Znovu jsem se zamiloval do zeměkoule, říká David Böhm. Vytvořil dětskou encyklopedii s pohledem z druhé strany

Jak se vás jako výtvarníka dotýká aktuální covidová situace?

Určitě nějak dotýká, máme malé děti a taky sám učím, přednášky a konzultace teď vedu na dálku. Jako člověka, který je obvykle tak jako tak zavřený sám v ateliéru, mě to ale zase tolik nepostihlo, to jsou na tom hůř třeba hudebníci nebo provozovatelé klubů. Je mi to líto kvůli nim a dalším lidem v kultuře. Samotnému mi to ještě větší usebrání vlastně nevadí.

Existenčně vás to neohrožuje?

Co se umělecké produkce týče, s parťákem Jirkou Frantou jsme zvyklí dělat věci low cost a po svém a nepočítat dopředu, že z nich něco bude. Financujeme to nějak jinak, jinými zakázkami. Tenhle přístup se mi teď hodí. Nic moc neočekávat.

Vaši knihu pro děti o Antarktidě někdo nazval první skutečnou učebnicí. Díky ní vím, proč se ten kontinent tak jmenuje a už to nezapomenu. Vám ve škole řekli, že to souvisí s medvědy, nebo přesněji s Velkou medvědicí?

Já jsem to taky předtím nevěděl. A ve škole jsem nebyl nijak dobrý žák. V téhle souvislosti mě znejistilo, že knížka dostala cenu učitelů, SUK se ta cena jmenuje, neznal jsem ji do té doby.

Divil jste se, že vám učitelé konečně dali jedničku?

Překvapilo mě to. Celý můj dětský život jsme si úplně nerozuměli, tak si říkám – moment, není to nějaké nedorozumění? (směje se). I když zeměpis mě docela zajímal vždycky.

Co jste tedy o Antarktidě věděl, než jste začal knihu připravovat?

Základní informace. Že je to na jihu, že tam žijí tučňáci, že tam byl závod mezi Scottem a Amundsenem, který vyhrál Amundsen, že tam různé země mají své stanice a že tam nikdo trvale nežije. Víc ne.

Proč jste si vybral zrovna tenhle světadíl? Někomu může připadat jako nejméně atraktivní ze všech. Takové nic…

Mně naopak připadá zajímavý právě i tím, že je přehlížený. To jen tak vypadá, že to je kus ledu a nic. Ve skutečnosti se tam událo a děje dost důležitých věcí. A je to zajímavá projekční plocha, na které se dá leccos ukázat. Podtitul knížky je Pohled z druhé strany, to je na tom dost důležité.

Vybavíte si, kdy vás to napadlo, v jaké souvislosti?

Přivedlo mě na to vyprávění Jardy Pavlíčka. To je taková poměrně známá postava v cestovatelském prostředí, v té knize ho taky zmiňuji. Na konci osmdesátých let vybudoval v Antarktidě vlastní stanici Eko-Nelson. Bylo to dílo doby a náhody, taková možnost už dnes neexistuje. S Jardou jsem byl asi dvakrát na nějaké akci v přírodě, organizuje kurzy přežití. Jeho výpravy do Antarktidy mě zajímaly, tehdy mi přišlo, že to je něco jako cesta na Měsíc, nic, co může zažít obyčejný smrtelník, a on tam byl asi třicetkrát! Tak jsem se vyptával a on mi vyprávěl i o antarktické smlouvě, o té zvláštní utopii kontinentu, kde se neválčí, ale spolupracuje…

Knihu vám zadalo německé nakladatelství a vám i vašim synům tam zaplatilo i cestu. To zní pohádkově.

Myslím, že to byla tak trochu chyba v matrixu, není to ani standardní, ani obvyklé. S nakladatelem Hansem Kochem jsme se znali z dřívějška, přeložil dvě moje knihy a obě měly v Německu úspěch, Hlava v hlavě byla nominovaná na prestižní cenu pro dětské knihy (kterou teď mimochodem před deseti dny získala Antarktida). Asi si řekl, že když něco udělám, nedopadne to špatně. Nabídl mi, ať vytvořím knihu rovnou pro německý trh. A já, jak jsem měl v hlavě čerstvě tenhle nápad s Antarktidou, jsem si řekl, že to zkusím, co on na to. A jemu se to líbilo.

Cesta byla součástí plánu od začátku? Bez toho by to nešlo?

Dalo by se to, samozřejmě, ale dost jsem stál o tom, aby ta knížka vznikla i na základě nějaké nezprostředkované zkušenosti, přímého pozorování. (Ovšem byl bych nerad, aby to vyznělo jako reklama na cestování do Antarktidy.) No a jelikož je to knížka pro děti, dávalo smysl tam vzít i syny.

Jen pro představu, jak drahé to bylo, aspoň řádově?

Pár set tisíc. Je to ale nestandardní projekt i pro německý trh, který je větší. Měli prostě velký zájem o autorsky pojatou knihu. U nás vyšla souběžně s německým vydáním, protože jsem ji samozřejmě psal česky, práva se, pokud vím, mezitím prodala do Jižní Koreje, Ruska, teď se myslím řeší Slovensko a Čína...

Myslíte si, že ta kniha může opravdu fungovat jako učebnice?

To asi záleží na učitelích. Já ji na nikom netestoval, chtěl jsem si ji udělat takovou, jaká by se líbila mně jako malému klukovi. Určitě jsem chtěl, aby se tam témata prolínala, aby to nebylo jako ve škole, kterou jsem zažil já, kde se učí v zeměpise, na kterých souřadnicích leží, v přírodopise, že tam jsou tučňáci, a v dějepise, kdo a kdy dobyl jižní pól. Neměl jsem ale žádný seznam toho, co vše chci popsat. Skoro důležitější pro mě ale bylo tam dostat motiv, že to, co vidíme, záleží i na tom, odkud a jak se díváme. O tom je důležité přemýšlet. To rozvíjí ten pohled z druhé strany, který je součástí názvu. Třeba takový ledovec: člověk něco vidí, ale většinu si jen domýšlí. Jak často si uvědomujeme, že si při vnímání a posuzování věcí si pomáháme algoritmy, které jsou sice užitečné, ale taky můžou zkreslovat…

V tom zkoumání měřítek a perspektivy, v tom, jak zdůrazňujete, že si sami vybíráme, jak se díváme na svět – vidím výtvarníka. A napadlo mě, jak by asi vypadaly učebnice, kdyby je dělali umělci…

Během výpravy jsem si dělal zápisky, kreslil jsem a fotil, ale ještě jsem nevěděl, jak to pojmu. Když jsem přijel domů a začal si sumírovat, co by tam všechno mohlo být, uvědomil jsem si riziko, že by to mohlo dopadnout jako taková ilustrovaná Wikipedie. To mi ale přišlo málo. Jen popsat poznané věci je zbytečné. Ani u učebnic není nakonec podstatná suma informací, jako spíš to, jak vedou k přemýšlení v souvislostech. Co vlastně znamená, že polární kruh je v nějaké zeměpisné šířce a délce? Samotný suchý fakt málokoho zaujme. A co je to vlastně polární kruh?

Knihu jste dělal dva roky. Kolik z toho času padlo na studium? Jaké zdroje jste využíval a kdo byli vaši poradci?

Postupně jsem si nakupoval všechny možné knížky, které se Antarktidou zabývaly, nakoukával všechny filmy a dokumenty… Skvělý zdroj byl ale třeba i YouTube, kde se dají najít různé prohlídky polárních stanic natočených vědci jen na mobil. Doporučuji! Nakonec jsem si musel zakázat cokoli dalšího zjišťovat a číst, jinak bych se v té záplavě informací ztratil. Vytvořil jsem si nějakou strukturu a pak to začal postupně zpracovávat. Skvělé bylo pro mě setkání se skladatelem Miroslavem Srnkou, který o dobytí jižního pólu napsal operu a vysvětloval mi třeba, jaký zvuk má sníh, a potom konzultace s Danielem Nývltem, šéfem českého antarktického výzkumu, který mi velmi pečlivě vysvětloval a opravoval všechny odborné informace.

Kniha je koncipovaná do dvoustran. Na jedné ukazujete různé druhy tučňáků, ale ne na fotkách, ani na ilustracích, ale v modelech plyšáků, které jste pak nafotil. To se mi zdá dost pracné.

Každá dvoustrana té knihy funguje samostatně a k tomu, co jsem tam chtěl vyprávět, jsem hledal adekvátní způsob. Vytvořil jsem třeba model řezu krajinou z polystyrénu položený na plexiskle. Nebo koláž fotek moře, které jsem tam udělal. Na jejím obvodu všechny hladiny moře lícují. Uvědomil jsem si – a nazval jsem tak tu kapitolu – že moře dýchá. Když se plavíte, máte pocit, jako kdybyste jeli na velkém zvířeti. Někdy je hladina jak vybetonovaná, hlaďoučká, jindy hodně zčeřená, ale vždy je jediným horizontem voda. Daniel Nývlt mi na tohle řekl: „To je pravda! Moře dýchá!“ Dozvěděl jsem se od něj, že je tam fotoplankton, který vytváří mnohem víc kyslíku než amazonské pralesy. No a ti tučňáci – mám šikovnou kamarádku, Ditu Rakouskou, a tu jsem poprosil, jestli by mi pro tu knížku neušila sadu tučňáků. Ano, kniha byla pracná, ale když to má být dobré, může to být i pracné.

Někde v ní myslím píšete, že vás ta cesta do Antarktidy proměnila. V čem?

Já jsem se tam znovu zamiloval do zeměkoule, ale tohle se může odehrát kdekoli.

Jsme přesyceni multimediálními vjemy. Všichni už nějaké obrázky z Antarktidy známe, z internetu. Nepozorujete u svých dětí, že je nevirtuální svět baví méně, než bavil jako malého kluka vás? Jako by už nic nebylo překvapivé…

Žijeme ve zprostředkované době. O to důležitější je myslím dělat s dětmi věci nezprostředkované. Nemusí to být cesta na druhý konec světa, ale věci je potřeba zažívat, nejen vidět na obrazovce. Zároveň ale život nemá být honba za zážitky, to může být taky past. Jako by dnes všichni očekávali, že je všechno bude bavit. I když mě něco baví, jako třeba tahle knížka, tak to obsahuje spoustu práce, která mě nebaví. Například tři měsíce korektur. Nebo ti cestovatelé, o kterých se v knize píše – těžko si představit, že je ty ohromně namáhavé výpravy „bavily“ pořád. Naopak, často se na dlouhou dobu museli nějak sžít s nudou. Neměla by se třeba ve škole učit nuda jako předmět?

Na výpravu s vámi jeli vaši synové, Jáchym a Oliver, bylo jim v tu dobu (před třemi lety) třináct a deset. V knize jste zveřejnil krátké pasáže jejich deníků. Co bylo na jejich pohledu zajímavé a co je na té cestě bavilo?

Do Antarktidy jsme se plavili z Argentiny na plachetnici kapitána Jiřího Denka a na lodi nás bylo sedm: kromě kapitána a tří dalších námořníků my a můj parťák Jirka. Chci říct – byli jsme součástí nějaké party. Cesta trvala měsíc, samotný pobyt v Antarktidě deset. Mého tátu napadlo klukům koupit deníky, aby si do nich psali, co zažili. Trochu jsem je pak do toho nutil, jim přišlo, že není až tak moc co psát – hele kra, hele tučňák… Všichni jsme tam zažili něco, co se vymyká naší běžné zkušenosti, velkou krásu i velebnost, ale i námahu a pocit velké nejistoty, někdo dostal mořskou nemoc... Myslím, že dětem obecně spousta věcí dochází až později, jde to s nimi dál.

Jak mimořádné bylo, že do Antarktidy jely děti?

Moc obvyklé to asi není. Potkali jsme tam jednu australskou loď a její kapitán byl nadšený z toho, že máme děti na palubě. Ale na výpravách Jardy Pavlíčka do Antarktidy nějaké děti byly, i mladší.

Váš syn Jáchym, který tam s vámi byl a chtěl se tam vrátit, měl letos nehodu a zemřel. Přijde mi, že něco tak podstatného nejde v tomto rozhovoru zamlčet. Jak vás to proměnilo?

Vyrovnává se s tím těžko. Je to navíc pořád čerstvé, za deset let to bude třeba jiné. Samozřejmě to zcela překódovalo, jak vnímám věci. Člověk má pocit, že se celý svět změnil, ale změnil se jen jeho pohled. Hodně věcí, které mi přišly důležité, najednou důležitost ztratily. Ještě silněji než dřív si uvědomuju křehkost všeho, o čem si iluzorně myslíme, že je pevné a neměnné. Myslím, že to by mohl být další předmět ve škole: křehkost. Křehkost, nuda a empatie.

Jáchym byl jedno z vašich pěti dětí. Tak velká rodina je neobvyklá…

Sám jsem ze šesti dětí, a mám docela dost kamarádů s podobným počtem sourozenců, takže mně to neobvyklé nepřijde. Vlastně ani nepřemýšlím o tom, co je obvyklé a neobvyklé. Ale jestli se ptáte na to, jestli to byl záměr, nebo improvizace, tak spíš improvizace. Nebyl to plán ani cíl, ale nelituju.

Jaké to je, když má člověk v dnešní době tolik potomků? Jak velká je to starost, zajistit pro všechny živobytí?

Je to rozhodně dobrodružství, ale nějak to funguje, a vlastně dobře, což mě někdy až překvapuje. Máme štěstí v tom, že jsme obklopeni širší rodinou, máme blízko rodiče, jsou tu sourozenci s rodinami, člověk funguje v nějaké podporující struktuře, ví, že kdyby bylo nejhůř, může se na někoho obrátit. Kdybych byl někde třeba jako emigrant, bez sociálního kapitálu, to je pak úplně jiná situace.

Líbí se vašim dětem ve škole?

Jak kterým. Každé naše dítě je jiné, takže na tu otázku nelze odpovědět jednoduše. Jáchymovi se ve škole nelíbilo. Byl hodně chytrý, měl skvělé postřehy, ale ve svém nastavení se se školou míjel. Programově se neučil, zkoušel, kam až může zajít, a ono mu to procházelo. S tím zavedeným školním systémem celou dobu bojoval, nesnášel ho, chtěl se o věcech bavit, a ne si jen něco pamatovat, být vyvolávaný a zkoušený. Ale měl i fajn učitele, kteří mu rozuměli. Oliver chodí do Přírodní školy, což je osmileté gymnázium Františka Tichého, a je tam moc spokojený, a mně i mé ženě je ta škola taky sympatická. Dcera Cecilka zase chodí do komunitní školy, kde učí i moje žena. Má taky svoje specifické obtíže, a tak se velmi hodí, že moje žena je vzděláním speciální pedagog. Myslím, že vesmír nám nadělil tolik unikátních modelů, aby nás otestoval (směje se). Pro mě je důležité podporovat u svých dětí zájem o svět, ne o známky. Nepřipadá mi úplně ok, aby fungovaly na povel, že jim někdo něco řekne a oni to mají udělat, ať už v tom vidí smysl, nebo ne. Bohudík už jsou školy, které s dětmi pracují komplexněji, nesnaží se je normalizovat a unifikovat.

David Böhm absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze. Spolupracuje s Jiřím Frantou a spolu byli třikrát nominovaní na Cenu Jindřicha Chalupeckého. Je autorem několika knih pro děti, mnoho dalších knih ilustroval. Jeho poslední knížka s názvem A jako Antarktida – Pohled z druhé strany získala letos cenu Magnesia Litera a před pár dny i cenu Deutscher Jugendliterstur Preis.

Rozhovor jsme napsali pro Akademii Lidových novin, kde vyšel 27.října.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.