Neplýtváme a neznečišťujeme, následujte nás! Mladičké youtuberky natáčejí videonávody na ekoživot. Dostaly za to cenu a za pochodu se učí, jak osvětou nepopudit

Eliška a Anička Víravovy mají toto léto ještě méně volného času než obvykle. Kromě pobytů na různých táborech a soustředěních rozdávají od poloviny července rozhovory pro média. A počet odběratelů jejich YouTube kanálu díky publicitě hned poskočil. Sestry v akci za záchranu života, jak si říkají, jich teď mají za měsíc o dvě stě více a jsou aktuálně na sedmi stech.

Novináři se dívkám ozývají, protože 16. července převzaly v senátu prestižní Cenu Josefa Vavrouška “za osvětu v oblasti ochrany životního prostředí mezi vrstevníky”. Zvítězily v kategorii “Eko zásek roku pro mladé, kteří dospěli maximálně do Kristových let”.  Do těch jim ještě dost let chybí.

“Holky znám od jejich pěti a sedmi, jezdí na přírodovědně ekologické tábory, které organizujeme,” říká Milada Dobiášová, lektorka ze Střediska ekologické výchovy SEVER. Právě ona Elišku s Aničkou na cenu nominovala. “Říkala jsem si, že s oceněním by jejich snažení mohlo mít větší dosah. Snad to byl dobrý nápad, přihlásit je. Doufám, že mediální pozornost a tlak, který s tím souvisí, ustojí,” říká.

Všechno si dělají samy

Sestry jsou jako jeden muž, sehrané, odhodlané a samostatné. Porota podle jejího člena Jiřího Kulicha ocenila právě jejich autonomii, a také spontánnost a osobní nasazení. Byť podle něj někteří porotci poukazovali na to, že jsou na cenu ještě příliš mladé a mohlo by se počkat. „Přesto dívky patřily mezi jasné favority ocenění,“ říká Jiří Kulich, sám laureát ceny v roce 2004. V pochvalném projevu při předávání ceny se zdůrazňuje, že tyto dvě akční sestry „nakupují a spotřebovávají ekologicky šetrně, bezobalově a udržitelně, ale také budují tůně, obnovují přirozené lesy, vystupují na veřejných shromážděních i učitelských seminářích…“

Videa, kterými k podobné činnosti lákají další adepty, si dívky samy točí na mobil, používají k tomu stativ nebo selfie tyč. Za peníze, které jim cena přinesla, si chtějí koupit kameru, žádné „hovadinky“. Jsou to tak trochu jiné youtuberky: online svět spíš využívají, než že by jím žily. Mají účty na Instagramu i Facebooku a věří v sílu sociálních sítí, ale působí, jako by přišly z dob, kdy se vše recyklovalo přirozeně a nic chemického ani neexistovalo. Natož mobily.

Obrazně řečeno, hezky by zapadly do bestselleru Boženy Němcové. Způsobně by v něm mohly sedět u nohou babičky na Starém Bělidle a naslouchat jejím moudrým slovům o tom, že chlebem se neplýtvá a že dobrá hospodyňka pro pírko přes plot skočí. S tím rozdílem, že by k tomu měly taky co říct. Možná by babičku i v lecčems překonaly.

Dělat něco nestačí, je třeba komunikovat

Eliška s Aničkou se toho hodně naučily od maminky. Ta je odmala vede k lásce k přírodě, lesům a zvířatům, k ohleduplnosti a šetření zdroji. Už jako malá děcka měly doma hlídky na vodu a elektřinu, zda někde nekape nebo se nesvítí zbytečně. „Ale některé věci jsme přinesly do domácnosti až my, třeba kyblíkový systém v koupelně, kterým šetříme pitnou vodu,“ říká Eliška. Systém je možno zhlédnout na jednom z videí. Princip je nenechat zbytečně odtékat pitnou vodu do kanalizace, když se s ní dá zalévat na zahradě.

(Vybírat ze zašpuntované vany po troškách kyblíkem vodu po sprchování je ale dost radikální úsporné opatření, které jen tak někdo nepřevezme. V repertoáru sester jsou i daleko schůdnější tipy a triky, které může opravdu dělat každý. Stačí na to myslet.)

Na druhou stranu jsou ale Eliška a Anička typickými dětmi své doby. Vědí, že něco dělat je dnes málo. Dělání je třeba znásobit tím, že o tom, co děláme, taky komunikujeme.

Anička by si možná jako dospělá chtěla pořídit farmu a na ní poskytnout útočiště zvířatům zachráněným z velkochovů. Nevadí, že se tam všechna nevejdou. „Stačí jich zachránit třeba deset, ale říct o tom dalším lidem. Tak se i ostatní dozví, jak je to ve velkochovech špatné, a díky tomu nakonec člověk zachrání zvířat daleko víc,“ vysvětluje Eliška.

Idylický život na vsi

Sestry vyrůstají s maminkou v bytovce na okraji Hradce Králové. Za domem je zahrádka a do přírody malý kousek.

„Určitě jsem byla překvapená, o ceně jsem před tím nevěděla, přiznám se, ale teď jsem zjistila, že to je velmi významné ocenění v oblasti ekologie, a hrdost na holky je opravdu veliká,“ říká jejich usměvavá maminka Iva Víravová. Z toho, co říká dále, je jasné, že vztah k přírodě má v rodině své kořeny, není to nic, co by Eliška s Aničkou pochytily na demonstracích Fridays for Future. Kam tedy taky chodí. („Něco takto sdělíme městu a potkáme se s lidmi, kterým to taky není jedno. Můžeme navázat kontakty.“)

„Jako dítě jsem milovala život s babičkou v její roubence. Měla králíčky, kůzlátka, ochočovala jsem slepice, chodily jsme do lesa. To se mi líbilo daleko víc než moderní život mých rodičů. Holky mě často prosí, ať jim o tom povídám,“ vypráví paní Víravová. „To, co jsem žila v dětství, ve mně zůstalo hluboko a teď to s radostí znovu s nimi prožívám, i když jsem mezi tím měla ´moderní´ pauzu, chodila do práce, která s ekologií neměla nic společného, i párkrát letěla letadlem jen tak.“

Z bývalé ekonomky, která se živila obchodní činností, je dnes výživová poradkyně, navíc pomáhá kamarádkám v bezobalovém obchodě. „To je pro mě velmi naplňující,“ říká Iva Víravová. Peněz rodina nemá moc, ale šetrnost a skromnost nevidí jako újmu, spíš jako cestu k dobrému pocitu a ke štěstí.

Přebytek, to mi tedy dost vadí

Víravovi patří ke skupině lidí s alternativním životním stylem, který zahrnuje spotřebu místních potravin, omezení konzumace masa i létání letadlem. Život bez chemie, úspornost a recyklaci. Rozhodně se nezastavují u toho, že vytřídí odpad. Perou v sodě (ale s hoblinkami přírodního mýdla, aby to vonělo) a i zubní pastu mají pouze přírodní. Proto se vodou, kterou si po čištění zubů vykloktají, dá zalévat.

„Jsem obklopená lidmi, kteří to mají podobně, ale když ze své bubliny vystoupím, vidím, že nás je zatím málo a co mně připadá normální, jiné ani nenapadne,” říká maminka Sester v akci. “Takže máme ještě hodně práce,“ dodává. Prací myslí osvětu. „To je velmi důležité. Nechci si jen dobře žít mezi svými, ale také ukazovat dalším lidem, že by to mohlo být jinak. Mám radost, když se to uchytí dál. A jsem opravdu ráda, že se holky nebojí točit videa a šířit to. Do toho já bych se musela nutit.“

Co je podle ní největší problém současného většinového životního stylu? „Žijeme v přebytku a nevážíme si věcí, jídla, zvířat a ani lidí. Přebytek a neúcta. Když vidím ty přeplněné kontejnery! To vše si lidé museli nejdřív koupit, a pak to vyhodili. Možná něco málo spotřebovali. Vyčerpáváme zdroje. Pořád něco vyrábíme, prodáváme za málo peněz a pak vyhazujeme. To mi opravdu vadí.“

Aby to nebylo mentorování

Odpady, odpadky a plýtvání leží na srdci i jejím dcerám, zmiňují to na prvním místě nešvarů dnešní doby. „Je obrovský nedostatek pitné vody, a přesto jsou tu lidé, kteří s ní dál vesele plýtvají,“ říká Anička na jednom z videí z loňského roku, a vzápětí sestry naléhavě mluví o tom, že mají strach, co s námi všemi bude. A tady u člověka znalého základů komunikace zasvítí kontrolka. Sarkasmus a výčitky nemají lidé rádi. Povýšenost nad publikem by mohla tuhle osvětovou misi torpédovat. Nehledě na to, že by sestrám mohla kazit život. To si jejich dospělé okolí dobře uvědomuje. „Snažení děvčat je třeba usměrňovat, a my se s nimi o tom hodně bavíme,“ říká Milada Dobiášová a v tomto ohledu chválí i maminku. „Ušly kus cesty, aby pochopily, že každý má svou hranici někde jinde a je to třeba respektovat,“ říká.

Eliška na otázku, jestli se na ty, kteří nežijí jako ona, zlobí, odpovídá s určitým sebezapřením: “Někteří k tomu, jak žít ohleduplně, ještě nedospěli. Nedělají to, tak to prostě nedělají. My to respektujeme.” A Anička dodává: „Můžeme jim napomoci, aby si všimli, že jde věci dělat jinak. Lidé si často ani neuvědomují, proč něco dělají, a když jim to řekneme, tak se zarazí a dojde jim to.“

Určitou příměs "mentorování" ve videích vidí i Jiří Kulich. Jeho jméno je mezi ekology, či moderněji environmentalisty, pojem, cenu dostal právě za desítky let promyšlených aktivit na poli environmentální výchovy (které říká postaru ekologická).  Má za sebou stovky seminářů pro pedagogy i školáky a ví, že mezi osvětou a aktivismem je tenká, ale existující hranice. Osvěta je podle něj účinná, když sází na  trpělivost, otevřenost, dialog a evoluci. „Děti se nás ve školách ptají na různé věci, jako edukátoři jsme zvyklí na kontakt s lidmi, kteří žijí jinak než my.“

Prázdniny plné práce

Od září Eliška půjde na lesnickou akademii, na obor ekologie a životní prostředí. Teď jsou ale ještě prázdniny, které ovšem už netráví tak jako mamka - u babičky, v nestrukturovaném bezčasí. „Chtěly bychom jet za pratetou a strýcem na jejich chaloupku, ale nemůžeme na to najít žádný čas, pořád něco děláme!“ říkají sestry. Cena Josefa Vavrouška jejich životy jistě naplní další dospěláckou činností. „Chtěly bychom dělat rozhovory s těmi dalšími laureáty, například,“ prozrazují své plány. „Možná takto přijdou o kus bezstarostného dětství,“ zamýšlí se Milada Dobiášová. „Ale je to to, co chtějí a už roky k tomu cílevědomě směřovaly.“

Mirka Dušína holky neznají, foglarovky nečtou, spíš fantasy a knížky o magii („Sama příroda je magická,“ říká Eliška). Takže ani nevědí, proč se na to novinář ptá. V každém případě jejich veřejné angažmá může povzbudit všechny další správňáky a správňačky, aby se nebáli projevit a být sami sebou. Budou se ale muset vyrovnat i s posměšky. „Mí vrstevníci to většinou moc nechápou,“ říká Eliška. „Žijou v jiném světě, světě populární hudby, populárního oblečení… povrchních věcí. Nechápou, že my chceme pomáhat, přijde jim to divný.“

Což mimochodem prozrazuje, že cestu ke svému publiku, k vrstevníkům jiným než jsou ony, Sestry v akci teprve hledají. Záměr je čistý, teď ještě aby doputoval k uším a hlavně srdcím adresátů.

A tady jsou jejich tipy na "eko" prázdniny.

https://www.youtube.com/watch?v=YA7y-GVsHsw&t=4s

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.