Dovolme si odpočívat. A žádné výčitky, když „neděláme vůbec nic“
Umíte odpočívat? Ne, ne šlapat na kole, vyrábět domácí suši nebo dohánět zpravodajské podcasty. Spíš se válet, lenošit, zevlit, felit. A hlavně si to nevyčítat, v ideálním případě si to dokonce užívat! Takové trávení času má totiž velký smysl a hodnotu. Vzpomínáte na školní prázdniny, kdy jsme to všichni zvládali s prstem v nose?
K napsání tohoto článku mě vedly dva podněty. Podnět č. 1: „Tys toho měl poslední dobou fakt hodně, musíš teď víc odpočívat,“ vedla jsem nedávno hovor s kamarádem. „Cos dělal včera večer?“ „Tři hodiny jsem na YouTube sjížděl videa o leteckých katastrofách.“ „No tak super.“ „Počkej, to není super. Potřeboval bych si vyhledat a vyřešit asi pět důležitých věcí.“ „Aha. Takže jsi strávil tři hodiny flákáním se, ale stejně sis neodpočinul, protože sis celou dobu vyčítal, že bys měl dělat něco důležitějšího?“ „Přesně tak.“
Podnět č. 2: „Vy ve volných chvílích hrajete počítačové hry? Taková ztráta času,“ četla jsem na Twitteru.
Oba podněty mě donutily víc přemýšlet nad tím, jestli umíme odpočívat. A když už „nic neděláme“, tak jestli si to umíme užít. Co to vůbec znamená, „nic nedělat“? Opravdu při tom „nic“ nevzniká? Představme si škálu lidské činnosti: pracovat – pořád něco dělat – účelně odpočívat – nedělat nic – bez výčitek lenošit. Kde se na takové škále nacházíte vy?
Překotný trysk koníčků
Hned na začátku samozřejmě narazíme na problém, jestli má člověk vůbec čas na opravdový odpočinek. Mnoho lidí čeká po práci druhá směna v domácnosti, péče o děti a jiné blízké a jsou rádi, když si v týdnu stihnou dát večer sprchu a o víkendu dohnat účetnictví, vydrhnout koupelnu a provést rešerše na desítky témat, abychom se v nich dobře a zodpovědně rozhodovali. (Kdo u vás doma vyhledává vhodné potraviny pro děti, hledá tu nejlepší školu, veterináře, ortopeda či jazykový kurz?)
Pokud člověku zbývá volný čas, nejspíš se chce věnovat nějakým koníčkům. Koníčkům, nebo seberozvoji? Když zrovna nevykonáváme výdělečnou činnost, pořád je na nás kladen tlak učit se něco dalšího, nějak dál se rozvíjet a posouvat. Nový jazyk, sport, nová dovednost, návštěvy kulturních zařízení a akcí, čtení knih nejnovějších autorů, dobrovolnictví nebo účast na komunitním životě ve vašem městečku nebo čtvrti. Na jednu stranu to všechno zní moc hezky. Na stranu druhou to zní – děsivě. Vzbuzuje to ve mně mnoho otázek. Kdy má člověk tohle všechno stíhat? Kam narvat jiné lidi a vztahy? Kde najít čas a energii na všechny příbuzné, blízké? Jak se blíže seznámit se zajímavými osobnostmi, které během toho potkáme a chceme je poznat více?
Dá se flákat u pečení?
Teď už jsem se ale dostala do šedé zóny volného času mezi povinnostmi a odpočinkem. Tyhle kategorie jsou relativní. Pro někoho je potřeba učit se nový jazyk povinnost a vyčerpávající nutnost a pro jiného to může být skutečně relax, u kterého odstíní běžné starosti a jen se dobře baví. Někdo chodí do fitka z racionálního rozhodnutí, protože vidí, že to prospívá jeho zdraví: netrpí u toho, ale potěšení z toho nemá a neodpočine si. Někdo jiný mezi činkami na dvě hodiny ztratí přehled o světě a odchází vyšťavený, plný endorfinů a s blaženě prázdnou hlavou.
Velkou kapitolou je čtení. To uvádí mnoho lidí jako ten svůj pravý odpočinek a „me-time“. Já čtu hodně, ve srovnání s ostatními nadstandardně – právě proto, že jsem zjistila, že čtení (poslech audioknih, abych byla přesnější) mě drží dlouhodobě příčetnou. Po stresovém dni nebo týdnu nechám mozek na dvě tři hodiny odplout někam jinam; cítím pak úlevu a odhodlání začít další den v plné síle. I čtení se ovšem může „zvrhnout“. Nedávno se mě jeden chlapík ptal, proč vůbec čtu beletrii. On že čte pouze literaturu faktu či zahraniční studie, tam se aspoň něco dozví. Čtení beletrie je podle něj ale ztráta času. A já? Sice si vedle Dickense nebo Dostojevského pustím do uší i generickou detektivku nebo lepší kousky young adult (je mi 35+) a jedu je jako pásovou výrobu: poslechnu a druhý den zapomenu, ale aspoň si je zaznamenávám na GoodReads a pravidelně se plácám po ramenou při pohledu na statistiky, o kolik napřed jsem před deklarovaným ročním cílem. I ve mně zůstává potřeba změnit to odpočinkové čtení ve výkon.
Zeptala jsem se i na instagramovém účtu Heroine, jak lidé odpočívají. Častá odpověď zní: čtení, práce na zahrádce, procházka do přírody, pečení, vaření. Tohle všechno já osobně pořád strkám do kolonky „produktivní a účelný odpočinek“. Samozřejmě vnímám, že takové hodnocení a vnímání je subjektivní a záleží na mnoha jiných faktorech, ale takhle zjednodušujeme všichni. Já vedle toho „produktivního“ odpočinku vedu ještě kolonku „odpočinek neproduktivní, neúčelný, tzv. flákání se“.
Jaké aktivity tam řadím? Třeba opakované procházení fotek v mobilu. Proklikávání zpravodajských webů, aniž bychom je plně vnímali. Sjíždění videí na YouTube, Instagramu nebo TikToku, která nám algoritmy nabízejí v sekcích Objevujte nebo Pro vás (v mém případě kočičky, jiná legrační zvířátka a scénky z oblíbených sitcomů). Binge-watching nového dramatického seriálu, ale taky něčeho, co už jsme viděli šestkrát a stejně si to každé dva roky sjedeme znovu. Na začátku zmíněné počítačové hry nebo různé hry v mobilu, kde moc nemusíte přemýšlet, jen tak nějak reflexivně klikáte. To třeba hodně vídám u cestujících v MHD. No a můj kamarád už skoro sedm let chytá Pokémony – se stejnou intenzitou jako na začátku. Taky je mu 35+. Zkrátka sto lidí, sto způsobů, jak se flákat.
Je to v pohodě. Je to v pohodě!
Blížíme se k pointě: Obecně myslím, že každý občas potřebujeme úplně vypnout. Úplně. Odpočívat nejen tak, že děláme něco jiného než práci a otravné povinnosti, ale tak, že prostě „neděláme nic“. Nevzniká u toho větší smysl, přesah ani výsledek. Bez přemýšlení koukáme, klikáme a necháváme mozek úplně odejít. Protože ono to ve skutečnosti velký smysl a hodnotu má – právě v tom, že náš mozek vypne. Běžně se totiž dost nadře. Žonglujeme desítky věcí vědomě a na pozadí, méně vědomě, procesujeme spoustu dalších, nejen intelektuálních úkolů, ale také těžkých emocí. Někdy potřebujeme pořádnou pauzu.
Tím se dostávám k poslední položce na škále, kterou jsem navrhla na začátku. Dokážete „bez výčitek lenošit“, a přitom nehodnotit, jak moc se flákáte a marníte čas? Dokážete sjet půlku série Emily in Paris, Ted Lasso nebo třeba Přátel (popáté) a necítit výčitky, že jste právě proleželi mnoho hodin u noťasu, zatímco nádobí stojí, prádlo leží a vy pořád nevíte, na jaké tábory v létě poslat dítko? Moje rada: Dovolte si to. Dopřejte si to. Všichni musíme občas vypnout. Většina z nás potřebuje aspoň někdy „nedělat nic“. Přičemž pustit se do toho a celou dobu se za to plísnit se nepočítá. Racionální je si to užít. Takže raz, dva, tři, teď: Vykašlete se na stud a výčitky a běžte koukat tu na Ulici, tu na Prostřeno, tu na nějakou stupidní americkou reality show. Pokud se po dvou hodinách vy i váš mozek cítíte, že už netoužíte zaškrtit toho neschopného kolegu, děti ani manžela, kteří zase nesplnili úkoly, jak jste se dohodli, rozhodně to nebyla ztráta času. Byla to esenciální sebepéče.
