a píší stejné testy jako studenti jiných škol, a tyhle testy kontrolují státem určení hodnotitelé. Absolventi waldorfských škol studují na všech druzích univerzit, a to již sto let. Já sama jsem vystudovala dva různé obory a oba s nejvyšším možným hodnocením. Během studií jsem oproti spolužákům z běžných škol nezaznamenala ani tu nejmenší nevýhodu. Můj bratr šel po waldorfském lyceu studovat do USA a zabývá se tam kvantovou fyzikou.

Řekla bych, že lidi jsou vůči waldorfským školám podezřívaví, protože mají zafixovanou představu, že škola musí „bolet“. Učení musí být namáhavé, musíš dřít, jinak se výsledky nedostaví. To si hodně lidí myslí. Mají pravdu v tom, že to tak opravdu je, když se používají určité metody, ty dělají z učení vyčerpávající záležitost. Ale nemusí to tak být.

Máte nějaký příklad, pro představu, jak se učí bez strádání?

Třeba tohle: Waldorfská škola ví, že předtím, než si něco mysl zafixuje, několikrát to zapomeneme. Ve waldorfské škole tudíž zapomínání není problém, je to součást učebního plánu. Jsi veden k tomu, jak si vzpomenout. Takže si neděláš výčitky ani se na sebe nezlobíš, když zapomeneš. Víš, že to je přirozené. Když jsem se učila na zkoušky na univerzitě, tohle poznání mi přišlo velmi vhod. Střídala jsem studium u psacího stolu s úklidem bytu, chvíli to a chvíli tamto, a výborně to fungovalo, byt byl čistý a já jsem byla dobře připravená na zkoušku. Mí kolegové si tyhle „zapomínací“ pauzy nedopřáli, protože si nemysleli, že rozptýlení jsou užitečná pro samotné studium. Že se díky nim něco naučí i rychleji.

Jaký obor jste vystudovala?

 „Sprachlehrforschung“, což je příprava učitelů jazyků. Doslova se název dá přeložit jako “výuka a učení jazyků”. Hlavním předmětem tedy byla metodologie učení jazyků. I když jsme povinně studovali dva cizí jazyky - já jsem si vybrala ruštinu a srbo-chorvatštinu - hodně předmětů bylo zaměřených na pochopení, jakou roli má kultura a jazyk na utváření naší identity. Což jsem si ostatně vyzkoušela před tím v praxi. Než jsem šla na univerzitu, odjela jsem na pár měsíců do Ruska, na zkušenou. V Německu je dost obvyklé, že studenti po maturitě nejdou hned na vysokou, ale rok cestují nebo pracují.

U nás to tak také někteří dělají, ale většina těch, kdo chtějí pokračovat ve studiu, si podává přihlášky hned a pokud se dostane, pauzu si nedávají.

Tady v Německu je běžná a společensky velmi podporovaná praxe, že mladí lidé před tím, než jdou na univerzitu, získají nějakou pracovní zkušenost s nízkokvalifikovanou prací. Mnoho vysokých škol přímo očekává, že něco takového bude figurovat ve vašem CV. Je dost obvyklé, že kdo chce jít na architekturu nebo na techniku, nechá se zaměstnat na stavbě. Mám dojem, že takto to v zemích východní Evropy nechodí. Východoevropští studenti, které jsem potkala, tím neprošli a působili na mě, jako by si připadali předurčení pouze pro kvalifikovanou práci.

Jaký byl váš pobyt v Rusku, který jste zmínila?

Byla to velmi cenná životní zkušenost. Byl to vlastně kulturní šok, ze kterého jsem se hodně poučila, poznala sama sebe. My Němci jsme strašně připoutaní k potřebě, aby bylo vše dobře zorganizované. Někteří z mých kolegů v Rusku dokonce onemocněli, protože k nevydržení postrádali jistotu dobré organizace, na jakou byli zvyklí. I díky tomu jsem postupně přišla na to, že tahle závislost na představě, jak mají věci vypadat, je dost omezující. Když jsem se od toho byla schopná osvobodit, čekaly na mě krásné chvíle s mými ruskými přáteli. Tohle vše bylo pro mě jako budoucí učitelku němčiny pro cizince velmi užitečné.

Stále ještě učíte?

Ne, přestala jsem před nějakým časem, teď se věnuji výzkumu v oblasti zvukového umění. Druhá část mého vzdělání je totiž spojená s hudbou. Hudbě se věnuji od dětství. V pěti letech jsem se začala učit hrát na klavír a pak jsem zpívala v dětském sboru, ve třinácti jsem začala hrát na violoncello. Láska k hudbě mě nakonec přivedla k dráze rockové a popové zpěvačky a ve třiceti jsem se vrátila na univerzitu a vystudovala hudební skladbu, muzikologii a zvukové umění. A tím se teď zabývám.

Waldorfská škola klade velký důraz na umělecké výchovy. Mělo to podle vás nějaký vliv na to, že jste se pak začala uměním zabývat profesionálně?

Nemyslím. Umění ve waldorfské škole slouží k tomu, aby formovalo srdce dětí, jejich osobnost, není to o tom, že by se tam z dětí stávali umělci.

Tohle jsou právě ty věci, za které jsem waldorfu vděčná: vzdělávání, které dbá o váš vnitřní život. A to vnímám jako dar.

Christiane Strothman v současnosti žije a pracuje v Essenu.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.