Z kláštera jsem se vrátil domů do hor. Kvůli dětem jako jsem byl já, říká buddhistický mnich

Soname, jak se odvíjela vaše cesta za vzděláním?

Mí rodiče si přáli, abych se stal mnichem. Obvykle je k tomu určen prostřední syn. V naší rodině byla nelehká situace a mniši u nás obecně požívají velký respekt a mají možnost získat vzdělání, a tak mi to nebylo proti mysli. V roce 1981, to mi bylo devět let, jsem v doprovodu dospělých doputoval do Indie, po pěti dnech chůze a dalších třech dnech cestování autobusy. V Dolanží ve státě Himáčalpradéš tam stojí klášter mé duchovní tradice Yungdrung Bön, kde je možné získat plné vzdělání učitele dharmy, buddhistických nauk. Představený kláštera mě ale nejdřív poslal do běžné školy, kterou klášter zřídil pro děti z tibetské komunity. Tu jsem vychodil, a pak, ve svých devatenácti letech, jsem teprve složil mnišské sliby a začal studovat v klášterní Dialektické škole.

Kolik let trvalo, než jste studia završil?

Čtrnáct let. V roce 2014 jsem dostal titul geše, což se dá přirovnat k titulu doktora filozofie.

Bylo studium náročné?

To ano, každodenní program je velmi intenzivní. Základem je studium buddhistické filozofie, ale kromě toho jsou součástí kurikula i další disciplíny, klasický tibetský jazyk, tibetská medicína, astrologie…

Můžete popsat, jaký byl běžný den studenta?

Vstávali jsme kolem páté hodiny, někteří i dříve. Pak jsme se obvykle věnovali studiu, je třeba se naučit hodně textů nazpaměť. V šest hodin je snídaně a po ní pokračuje samostudium. Každý den je několik hodin věnováno debatám, musíte umět obhájit stanovisko proti oponentovi. Od sedmi do osmi hodin jsme debatovali, od osmi do devíti pak byla výuka s učitelem. Mezi devátou a desátou další debata, následovalo opět samostudium, v jedenáct další hodina s učitelem. Po obědě bývá v létě pauza hodinu dvě, a pak se učíme vedlejším předmětům, jako je mluvnice, poezie, astrologie… V pozdním odpoledni zase debatujeme ve dvojicích. Po večeři se obvykle opět věnujeme studiu.

Obvyklá představa je, že mniši hodně meditují, ale je na to vůbec v rozvrhu místo?

V nižších ročnících se moc nemedituje, spíš jde o určitou reflexi, rozjímání nad určitými tématy, jako je soucítění nebo prázdnota všech jevů. Ale ve vyšších ročnících věnovaných tantrickému učení a naukám nejvyšším, takzvanému dzogčhenu, se také medituje.

Každý z vašeho ročníku nakonec dostudoval?

Nikoli. Začínalo nás asi dvanáct nebo třináct, dokončili jsme jen čtyři. Z různých důvodů. Někteří odpadli pro nemoc, nebo se museli vrátit zpět do svého rodiště…

Vy jste se po studiích taky vrátil do rodného Mustangu. Plánoval jste to, nebo jaký je obvyklý další osud absolventů klášterní univerzity?

Pokud je v místě, odkud přišli studovat, klášter, vystudovaní mniši se vracejí a věnují své úsilí domovskému klášteru. To ale není můj případ, v mé vesnici byl malý chrám, nikoli klášter. Nebo lamové po obdržení titulu zůstanou v klášteře, kde vystudovali, a tam působí, například sami vyučují, nebo se starají o chod instituce. Já jsem měl výhodu v tom, že jsem uměl ještě ze školy anglicky, a proto jsem v klášteře v Indii nějakou dobu vedl hostel, kde jsou ubytováni hosté ze Západu. Začal jsem také vyučovat, mnichy i západní studenty. Jejich počet rostl. Jeho Svatost, nyní již zesnulý předchozí opat kláštera, pak přišel s myšlenkou, že bychom s jejich pomocí mohli přispět k oživení místní komunity v Mustangu patřící k naší duchovní tradici. Yungdrung Bön, naše duchovní škola, tam měla v minulosti svá významná centra, uchovalo se tam mnoho posvátných textů nejvyšších buddhistických nauk. Teď ale lidé v horách spíš přežívají a o svou kulturu přicházejí. A tak jsem z Menri vyrazil zpět do Mustangu. Jim na pomoc.

Komu se tedy nyní v Mustangu věnujete?

Založili jsme tady v Jomsomu kulturní a vzdělávací centrum a internát pro děti z chudých rodin a sirotky. Tibetsky mluvící komunity jsou v Nepálu odnepaměti. Celkem mám na starosti asi čtyřicet dětí. Staráme se o jejich vzdělání, ale taky o psychickou pohodu, některým se snažíme nahradit domov. V některých rodinách otcové pijí a panují tam složité rodinné vztahy.

Co děti učíte?

V místních školách se neučí jejich mateřský jazyk, tibetština. Vyučuje se tam nepálsky, někdy anglicky. Což je v pořádku, jsme v Nepálu, nepálština je důležitá, stejně jako angličtina, ta zas pro dorozumění ve světě. U nás se k tomu děti učí číst a psát v mateřském jazyce a seznamují se s kulturou svých předků, která je s ním spojená. Také je učím základy meditace. To je nejlepší cesta, jak udržet naši tradici živou. Podpořit děti a mladé lidi, aby se s její pomocí rozvinuli v harmonické bytosti. Kromě kulturního centra s internátem teď plánuji postavit i klášter, abychom mohli přijímat návštěvy a pomoc dalších učených mnichů. V této chvíli nemají kde bydlet.

Jak získáváte prostředky na provoz centra?

Pomáhá mi hlavně jedna americká nadace, která má jako své hlavní poslání kulturní výměnu mezi Východem a Západem. S její pomocí jsme spolu s jejím inspirátorem doktorem Danielem Brownem přeložili několik zásadních textů duchovních nauk do angličtiny. Také občas jezdím do USA vyučovat a veškeré dary s tím spojené jdou přímo na financování centra, vůbec neprojdou mýma rukama. Ale máme i podporovatele v Itálii, České republice, na Slovensku… Jezdí se k nám i podívat. Mustang přitahuje svou krásou.

A jaký je to život pro vás, v horách?

Dost těžký, tak jako ostatně pro další obyvatele tohoto kraje. Ale byl jsem na to připravený. Pomáhá mi to, co jsem se naučil v klášteře.

„Mustang Culture and Education centre“ Gešeho Sonama Gurunga má své sídlo v Jomsomu, malém městě ve výšce 2743 metrů nad mořem, odkud začínají mnohé trekingové trasy, mimo jiné tudy vede i populární okruh kolem Annapurny. Nehledě na to zůstává Mustang velmi chudým a vylidňujícím se krajem.

Film o Sonamovi Bön: Z Mustangu do Menri autorů Andrey Heckmana, Rosy Gordon a Tada Fettiga je k vidění na Vimeu. Klikněte na obrázek.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.