Vyrýsované a osvalené tělo znamená větší šanci. Nekompromisní nároky českých gayů zjišťoval Lukáš Houdek
Kult krásy a mládí nutí chlapce a muže z gay komunity, aby trávili hodiny v posilovně. Trpí poruchami příjmu potravy. Tělo je měnou. Svou vyrýsovanou vizáž prezentují na Instagramu, sbírají lajky. Čím víc, tím líp. Až vznikne závislost. O diktátu dokonalosti mezi gay muži natočil Lukáš Houdek podcast a v tuto středu o něm bude diskutovat na festivalu Prague Pride.
Přijel za mnou kamarád, pětačtyřicátník Michal, toho času nezaměstnaný manažer. Upekl jsem štrúdl s kardamomem, ale omluvil jsem se, že já si nedám. Protože léta řeším svou váhu. „Ani já své tělo nemám moc rád, už od dospívání,“ reagoval Michal. To mě překvapilo, protože jsem ho vždy vnímal jako pohledného a sebevědomého muže. A tak jsem se začal ptát. „V určitý moment jsem nebyl schopný kontrolovat, kolik toho sním. Pak přišlo zděšení, jak moc toho bylo, a snažil jsem se to dostat ven. Tím to začalo,“ vyprávěl mi Michal. Nerozuměl jsem tomu „ven“. „Prostě jsem to vyzvracel.“ Michal takhle občas zvrací už víc jak dvacet let. Naposledy to bylo před pár týdny.
Znám jej už pár let, sdílíme soukromé informace, jsme si blízcí. O tomhle jsem ale neměl tušení. Michal přiznává, že se snažil problémy s jídlem tajit i před rodinou a ta je později zase záměrně přehlížela. Zasahovala tím i do jeho vztahu s bývalým partnerem, který chtěl, aby Michal bulimii čelil. On to ale nedokázal. Tím spíš, že nemoc nabyla na síle právě v čase, kdy měl pocit, že se partnerovi už nezdá být atraktivní. A tak spadl do kolotoče poruchy příjmu potravy.
„Nejsem tlustý, mám normální postavu. Vědomí, že ideál krásy je někde jinde, ale vedlo k silné frustraci,“ říká a každý den teď víc jak hodinu cvičí, přestože mu sport nikdy nebyl blízký. Snaží se. Je totiž právě single, chtěl by najít partnera. A přestože sám vidí své přednosti spíše v intelektu, nevěří, že to může na první dobrou zaujmout.
„Aktuálním trendem mezi českými gay muži je vysoký, vyrýsovaný nebo osvalený muž bílé pleti. Když rezignuji na ideál krásy, budu mít provinilý pocit, že ztrácím šanci,“ říká a mimoděk přechází do byznysové řeči: „Pozitivní dojem bych snad udělal na menší počet lidí, ale z marketingového hlediska je důležité oslovit nejširší cílovou skupinu. Pak najdu zákazníka. Tedy partnera.“
Tělo jako komodita
Sociální geograf Michal Pitoňák, který se věnuje tématu sexuálního chování v gay subkultuře, vysvětluje, že tělo je součástí „sebehodnoty“. Ta je tvořena sedmi základními pilíři, které popisuje takto: přijetí a podpora ze strany rodiny, uznání okolí, boží láska, vlastní schopnosti a dovednosti, vzhled, výkon ve vztahu k druhým a morální kompas.
„Všechny tyto zdroje nejsou všem stejně dostupné,“ upozorňuje Pitoňák. „To, do jaké míry nás bližní budou uznávat, do jaké míry nás přijme rodina, ovlivňují kulturní normy.“ A to může být jedním z vysvětlení, proč je v gay komunitě tlak na vzhled a dokonalé tělo silnější než mimo ni. Lidé, kteří jsou ve společnosti stigmatizovaní a vědí, že se jim některých zdrojů „sebehodnoty“ nedostává, podle Pitoňáka automaticky přesměrovávají úsilí k těm, které mohou sami ovlivnit. „Neheterosexuální muži mohou vnímat, že uznání druhých je pro ně nedostupné, a tak začnou investovat víc sil třeba do vzdělání, kariéry nebo vzhledu.“
Gay komunita však podle Pitoňáka není ušetřena mocenských bojů, výhodou je i tady třeba majetek, politický nebo kulturní vliv, případně zase vzhled, atraktivita. „Muži v gay subkultuře své tělo řeší daleko více než mimo ni. Vizuální rovina je prostě snáze pochopitelná.“ V rámci gay komunity tedy muži usilují o co nejdokonalejší vizáž a soutěží pak především v počtu potenciálních partnerů.
Nemít co nabídnout
„Pro mě je hrozně důležité, abych nebyl jako buřt,“ říká mi divadelní režisér Jakub Čermák a mezi dvěma zkouškami na nové představení mi popisuje, jak roky usiluje o atletickou postavu. „Proč? Protože jsem teplej a v gay komunitě je tělo ve středu pozornosti. Vždycky jsem měl pocit, že to je to jediné, co mohu okolí nabídnout. Že to ostatní je nedostatečné.“
V době hledání sebe sama, kdy se snažil navázat první vztah, si myslel, že bude v gay podnicích při hovoru připadat lidem – díky svému vzdělání a profesi – zajímavý. „Pak jsem ale zjistil, že všichni čumí na toho kluka, který tam tančí v bodýčku u stěny. Bylo jim jedno, co mám já v hlavě.“ Sebehodnotu pak tedy začal odvozovat od toho, jestli o něj má někdo zájem, respektive o jeho tělo. „Byla to jediná možnost, jak komunikovat.“
Jakub a další gay či bisexuální muži, s nimiž na toto téma hovořím, si uvědomují, že v této komunitě vedle kultu těla vládne také silný kult mládí.
„Když jsem byl velmi mladý, všichni muži mi říkali, že jsem strašně krásný,“ líčí Jakub. Byl tehdy štíhlý, nechal si narůst vlasy téměř do pasu. Pak oslavil pětadvacáté narozeniny a zájem začal opadat. I proto se Jakub snažil mladistvý vzhled mermomocí udržet co nejdéle. „A spoustu let jsem lhal, ubíral jsem si na věku, abych zastavil čas. Postupně to bylo ale čím dál těžší, až jsem po čtyřicítce už nic nezastíral. Myslím, že postupně kráčím do nějakého klidu.“
Znáte muže, kteří se trápí kvůli svému vzhledu?
O kultu mládí ví své i Jaroslav Lorman, ředitel organizace Život 90, která se zaměřuje na práci se starými lidmi a poskytuje také prostor pro setkávání queer seniorů. „Spousta témat je stejná jako u heterosexuálních seniorů. To, co ale u gay mužů zvláště rezonuje, je smutek ze slábnoucí atraktivity. Že už se za nimi nikdo neotočí, jak tomu bylo dříve.“ Současně se stárnoucí muži potýkají s nedostatkem peněz, nemohou si proto dovolit chodit tak často do gay podniků a cítí se osamělí. „Uzavírají se. A když přece jen vyjdou do společnosti, trápí se tam.“
K tomu přispívá „shaming“ ze strany mladších gayů, kteří si někdy neodpustí kritické poznámky či pohledy. „To prostředí je mnohem krutější vůči stáří,“ říká Lorman. „U seniorů z většinové společnosti jsem se s něčím takovým v takové míře nesetkal.“
Lajky štěstí
Vyrážím do Klatov na konferenci k česko-německé historii, kde mám vyprávět o uměleckých projektech, jež jsem věnoval tématu sudetských Němců. Jedním z předřečníků je mladý historik Jaromír Mrňka, s nímž se posléze seznámím. Na konferenci přijel s partnerem. A když mi později Instagram cinknutím oznámí, že mám nového sledujícího, zjišťuji, že zachmuřený historik nezkoumá jen poválečné masakry, ale tráví také hodiny v posilovně. Jeho profil „ThatFitHistorian“ ukrývá řadu selfies se zatnutými svaly – a ve spodním prádle.
„Vztah k vlastnímu tělu mám rozporuplný. A nejde to ze mě, ale z toho, co si myslím, že si myslí ostatní,“ přemítá o několik měsíců později nad kávou a cheesecakem v pražské kavárně Slavia. Od dětství byl oplácaný, užil si nelichotivé poznámky okolí. Vysvětluje, že je omnisexuál, tedy v soukromí neřeší gender. Byl ženatý, před několika lety však začal preferovat vztahy s muži. „Naivně jsem si myslel, že sice nejsem asi dost atraktivní pro ženy, ale u chlapů to snad nebude vadit. Až postupně jsem zjistil, že v gay komunitě je to ještě horší. Zážitky, které jsem začal sbírat coby muž randící s muži, se zaryly nejhlouběji.“
Chcete číst víc článků, jako je tento? Předplaťte si tištěný magazín Heroine. Vaše speciální dávka nezávislosti.
Krátce po rozvodu s manželkou začal Jaromír žít s partnerem. Přestože se zpočátku zdálo být vše v pořádku, po několika měsících se přístup přítele změnil. „Odmítal mě s tím, že se mám podívat, jak vypadám. Nic se mnou nechtěl mít. Bylo to strašně zraňující,“ popisuje a vybaví se mu vzpomínka na to, jak ho zdrtilo, když ho neznámý člověk v baru nazval „buřtíkem“. Tato kritika ho nakonec dohnala ke změně životního stylu. „Dělám to proto, aby mi už nikdo nemohl takhle jednoduše ublížit.“ Tělo dnes vystavuje na Instagramu, snímky sbírají stovky lajků.
Instagramová fata morgána
Při scrollování Grinderem, mobilní seznamovací aplikací pro neheterosexuální muže, zasvítí profilovka pohledného, vyrýsovaného a potetovaného třicátníka. Snímky, na nichž je většinou polonahý, působí téměř profesionálně. K profilu má připojený instagramový účet, kde ho sleduje pět tisíc lidí. Jmenuje se Viktor, vystupuje pod přezdívkou Kucziies.
V online prostoru působí sebevědomě, při osobním setkání maska záhy spadne. „Mám ji proti světu, proti zlým lidem,“ říká a působí najednou zranitelně.
„Byl jsem vždy trochu silnější dítě. Užil jsem si šikanu. Na základce spolužáci ale nekomentovali jenom to, jak vypadám, byl jsem středem posměchu i kvůli své orientaci. To mě poznamenalo, zvláště když i rodina mě podceňovala.“
Rozhodl se nakonec pro radikální změnu. Dnes si hlídá postavu, nejí pečivo ani cukry. Do posilovny chodí téměř denně. „Mám nastavené v hlavě, že prostě musím. Trpím fobií, že budu tlustý jako dřív.“ Tlustý by přitom v jeho pojetí představovalo už 83 kilogramů při 175 centimetrech výšky.
Tělo se stává v gay komunitě měnou. A lajky budují nebezpečnou závislost.
Viktor si na Instagramu snaží vybudovat sebevědomí. „Asi chci, aby mi lidi dávali najevo, že se jim líbím. Když budu mít u fotky dva tisíce lajků, tak mě to třeba přesvědčí.“
Také historik Jaromír přiznává, že si na instagramové pozornosti postupně vytváří závislost. Ta na chvíli pomáhá, ale přináší stres už v momentě, kdy některá z jeho obnažených fotek získá méně než sto lajků. „Hladina úspěchu se přitom stále zvyšuje. A čím víc lajků je, tím míň vnímám, kdo je poslal.“
Sociologické výzkumy ukazují, že to, v co Viktor s Jaromírem doufají, může být jen fata morgána. Přibývající lajky totiž kromě krátkodobého dobrého pocitu značně zvyšují tlak na majitele účtu. Ten upadá do spirály stresu a nespokojenosti, pokud nenaplní očekávaný počet pozitivních reakcí. S tímto jevem se často setkává psycholog a psychoterapeut Jiří Procházka, který se věnuje queer klientům. „Někteří z nich říkají, že je pro ně těžké hledat intimitu jinak než prostřednictvím těla. A Instagram je prostředkem, jak zaujmout,“ vysvětluje. „Přitom si ale uvědomují, že instantní zájem, jejž vyvolají, není skutečný. Fanoušci se zajímají o snímek, ne o člověka.“
Lukáš Houdek na Prague Pride
Lukáš Houdek se mužskou „body image“ zabýval už ve své pětidílné podcastové sérii Hrana, kterou připravoval pro Radio Wave. Prostředí neheterosexuálních mužů má však další nečekané odstíny, série tedy má volné pokračování v rámci dokumentárního podcastu Exteriéry. O tématu body image v gay komunitě povede Lukáš Houdek debatu v rámci festivalu Prague Pride 10. 8. od 17. 30. Heroine bude u toho.
Tělo se stává v gay komunitě měnou. A lajky budují nebezpečnou závislost.
Oáza přijetí
Štíhlá nebo atletická postava. To je nejčastěji preferovaný ideál krásy. Nicméně sociální geograf Michal Pitoňák upozorňuje, že není jediný. V poslední době přece jen představy o kráse v této subkultuře nabývají na rozmanitosti, proměňují se třeba v závislosti na věku. Také divadelní režisér Čermák, který sám pracuje na své sportovní postavě, vyzdvihuje, že v tomto směru přece jen i v gay komunitě dochází k liberalizaci.
Je podvečer, bloumám nehostinnými ulicemi na periferii Prahy, kde má být nová základna legendárního fetiš klubu. Zvoním, po chvíli mě bzučák vpouští dovnitř. Procházím přes klasickou hospodu na dvorek, kde sedí okolo stolů svérázné společenství. Skupina lidí v psích maskách popíjí pivo, občas na sebe štěkne. Vedle jsou borci v latexu a také parta Prague Bears. Ta se hlásí k subkultuře „medvědů“, jež vznikla v sedmdesátých a osmdesátých letech ve Spojených státech.
„Bereme život tak, jak je. A jestli je někdo větší, tlustší? Neošklíbáme se. To k životu patří,“ vysvětluje Pavel Růžička a zdůrazňuje, že svou skupinu vnímá jako alternativu k mainstreamu vypracovaných těl. „Nám jde o to, jak si užít víkend v přírodě, pronajmout si společně chalupu a něco si tam uvařit. Kašleme na tělesné proporce, je nám lhostejný věk. Máme rádi přesnost, spolehlivost a respekt k druhým. Důležité je, kdo co dovede, ne to, jak vypadá.“
Osazenstvo stolu Pavlovi přizvukuje. Muži deklarují, že jsou s kily navíc srovnaní, tvrdí, že z urážek si nic nedělají. I když…
Všichni víme, že jednoho z těchto mužů, kteří se nechali nafotit nazí pro medvědí kalendář, stihla loni na Facebooku Prague Pride drtivá vlna výsměchu. Když se onoho muže teď na to zeptám, tvrdí, že jsou lidi prostě hloupí a jeho se to nedotýká.
„Takže si z toho, jak vypadáte, vůbec nic neděláte?“
Odmlčí se. Odchází.
A já vypínám diktafon.
Článek vyšel poprvé v magazínu Heroine 2/2022, v čísle s Lukášem Houdkem na obálce.
