Zkušenost učitelky: Dnešní děti se školy nebojí. Špatná známka mi stačí, řeknou mi klidně

Známkujete? A jak?

Známkuji. V 1.třídě dávám buď jedničku, nebo nic. V dalších už dávám všechny známky.

I ty špatné známky?

Ano, i když nerada. Vždy se ale snažím, aby dítě i rodič věděli proč. Nejnáročnější je pro mě dát špatnou známku někomu, kdo se snažil. Aby to méně bolelo, zapisuji do žákovské knížky víc známek najednou, aby tam byly i jedničky, dvojky.

Jsou děti smutné ze špatných známek?

Jak které. Některé holčičky se hroutí i z dvojky, ale už od čtvrté třídy mám dost dětí, které mi klidně řeknou: ´paní učitelko, mně trojka (čtyřka) stačí´. Nedávno mi jedna holčička oznámila: ´volala jsem mámě a ta mi řekla, že to nevadí´. A když dětem zadám referát s tím, že to je jednička zadarmo, tak ho polovina nepřinese. Přibývá rodičů i dětí, které známky tolik neřeší. Děti by třeba vůbec nenapadlo opsat si od někoho domácí úkol. Skoro je k tomu navádím, ať si třeba něco ráno zjistí od spolužáků, ale ono jim to za to nestojí. Dnešní děti se podle mých zkušeností školy moc nebojí, což je dobře, ale začíná chybět víc snahy, zodpovědnosti.

Máte ve třídě i děti, které neprospívají, i když se snaží?

Ano, jsou takové děti a těch je mi líto. Snažím se vyzvednout jiné jejich úspěchy a poukázat na své nedostatky. Ale mám tu i šikovné děti, kterým se nechce moc pracovat a průměr jim stačí. V přírodovědě třeba dětem řeknu otázky, které budou v testu, a vysvětlíme si je ještě jednou. Dostanou předtištěný test s vynechaným místem na odpovědi. Test oznámkuji, ale v následující hodině do něj obyčejnou tužkou můžou dopsat nebo opravit, co se jim nepovedlo zodpovědět, a teprve pak dostanou výslednou známku. Snažím se, aby se naučily na látku zaměřit a doplnit si mezery. Známku si ale takto opraví jen polovina dětí a výsledné známky nejsou jen jedničky. A když se dětí zeptám, kdo se doma připravoval, přihlásí se tak třetina.

Čím děti dokážete motivovat?

Nejlepší motivací je zajímavá látka. Ale pro každého je zajímavé něco jiného. Dál se snažím motivovat zajímavou metodou a formou výuky. Kdo chce zapálit druhé, musí sám hořet – snažím se přenášet na děti pozitivní přístup.

Tam, kde chybí motivace, je prostor pro rozvoj volních vlastností, které jsou velice důležité. Děti nemají problém mi říct, že je něco nebaví. Odpovídám jim, že to chápu, že mě také spousta věcí nebaví, ale udělat a naučit se je musím. Paní kuchařky také třeba nebaví škrábat brambory, ale abychom měli oběd, tak to udělat musí.

Hodnotíte i jinak, než známkami?

Ano, děti průběžně hodnotí samy sebe, jak ovládají látku a jak spolupracovaly, a sami si také píší čtvrtletní hodnocení. Většinou jsou na sebe přísnější, než jsem na ně já. Jen když mají hodnotit snahu, zapojení, hodnotí se mírněji, asi kvůli rodičům.

Andrea Tláskalová se umístila jako druhá v soutěži o nejlepšího učitele Global Teacher Prize, která se letos poprvé konala i v Česku. Vystudovala nejdříve střední a vysokou zemědělskou školu. Poté se rozhodla pro profesní dráhu učitelky a zůstává jí už šestnáct let věrná.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.