Nejdepresivnější den roku. Světový den porušených předsevzetí je tu
Na třetí pondělí v lednu připadá každoročně pověstné Blue Monday, nejdepresivnější den roku, kdy se okolo nuly pohybuje venkovní teplota, naše nálada i stav bankovních účtů. A také je to datum, k němuž většina z nás už stihla porušit svá novoroční předsevzetí.
My máme Vánoce už za sebou, oni je slaví právě teď. Kdo? Vydavatelé seberozvojových příruček, autoři dietních programů, tvůrci online cvičebních kurzů, provozovatelé fitness center, zkrátka všichni, které živí naše touha po sebezdokonalování a jejichž zboží si kupujeme nebo předplácíme, abychom naplnili svá novoroční předsevzetí. Když jejich produkty nefungují, obvykle z toho obviňujeme sami sebe. Nebyli jsme dost důslední. Necvičili jsme pravidelně. Nemysleli jsme dost pozitivně. Neměli jsme dost pevnou vůli. A příští rok odstartujeme další kolo. Představa, že začneme nějaký zgruntu nový život, že stvoříme zbrusu nové já, které nebude v jedenáct večer chodit do ledničky a prokrastinovat brouzdáním po Facebooku, je zkrátka příliš lákavá.
I když začnu od nového roku každé ráno cvičit jógu, pořád to budu já, kdo cvičí jógu. Nikoli nějaká nová, zázračně proměněná osoba.
Jenže to má háček. Ať už svůj život předěláme jakkoli radikálně, jednoho se zbavit nemůžeme: sebe samých. Můžeme si úspěšně osvojit nový návyk, ale nemůžeme se stát od základu jiným člověkem. I když začnu od nového roku každé ráno cvičit jógu, pořád to budu já, kdo cvičí jógu. Nikoli nějaká nová, zázračně proměněná osoba, která si mávnutím kouzelného proutku osvojila zenový klid, místo kafe si zamilovala jasmínový čaj a její byt vypadá jako z instruktážních videí Marie Kondo. Pořád to budu já se svými (stále stejnými) potřebami, úzkostmi, chutěmi a neurózami. Včetně nutkání v jedenáct večer nakouknout do ledničky nebo zabrousit na Facebook. Tohle staré já zkrátka nikam neodejde, i když bude cvičit pozdrav slunci třeba celé dopoledne.
Dodrželi jste zatím všechna svá letošní předsevzetí?
Smířit se s tím pro mě bylo jednou z nejtěžších životních výzev.
Mýtus cílů a motivace
Když už si musíte dávat předsevzetí, ať jsou maličká, doporučují psychologové. Žádný „nový život“, ale nepatrné každodenní výzvy. Výzkum psychologů Teresy Amabile a Stevena Kramera potvrzuje, že drobná vítězství – vystoupit o zastávku dřív a jít kousek pěšky, místo sladké tyčinky si dát jablko – přispívají k pocitu každodenní spokojenosti víc než naplňování velkých dlouhodobých cílů.
Mindfulness
Život není vždy jednoduchý. Obzvláště poslední dva roky ne. Stále ale platí, že řadu věcí máme ve své moci, v tomto případě mysli. Na to se snaží upozornit směr nazvaný mindfulness (všímavost). Učí nás netrávit přespříliš času přemítáním o minulosti či budoucnosti. Místo toho nás směruje do přítomnosti, kde si lze kromě jiného i odpočinout.
Rozhovor s expertem na mindfulness: Když místo ve světě žijeme víc v naší hlavě.
À propos, cíle. V seberozvojových příručkách se na ně klade velkých důraz. Jedna slavná a často citovaná studie, provedená mezi absolventy Yaleské univerzity roku 1953, dokonce tvrdí, že tři procenta studentů, kteří si už na škole pevně stanovili a sepsali své životní cíle, nashromáždila během dalšího života větší majetek než zbývajících 97 procent. Problém je v tom, že o téhle studii na Yale nikdy nikdo neslyšel, jedná se o pouhý mýtus.
Rozhovory vedené s úspěšnými lidmi u nás i v zahraničí svědčí spíš o opaku: místo aby se dogmaticky drželi stanovených cílů, dělali prostě to, co jim šlo, rozvíjeli to, co se jim dařilo, a rozhodovali se často podle momentálních okolností. (V Česku provedl výzkum na toto téma psycholog Dalibor Špok, který ho popsal v přednášce Anatomie úspěchu.
Další mantrou seberozvojových příruček je motivace – kýžený emoční stav, kdy se vám chce dělat to, co od sebe žádáte, a nemusíte se k tomu nutit. Ve skutečnosti, věřte tomu nebo ne, může být snaha vzbudit v sobě nadšení a „motivaci“ víc vyčerpávající než činnost samotná. A naopak, jít si zaběhat nebo napsat dva odstavce do nedodělané diplomky můžete i navzdory tomu, že se cítíte naprosto „demotivovaní“. Pocit motivace se dostaví během samotné činnosti. „Neplýtvejte mentální energií na nemožné pokusy vyhnout se pocitům nelibosti a nudy,“ doporučuje japonský psycholog Shoma Morita, ovlivněný buddhismem. „Začněte jednat hned teď, i když si připadáte nervózní, nezdraví, líní nebo jakkoli jinak nedokonalí.“
Mentální zátěž
Zatímco muži ve velké míře vládnou světu a řídí firmy, ženy jsou ve velkém ředitelky domácností. Jsou to velmi schopné manažerky. Má to jeden háček. Jejich management domácnosti je neviditelný a neplacený.
Až se jednou změním
V životě jsem věnovala ohromnou spoustu energie úsilí změnit sebe samu. Přestat být nepořádná, chaotická, úzkostná, závislá na hodnocení ostatních. Stát se někým, kdo si místo půl tabulky oříškové Milky raději dá „čtvereček kvalitní hořké čokolády“ a myslí to upřímně. Stále jsem žila s vizí svého budoucího já, možná ne dokonalého, ale lepšího než to současné. Přes všechny dobře míněné články o sebepřijetí, které jsem kdy přečetla (a pohříchu i sama napsala), jsem skutečně věřila, že to nějak půjde.
Až někdy po čtyřicítce mi začalo docházet, že tahle snaha, kromě toho, že je poměrně dost narcistická, je taky do velké míry marná. Protože můžu změnit práci, začít dělat nový sport, přestěhovat se nebo začít meditovat, ale své pocity nejistoty a nespokojenosti si nesu všude s sebou.
A co když se nikdy nezměním? Co když to už napořád bude takové, jaké to je, nebo, přiznejme si, spíš horší? Skutečně je můj pocit, že žiju dobrý, smysluplný život, závislý na naději, že jednou v budoucnu přestanu být, kým jsem, a stanu se někým lepším, kdo nemá rád hranolky, Sex ve městě a oříškovou Milku?
Možná že dobrý a smysluplný život začíná přesně v té chvíli, kdy se přestaneme snažit změnit sebe samé. A začneme se snažit změnit něco ve světě kolem nás.
