Matematika v dětství nebyla můj koníček, jen mi to prostě šlo, říká česká proděkanka americké univerzity

Vědci se už dlouho ptají, jestli byla dřív slepice, nebo vejce. Byl u vás dřív volejbal, nebo matematika? 

Volejbal! Tatínek hrál za Národní tým, maminka první ligu, tatínek pak trénoval. A bylo mi tuším šest, když mě dovedli do Meteoru Praha. Matika přišla až během základní a střední školy, ale nikdy nebyla mým koníčkem. Jenom mi spolu s ostatními přírodními vědami šla. A když jsem pak přemýšlela, na jakou vysokou půjdu po gymnáziu, kde už jsem vedle klasického volejbalu hrála i beach, věděla jsem, že budu hledat školu, která pro mě bude dost jednoduchá na to, abych s hraním nemusela přestávat. Tou dobou jsem třeba v beachvolejbale, který neměl v Čechách ani juniorský okruh, hrála proti mnohem zkušenějším hráčkám, a díky tomu jsme s parťačkou vyhrály juniorské mistrovství Evropy, to byl obrovský úspěch. A já chtěla dál. Takže mi nakonec zbyla fakulta tělesné výchovy, která je u nás pro profesionální sportovce častou volbou, a matfyz. A já si prostě hodila kostkou. (směje se)

Kostkou?! To není úplně vědecká technika!

Kostkou! (směje se dál) A byl z toho matfyz, který jsem zvládala kombinovat s volejbalem jen v prvním ročníku, pak už jsem musela studium rozkládat. Nedalo se to stíhat kvůli něčemu tak banálnímu, jako byly přejezdy přes celou Prahu mezi tréninky a přednáškami. A když jsem ve druháku přemýšlela, co s tím, začaly do Prahy přijíždět americké volejbalové celky a hledaly týmy na přátelská utkání. Chtěly extraligové týmy, byly mi věkově blízko, a právě jejich trenéři mi vlastně tak trochu prodali americký sen. 

Na pořad dne přišlo stipendium, a protože se jednalo o univerzitní, nikoliv sportovní přestup, šla jsem bez přijímaček rovnou, bylo to jednoduché. Jednodušší o to víc, že jsem věděla, že se dostanu k opravdu dobrému volejbalu. V USA je totiž databáze mezinárodních hráček, kde si trenéři vybírají k sobě do týmů, s tou databází mě spojili a já dostala neskutečné množství nabídek. Začala jsem v Massachusetts. Jenže volejbal nakonec nebyl nic moc, bez větší námahy jsem byla najednou v týmu nejlepších nováčků Atlantické konference (Rookie of the Year Team). A navíc, i když zrovna tahle univerzita měla skvělou matiku, první rok o ní skoro vůbec nebyl.  

Z jakého důvodu?

Když jsem odešla z Prahy, přesunula jsem si hodně kreditů na americkou školu a měla jsem tím pádem bezmála hotové bakalářské studium, které je tam čtyřleté. Tedy, aspoň co se týče matematiky. Jenže v Americe jsou bakalářské tituly všeobecné, takže kromě svého oboru si musíte zapsat literaturu, historii, fyziku a podobně. A i když to byly věci třeba na úrovni našeho gymnázia, díky tomu nakonec ten můj první rok v Americe neměl s matikou takřka nic společného. Na druhou stranu jsem byla v Americe, mohla jsem nasávat americkou mentalitu, učit se lépe jazyk… A protože jsem na matfyzu měla matiku už dokonce v angličtině, byl ten začátek o něco jednodušší. 

Ve všem jednoduchý a bez komplikací?

Hned v začátku jsem si samozřejmě musela projít tíhou toho, že opustíte Česko a jste úplně sama. Neměla jsem tam žádné příbuzné, rodinu, jen volejbalové zázemí a trenérky. Ale byly mraky věcí, na které jsem kolem těch dvaceti byla samozřejmě zvyklá ptát se rodičů, kamarádů, a najednou to nešlo. Tehdy nefungovaly žádné sociální sítě nebo třeba video-volání přes internet. A neměla jsem jinou možnost, než všechno, co bylo potřeba, řešit sama. Neměla jsem jinou šanci, než se spoléhat sama na sebe. A velmi brzy jsem zjistila, že v Americe opravdu platí to, že když tvrdě dřete, snažíte se a máte výsledky, tak k vám přichází nové příležitosti. Proto jsem chtěla hrát dobrý volejbal, ale také mít dobrý prospěch, abych mohla mít dál stipendium.

Americký sen vás po roce každopádně zavál dál…

Do Iowy, kde jsem našla školu snů a trenérku, která stejně jako já hrála i beachvolejbal i ten klasický šestkový – byla špičková. Byla to bývalá kapitánka amerického národního týmu, světoznámá profesionální hráčka šestkového volejbalu a profesionální hráčka beachvolejbalu. Jenže během sezony jsem si zranila koleno a bylo jasné, že budu minimálně rok na berlích. A teď co dál… Smysl mi najednou nedávalo vůbec nic. Všechny plány vyletěly komínem.  

I ty matematické? Na ty jste mohla mít vlastně úplně ideální prostor!

Já pořád nepočítala s tím, že budu v Americe dlouho a už vůbec ne napořád! (směje se). A další rok bez volejbalu nedával smysl nikde, ani tam, ani v Česku. Ale tehdy se stala další důležitá věc. Vedoucí mé bakalářky přišel s otázkou, jestli jsem někdy přemýšlela o doktorátu z matematiky. Výsledky jsem měla, to ano, ale do té doby mě to upřímně nenapadlo. Protože doktorát z matiky, to pro mě byli takoví ti introverti, „brejličkáři“. Ale stejně jako kdysi americký volejbal mi hezky „prodal“ trenér, tak tentokrát to dokázal můj profesor s matikou. Prostě řekl: „Škola vám bude hradit rehabilitace celý další rok, u toho doděláte magisterský titul a pak budou zbývat už jen roky dva a získáte doktorát. Lidé vás tu znají, daří se vám.“ 

Já kývla na dodělání magistra, ale on přišel i po roce, vysvětlil, kolik toho mám za sebou – a já zase postoupila. Koleno pořád nebylo v pohodě, takže jsem pokračovala s matikou. Bylo třeba vyřešit jen peníze, protože stipendium na doktorandském studiu všechny náklady plně nepokrývá. A zbytek finanční podpory přicházel přes výuku – nejdřív jsem pracovala jako doktorandka vedoucí cvičení k matematickým kurzům a ke konci doktorátu už jsem přednášela sama. Takhle jsem dokončila doktorát. A tehdy někdy poprvé se mí rodiče zeptali, jestli se vůbec budu chtít ještě někdy vracet…

A chtěla jste? Mám pocit, že jste tam chytila nějaké flow, které vás až zázračně přivádělo k tomu, o čem jste snila, ale i věcem, o kterých jste nevěděla, že byste o nich snít mohla…

Pořád jsem si snila o návratu k volejbalu, ale dala jsem tomu opravdu volný průběh. Přihlásila jsem se na pracovní postdoktorandský trh – jak evropský, tak americký, a čekala, co se stane, odkud přijdou nejlepší nabídky. A ony přišly z Ameriky. Zase. 

V čem byly lepší?

Vědecké výzkumy v Americe jsou na opravdu vysoké úrovni a já věděla, že jestli se chci matematické vědě někdy věnovat špičkově, potřebuju mít dobrý životopis, dobrou síť kontaktů, patřit mezi ty nejlepší.

Myslela bych, že matematika na té špičkové úrovni už bude všude stejně špičková. 

To ano, ale velké rozdíly jsou v podmínkách, za jakých ji můžete studovat. Například v platech. V matematice také člověk vždycky spolupracuje s nějakou větší skupinou a právě i ty výzkumné skupiny jsou opět lepší v Americe. Takže i kdybych přijala tehdy evropskou nabídku, musela bych létat do Ameriky, abych mohla navázat kontakty s těmi opravdu nejlepšími. Proto jsem kývla na výzkumnou pozici na oklahomské státní univerzitě. 

Tohle už ale byly cílené ambice, tohle už se nedělo „jen tak mimochodem“… Změnil se tou dobou nějak váš vztah k matice? 

Věděla jsem, že mě volejbal na celý život neuživí, že si budu potřebovat vybudovat kariéru, ať už akademickou, či přejít do průmyslu. V mém oboru tenkrát několik profesorů pracovalo jak na Oklahomské Státní Univerzitě (OSU), tak na Oklahomské univerzitě (OU), a tím jsem měla dobrou spolupráci zajištěnou. Na své postdoktorandské působení jsem se dívala spíš jako na zkoušku na dva roky, jestli výzkum opravdu chci dělat a jestli budu chtít nadále pracovat v akademické sféře.

Ocitla jsem se tedy na dvouletém pracovním vízu. Ale mým plánem ani po těch deseti letech nebylo v Americe zůstat. Mým cílem tehdy bylo vybudovat si renomé, a pak se uvidí. A vidělo se kromě jiného to, že se dohojilo koleno, začala jsem hrát a neskutečně mi to šlo! (směje se) 

Chce se mi zeptat, co vám v životě nešlo?

Třeba fotbal, na ten jsem úplně levá! Ale volejbal, a hlavně beachvolejbal, mě znovu chytil za srdce a zároveň se vykrystalizovala i matematická kariéra. Protože jsem si uvědomila, že i když mě baví výzkum, ocitla jsem se v matematice už na takové úrovni, že jsem si mohla povídat jen s několika málo lidmi na světě. A přišlo mi to najednou šíleně izolované. 

Co vlastně konkrétně zkoumáte? 

Mým oborem je odvětví Representation Theory, náš výzkum z 50. let se hodně uplatnil až s pokrokem ve fyzice elementárních částic v 90. letech. Vědecké práce psané v mém oboru o 60 let později zatím moc uplatnění nemají. Možná, že když dojde ještě k většímu pokroku v technologiích (a hlavně ve fyzice), tak se najde uplatnění i pro ně, ale to zatím nikdo neví. Vedoucí mé diplomové práce vždy se smíchem dodával, že to bude trvat ještě 200 let.

Takže vy třeba nikdy nemusíte vidět výsledky své práce…

Ano. Teoreticky bádáte, ale praktickou aplikaci nevidíte. A to jsem si uvědomila už během prvního roku výzkumu: že nepotřebuji patřit do těch deseti či patnácti lidí na světě, co se specializují v mém oboru, ale chci dělat něco, co bude naplňovat nejen mě, ale také pomáhat dalším generacím dostat se k matematice blízko. Začalo pro mě být důležité angažovat se do vedení fakulty, univerzity, moct mít úlohu v tom, jak se budují bakalářské a magisterské programy. Chtěla jsem být u toho, až se začnou dávat dohromady nové kurzy a nové obory v matematice pro další generace. 

Dostala jste k tomu příležitost?

Dostala. Respektive jsem místo teoretické matematiky začala zkoumat, jak se budují magisterské a bakalářské programy a jak se budují ty nejprestižnější programy celého světa. Ale taky jsem pořád ještě chtěla hrát volejbal a byla ještě stále naivní, že dokážu kombinovat ty dvě naprosto nesourodé věci ve svém životě. (směje se) A tak jsem zase odešla. Dostala jsem totiž nabídku z menší univerzity v Iowě, kde se mi naskytla příležitost vybudovat matematický program úplně od nuly.

Začaly čtyři roky, během kterých jsem znovu hrála volejbal na velmi dobré úrovni, ale taky jsem vybudovala kvalitní matematický program, a tím získala pozornost univerzit z celých Států. A jedna z nich byla Univerzity of Chicago, která má čtvrtý nejlepší matematický program na světě. Tehdy se tam rýsovalo místo proděkanky, ale mně bylo teprve dvaatřicet, což je strašně brzo, protože člověk pak má na starosti lidi, kteří jsou o deset, dvacet, ale třeba také čtyřicet let starší a mají spoustu ocenění. Přihlásila jsem se vlastně s tím, že se jen porovnám s ostatními kandidáty, udělám si obrázek o tom, jak na tom jsem. Ani jsem nečekala, že bych mohla uspět…

Ale byl z toho další váš soukromý americký happy end?!

Ano, vzali mě i do posledního kola a nabídli mi práci. Na to jsem samozřejmě kývla, tohle se neodmítá. A v roce 2015 jsem odešla do Chicaga a stala se proděkankou matematické fakulty. Od té doby tu jsem. Respektive jsme na tuto pozici dva. A kromě našeho matematického programu, který je druhým největším bakalářským programem na univerzitě, pomáháme matematiku učit i ostatním fakultám, takže v praxi mám pod sebou na 3000 studentů, profesorů a administrativních pracovníků. A i když začátky nebyly jednoduché, neskutečně mě to baví. 

Jitka Stehnová je juniorská mistryně Evropy, bývalá hráčka české extraligy i amerických konferencí ve volejbale a beachvolejbale. V posledních letech působí jako profesorka matematiky a proděkanka matematické fakulty Chicagské univerzity. Ve výzkumu se zasloužila o posun v otázkách matematických interpretací, v univerzitní praxi se snaží přitáhnout k oboru matematiky a přírodních věd nové studenty a skrze sestavování nových matematických seminářů tak ovlivnit budoucnost matematiky pro další generace. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.