Zkoumání atomu ze všech stran: Je to ta správná výbava pro život? Pochybnost bývalého učitele

Zeměpis, chemie, fyzika, přírodověda  - to jsou předměty, ve kterých žáci devátých tříd českých škol skončili v šetření ČŠI pod očekávanou úspěšností, tedy hůř, než by měli. Jak si to vysvětlujete?

Na druhém stupni je přírodovědným předmětům věnována spousta hodin. Učíme se chemii zvlášť a fyziku zvlášť. Děti „pitvají“ atom dopoledne ve fyzice, odpoledne v chemii – a často jim ani nedojde, že je to ta samá částice. Učivo jde velmi detailně do hloubky, a i testy jsou tím pádem náročné.

A není snad dobře, že se klade důraz na znalost fyzikálních zákonů a elementární struktury světa?  Měli bychom přece vědět, jak funguje elektřina nebo co způsobuje změny počasí. Nebo ne?

Je otázka, jestli současný styl výuky opravdu k porozumění vede. Podle mě spíš ne. Polovina školáků vám odrecituje Ohmův zákon. Někdo i ví, co které písmenko ve vzorci znamená za veličinu, premianti si dokonce vybaví i jednotky. Vsadím se ale, že drtivá většina, když jede s rodiči na chalupu řezat dřevo elektrickou pilou a natáhnou si k tomu přes celou zahradu stometrovou tenkou prodlužovací šnůru, se bude divit, proč ta pila netáhne. Přitom to je také Ohmův zákon.

Když už se ho učit, tak v propojení s realitou, s každodenností, spíš než počítáním čistě teoretických příkladů do sešitu. A co si budeme povídat, většina dospělých už dávno nějaký Ohmův zákon zapomněla. A přežili.

Neříkám ale, že by se děti neměly učit chemii nebo fyziku. Budoucí automechanik by měl střihat ušima, když se probírá třeba koroze a ochrana proti ní, kadeřnice bude jistě barvit vlasy peroxidem a také se jí bude hodit vědět, jak funguje a jak s ním zacházet.

Ale rozsah látky v přírodovědě je neúměrně velký a způsob výuky nedává věci do souvislostí, takže budoucí automechanik a kadeřnice během hodin moc neposlouchají. A nejen oni.

Dalším problémem je, že vzájemný poměr přírodovědných a společenskovědních předmětů je nevyvážený.  Upozorňuje na to i Česká školní inspekce.

A to prosím říkám jako vystudovaný chemikář, který ten předmět léta učil. Často jsem se ale ošíval, když jsem učil něco, o čem mi bylo jasné, že je to zbytečně podrobné, že to děti nebaví, že si to nezapamatují. Na přírodní vědy je vyhrazeno minimálně šest hodin týdně. Na občanskou výchovu, kde jsou kromě dějepisu koncentrovány všechny humanitní disciplíny, jsou to pouze hodiny dvě. Zahrnují právo, ekonomii, politologii, sociologii, psychologii, ale i finanční gramotnost či chování v mimořádných situacích.

A já se ptám: je pro člověka důležitější, aby ho škola naučila orientovat se v jazyku smluv, zacházet s penězi a udržet rodinný rozpočet, nebo spíše určovat oxidační čísla prvků ve sloučeninách? Navíc bez aspoň základní znalosti fungování státu a práva nejde rozumět tomu, co se píše v novinách a ani základním věcem v politice.

Naopak páťáci si vedli dobře. V předmětu Člověk a příroda, který je na prvním stupni ekvivalentem přírodovědných předmětů, dopadli nad očekávání.

Bylo by třeba vidět, zda jsou testy opravdu srovnatelné, neb srovnáváme takříkajíc dvě váhy, těžkou a lehkou. Nicméně je zřejmé, že první stupeň se reformuje rychleji než ten druhý. To člověk vidí hned, když se jde do škol podívat. První stupně jsou barevné, všude visí nějaké dětské výtvory, nástěnky jsou plné výstupů z projektů, na chodbách jsou hrací koutky s kobercem, kde se děti mohou válet o přestávkách, ale sednout si tam i s paní učitelkou v rámci hodiny a popovídat si třeba o knížkách. Druhý stupeň často vypadá jako holobyt, na nástěnce – pokud tam vůbec nějaká je – visí za ucho dva ošuntělé papíry, panuje tam anonymita, střídání učitelů, kteří spolu vzájemně příliš o svých předmětech nekomunikují, dominuje frontální výuka. Takže když děti přijdou do šestky, často skuhrají, mají pocit, že si pohoršily.

Učitelky na prvním stupni mají třídu na více předmětů, takže když se některá vzdělává, efekt je plošný. Navíc je k tomu nucená tím, že pozornost dětí už jinak než hravou formou výuky neudrží, dnešní děti nebudou sedět s rukama za zády. Vedle toho se ale sluší připomenout, že na druhém stupni to mají pedagogové těžší. Pracují s dětmi v pubertě, která přestavbou mozku i celého těla dokáže notně zamíchat kartami a oslabit jejich výkon a pozornost.

Nedobrá úroveň druhého stupně základních škol souvisí alespoň částečně i s tím, že vyvádíme chytré děti v deseti letech pryč ze základních škol na víceletá gymnázia, byť to jsou často jen děti se ´sicflejšem´, nikoli nutně ty nejchytřejší děti. Na víceletá gymnázia odchází v Praze až 20 % dětí a to se skladbou tříd na druhém stupni docela zamává. Není to dobře.

Miroslav Hřebecký absolvoval Pedagogickou fakultu UK Praha a Centrum školského managementu tamtéž. 18 let strávil ve školství v první linii, jako učitel chemie a občanské výchovy a jako ředitel veřejné základní školy i soukromého gymnázia. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.