Z manažera truhlářem. Vysokoškoláci objevují kouzlo řemesla a díru na trhu

„Když si americkou knihovnu zadáte do googlu, najdete minimálně jednu firmu, která je sem dováží, ale nikoho, kdo by je dělal,” říká Jan Švorc o artiklu, který se rozhodl sám vyrábět. Inspirace přišla z interiérů, které důvěrně znal. „Strýček měl dvě takové knihovny ve svém pokoji a čtyři další putovaly do sklepa, když je dědeček ve svém bytě nahradil modernějším sektorem,” vysvětluje vystudovaný ekonom, jak se stalo, že se tento tradiční nábytek z 19. století, patentovaný ve Spojených státech, stal jádrem jeho byznys plánu.

Bývalému manažerovi s dvacetiletou praxí v zahraničních i českých společnostech nedělalo problém si do detailů vymyslet budoucí firmu. Chyběla mu ale znalost truhlářského řemesla a oprávnění tuto živnost provozovat. A tak si zaplatil roční rekvalifikační kurz v oboru truhlář, složil závěrečnou zkoušku a k vysokoškolskému diplomu získal i výuční list.  

Proč vlastně po čtyřicítce opustil místo v kanceláři a začal svůj pracovní týden trávit v dílně? „S korporátní kulturou jsem problém neměl, ale postrádal jsem smysl své práce,” vysvětluje. „Věděl jsem, že ‚moje‘ účetní závěrka je užitečná, ale pocit naplnění a hrdosti mi to nedávalo. S rukodělným výrobkem to je jinak. Hotová knihovna stojí přede mnou a já se jí mohu dotknout.”

Řemesla nesou, když se to umí

„Takových lidí přichází více: jsou vzdělaní, ekonomové, právníci, ajťáci. Vidí, že v oblasti řemesel existují díry na trhu, zajímavé podnikatelské příležitosti. Nemají problém si rekvalifikační kurz zaplatit, vnímají to jako investici, která se jim vrátí,” říká Ivana Nechvátalová z Akademie řemesel v Praze Na Zeleném pruhu. Tam se Jan Švorc vyučil.

Některé z absolventů kurzů jejich volba dovedla daleko. „Vybavuji si dvojnásobného doktora, který se u nás vyučil tesařem a pak vyhrál výběrové řízení u NASA; zabodoval mimo jiné manuálním vzděláním,” vzpomíná ředitel školy Drahoslav Matonoha. Rekvalifikace v jeho akademii zahrnuje asi třicet oborů, od truhláře, tesaře až po elektrikáře nebo topenáře. Každoročně se do profesního vzdělávání přihlásí asi sto třicet lidí. Pro srovnání: v denním studiu škola poskytuje vzdělání asi tisíci žáků.

Učně samoplátce si škola velmi chválí. „Jsou zvídaví, motivovaní, mají kritické myšlení, jsou skvělou výzvou pro učitele,” dodává Ivana Nechvátalová, která má na starosti právě vzdělávání dospělých. „Je to jiná liga, než se kterou se naši učitelé jinak setkávají. Panu řediteli vždy říkám, že v rekvalifikacích neobstojí zdaleka každý učitel. Tihle lidi vědí, co chtějí, a my musíme být připraveni i na jejich kritickou zpětnou vazbu.” 

Samoplátci jsou zdravou pobídkou k co nejvyšší kvalitě a také zásadně přispívají k finanční stabilitě rekvalifikačního programu, který škola devátým rokem nabízí. „Zdarma do programu vstupují lidé, kterým to hradí úřad práce. Ale ten nám peníze pošle až do třiceti dnů po úspěšném složení závěrečné zkoušky, kterou navíc mnozí z této kategorie nesloží,” vysvětluje Ivana Nechvátalová.

Jan Švorc za kurz zaplatil necelých čtyřicet tisíc korun a taky si všiml velké „úmrtnosti” ve své třídě. „Začínalo nás tak pětatřicet, kurz dokončila podle mě tak třetina,” vybavuje si. Byl to ovšem nestandardní školní rok 2019–20 se začínající pandemií.  „Závěrečné zkoušky jsme místo v červnu skládali až v září,” upřesňuje Švorc.

S běžnými, náctiletými učni dospělí rekvalifikanti do kontaktu nepřicházejí. Roční modul obsahuje pouze odborné předměty a praxi a s běžným rozvrhem se neprotíná, dospělí chodí do školy až odpoledne. „Kluky jsme nikdy nepotkali, jen jsme od učitelů slýchávali, že máme oproti nim velkou výhodu, že nás to zajímá,” říká Jan Švorc. Společné studium mladých budoucích řemeslníků se staršími lidmi z praxe, kteří jsou většinou pro řemeslo nadšenější než oni, by byl zajisté velmi zajímavý experiment, ale je podle Ivany Nechvátalové organizačně mimo možnosti školy.

Chybí řemeslná střední třída

Nízká motivovanost, kterou učitelé u mladých učňů vidí, má jistě různé důvody, ale jedním z nich je skladba žáků na učilišti a malý počet tahounů v jejich třídách. „Já jsem šel na učňák s vyznamenáním, ale věděl jsem, že pak půjdu na výšku,” vzpomíná ředitel Drahoslav Matonoha. Je příkladem toho, že v jeho generaci chodily na řemeslo i děti se slušným vysvědčením. Dnes se rodiny při výběru střední školy snaží učňovským oborům spíš vyhnout.

Pro manažery, kteří se chtějí naučit řemeslo a vystavět si na tom svou živnost, má ředitel Matonoha samou chválu. Vidí v tom pokračování baťovské cesty: začínat od píky, rozumět detailu, nedělat jen profesionálního šéfa... „I když se jejich firma rozroste, budou schopni si ohlídat kvalitu,” domnívá se.

A doufá, že i jejich příběhy by mohly přispět k tomu, že řemeslo se opět stane důstojným a žádaným způsobem obživy a seberealizace. „Ze stavebnictví mizí střední stav – řemeslník, který je kreativní a samostatný, nikoli jen někdo, kdo plní příkazy. Pokud se něco nezmění, budeme schopni navrhovat krásné stavby, ale nebudeme je umět postavit,” říká nespokojeně ředitel a bývalý stavař.

Objevili v Akademii řemesel opravdu počátek trendu? Možná. V oficiálních statistikách se to však zatím neprojevuje. Přece jen, mezi účastníky rekvalifikačních kurzů jsou lidé jako Jan Švorc stále silnou minoritou. „Nedisponujeme žádnými daty, které by doložily rostoucí počet vysokoškoláků, kteří touží po výučním listu. Na druhou stranu ty případy ale nejsou ojedinělé,” říká Karel Weinzettl, specialista na program dalšího vzdělávání v Národním pedagogickém institutu.

Možná zase skončím u tabulek

První knihovnu měl Jan Švorc hotovou ještě před vyučením, na Vánoce roku 2019. „Tu jsme ještě s bratrem montovali v garáži z dílů, které nám vyrobil jiný truhlář, neměli jsme vlastní dílnu. Když jsme ji začali vybavovat, přišel covid. V den, kdy nám fabrika napsala, že pro nás mají připravenou objednanou formátovací pilu, začal první lockdown,” popisuje svou smůlu.

Firmu nazval Jan Sachs a zatím ho neživí, stále si přivydělává jako ekonom. Se změnou je ale velmi spokojen, i když vydělává daleko méně než dříve. K jeho dobrému pocitu jednoznačně přispívá, že pracuje i manuálně. „V kanceláři mě někdy vyloženě svrběly ruce, takže jsem se pak vrhl například na sekání dřeva na chatě. Tak to už teď nemám: po týdnu práce v dílně jsem v tomto ohledu saturován,” směje se.

Počítá ale s tím, že u pily nebude stát po zbytek života. „Chtěl bych, aby firma rostla a prodávali jsme i do zahraničí,” říká. Název zvolil právě s ohledem na mezinárodní klientelu. „Jan Sachs je postava z mé oblíbené opery Richarda Wagnera Mistři pěvci norimberští,“ prozrazuje svou inspiraci syn operního pěvce.

V jeho rodině se vedle umělců vyskytují i lékaři, ale nikoli řemeslníci. S novou firmou mu pomáhá bratr, který ale své původní povolání neopustil, truhlářský projekt dělá ve volném čase.

Pokud se Jan Sachs na trhu uchytí a začne růst, je pravděpodobné, že Jan Švorc zase skončí u excelových tabulek. „Ale budou to tabulky mé firmy, a to je přece jen něco jiného,” říká s úsměvem.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.