Řešit fyzikální problémy je jako chodit do posilovny, říká fyzička z Ukrajiny

Jak jste se vlastně ocitla v Česku a v Praze?

To ráno 24. února bylo hrozné, z ničeho nic nás probudily zvuky bomb a raket. Vím, že se o válce mluvilo už dlouho, ale do poslední chvíle jsme nečekali, že to opravdu přijde. Během pár dnů jsme se naučili, jak se co nejrychleji přesunout do krytu, ale přesto jsme na ulicích Charkova začali vídat mrtvá těla těch, kteří se schovat nestihli. Všichni jsme mluvili jen o tom, jestli zůstat, nebo raději odejít. Já sama jsem si třikrát zabalila, dvakrát zase vybalila, ale opravdu mě na cestu postrčila až hrozná událost v mém nejbližším okolí. Odcházela jsem nadvakrát – napřed jsem na Slovensko, kde studují moje dcery, odvezla čtyřiadevadesátiletou tetičku a potom jsem se vracela pro jen o pár let mladší rodiče. Během několika dnů jsem tedy s celou rodinou byla na Slovensku, ale říkala jsem si: co teď budu dělat, když musím živit další čtyři lidi?

A co jste tedy dělala?

Už dlouho jsem byla coby vedoucí ukrajinské delegace pozvaná na festival pro učitele přírodních věd, informatiky a matematiky Science on Stage, který se letos v březnu konal v Praze. Váhala jsem, jestli mám jet, bylo mi to trochu hloupé. Na Ukrajině umírají lidé a já si pojedu do hotelu, na festival? Nakonec jsem si ale řekla, že je to šance. Sepsala jsem životopis, vytiskla ho v desítkách kopií a vyrazila do Prahy, kde jsem ho rozdávala na našem stánku. Hned na místě jsem dostala tři pracovní nabídky – jednu ze Španělska, jednu z Německa a jednu z Česka. Protože je to blízko za rodinou do Košic a protože tu mám přátele, přestěhovala jsem se do Prahy a začala pracovat na Karlově univerzitě na Fakultě didaktiky fyziky.

Jak vypadal váš život v Charkově před válkou?

Před válkou jsem byla šťastným workoholikem. Naprosto miluji svoji práci, která spočívala v tom, že jsem vytvářela interaktivní pomůcky pro učitele fyziky. Kdysi dávno jsem byla běžná fyzikářka na střední škole, ale na rozdíl od kolegů jsem od začátku věděla, že fyziku je třeba učit badatelskou metodou. Moje hodiny byly zajímavé, takže to žáky bavilo a nemívala jsem ani problémy s kázní. Ráda jsem učila, ale po roce 1992 to začalo být těžké. Měla jsem malé děti a velmi nízký plat, takže jsem se stala soukromou učitelkou a pracovala přitom na disertaci.

Potom mi nabídli práci na univerzitě v Charkově na Fakultě fyziky a technologií a k tomu jsem ještě měla úvazek v místním Gagarinově planetáriu. Jsem členkou různých mezinárodních organizací, hodně jsem jezdila po světě. Snažila jsem se, aby se děti učily fyziku zajímavým a kreativním způsobem, který je přitáhne k přírodním vědám tak silně, že se jim třeba rozhodnou věnovat v profesním životě.

V Česku jsou ale přírodní vědy a matematika mezi dětmi jen velmi málo oblíbené. Jak je to u vás?

Řekla bych, že je to dost podobné a není to náhoda. Aby člověk například vynikal ve fyzice, musí skvěle umět matematiku, mít silné logické uvažování, a navíc být kreativní. A ani to nestačí, musí být ochotný neustále trénovat svůj mozek, protože mozek je jako sval, potřebuje hodně cvičení. Když jdete do posilovny, druhý den vás bolí celé tělo, a když se zakousnete do nějakého komplexního složitého problému, je to stejně namáhavé, bolestivé a nepříjemné. Myslím, že asi proto fyzika a matematika děti odrazují. Máme na Ukrajině skvělé mladé vědce a učitele, ale upřímně řečeno čím dál víc šikovných mladých lidí dává přednost ekonomii, právům nebo třeba zubnímu lékařství, protože to jsou skvěle placené profese. Jako vědec nebo učitel si zdaleka tolik nevyděláte, a přitom musíte umět děti zaujmout, udržet ve třídě kázeň, a navíc je i něco naučit, což není jednoduché.

Co vlastně děláte v Praze?

V Praze navazuji na to, co jsem dělala doma v Charkově. Myslím, že jsem byla velmi dobrou metodičkou, protože jsem se sama dlouho živila jako učitelka, takže se mi s učiteli potom pracovalo snadno. I tady v Česku se teď věnuji metodické práci. Mám za úkol zpracovávat metodické pokyny a materiály pro české učitele a ukrajinské děti. Ono totiž nejde jen o jazykovou bariéru, ale i systém výuky je odlišný. Jedním z mých úkolů je, aby se ukrajinské děti v Česku dál mohly učit fyziku i v českojazyčném prostředí, a zároveň vytvářím materiály pro jejich učitele. Procházím české učebnice, výuková videa, hledám styčné body a témata. Vytvářím pracovní listy a testy s klíčem, které mohou čeští učitelé pro své žáky použít.

Sice neumím moc česky, ale to vlastně nevadí, protože z učebnic samozřejmě chápu, co a jak děti probírají, a snažím se ke školnímu výkladu v češtině vytvořit materiály v ukrajinštině. Narážím přitom na různé problémy. Například křížovku nemůžete prostě jen přeložit, protože vám samozřejmě nebude sedět ani délka slov, ani tajenka!

Z toho, co jste zatím viděla, líbí se vám česká výuka fyziky a naše učebnice?

Líbí se mi moc. Víte, naše generace získávala informace o světě okolo sebe tak, že jsme hodně četli. Byli jsme schopní přelouskat velké množství textu. Dnešní děti ale nejsou zvyklé tolik číst, jsou mnohem víc vizuální. Čeští i ukrajinští teenageři žijí online, využívají svoje telefony a tablety a z nich se učí a dozvídají. Přirozeným zdrojem informací jsou pro ně obrázky a videa. Může se nám to nelíbit, ale nic s tím už neuděláme.

České učebnice tomuto stylu podle mě mnohem víc odpovídají, zatímco ukrajinské vypadají pořád stejně, je v nich především spousta písmenek. Když ukrajinský učitel pustí výukové video, je to v podstatě stejná nuda jako ty učebnice – stojí tam člověk a mluví, takže je to stejné, jako by vykládal učitel. V Česku vidím hodně obrázků, schémat, zajímavých úloh k přemýšlení. Poslední dny do ukrajinštiny adaptuji sérii Nezkreslená věda a musím říct, že jsem z ní absolutně nadšená. To je podle mě přesně pomůcka, jakou děti v jedenadvacátém století mají mít. Jednoduchá animace, žádné sáhodlouhé vysvětlování, a přitom je tam všechno podstatné! Takto bychom měli dnešní děti učit.

Když už jsme u těch rozdílů, jak je možné, že mladí Ukrajinci končí studia magisterských oborů ve chvíli, kdy Češi sotva začínají ta bakalářská?

Důvodem je, že Ukrajina měla dlouho systém školství, jaký byl ustaven v dobách Sovětského svazu. Do školy se chodilo v sedmi letech a v šestnácti nebo sedmnácti se maturovalo, potom pět let vysoká škola a absolutorium ve dvaadvaceti.

V posledních letech se ale systém mění ze sovětského na evropštější. Do školy se nastupuje už v šesti letech, základní a střední škola se prodlužuje na dvanáct let a až potom se jde na univerzitu, takže by děti měly chodit do školy více let a končit o něco později.

Ono to je takové efektní, když můžete říct, že vypouštíte s titulem lidi, kterým ještě nebylo ani 25 let. Podle mě na ně ale příliš spěcháme, aby si ve velmi mladém věku volili svou profesi. Co jsem tak v praxi viděla, tak možná dvacet procent šestnáctiletých opravdu ví, co chtějí v budoucnu dělat. Ostatní jdou tam, kam jim řeknou rodiče. Nakonec se stejně velká část takto mladých absolventů vysokých škol živí něčím jiným, než co vystudují. Někteří se ještě vracejí do školy a studují znovu, tentokrát něco, co je skutečně zajímá.

Podívejte se na našeho prezidenta Volodomyra Zelenského. Vystudoval práva, ale nikdy tuto profesi nevykonával a rozjel úspěšnou kariéru v úplně odlišném odvětví, v showbyznysu a televizní produkci.

Momentálně je v Česku asi tři sta tisíc uprchlíků z Ukrajiny a z toho zhruba polovina jsou děti. Nepanuje tu úplná shoda v tom, zda bychom měli ukrajinské děti rozptýlit do českých tříd a vzdělávat je v češtině, nebo zda je pro ně lepší, když budou mít možnost učit se v ukrajinštině a k tomu si přidat češtinu jako cizí jazyk. Co si myslíte vy?

Podle mě by děti, kterým je méně než třináct let, měly být rozptýleny do českých tříd a vzdělávány v češtině. Dá se počítat s tím, že se jazyk naučí velmi rychle. I já sama už po pár týdnech hodně rozumím, i když toho moc neřeknu. Co se týče starších, teenagerů, těm by zase podle mě prospělo, kdyby se víc času učili společně s ukrajinskými spolužáky v ukrajinštině. Berte to ale jen jako můj osobní názor, který nemám ničím podložený. Když se ptám dcer svojí kamarádky, kterým je kolem dvanácti let, zda se jim v české škole líbí, říkají – jasně, je to tam super! Jsou tu jen o dva týdny déle než já, ale už se domluví celkem dobře. Občas se smějí tomu, že podobně znějící slova znamenají v češtině a ukrajinštině něco úplně jiného, ale učí se rychle. Mají české kamarády, dokonce se už navštěvují i doma, chodí spolu ven, zkrátka jsou spokojené.

Kdybychom věděli, jak dlouho bude válka trvat, asi bychom se snadněji mohli rozhodnout, co bude pro všechny vhodnější. Bohužel to nikdo neví, i když já sama například ohledně Charkova a dalších částí východní Ukrajiny moc optimistická nejsem. Moje rodné město je jen 30 kilometrů od ruských hranic. Sice ho už nebombardují pořád, ale vždy párkrát za den rakety přiletí. V tom se nedá dobře žít a učit se. Myslím si, že my, kteří pocházíme z východu, se domů moc brzy nevrátíme. Proto jsem vděčná za to, co čeští učitelé pro naše děti dělají, a je dobře, že jim mohu v jejich nelehké práci pomoci.

Myslíte, že pro ty děti, které se v horizontu měsíců domů přece jen vrátí, má teď vzdělávání v češtině smysl?

Určitě ano. Naučí se nový jazyk, to už jim nikdo nevezme. Poznají odlišný systém, novou kulturu. Otevře jim to okna do světa, který neznali. To je vždy přínosné a do budoucna jim to může v mnohém pomoci.

Děti si nejspíš zvykají opravdu rychle, ale vám je 57 let. Jaké to je v tomto věku začínat znovu v cizí zemi?

Vždycky jsem hodně cestovala, jezdila na různé konference, mluvím dobře anglicky, takže jsem v jiné situaci než ti, co někde přespávají v tělocvičnách, pláčou a jsou úplně ochromení. Měla jsem zpočátku obavy, jestli seženu práci, ale když jsem si pak sepisovala životopis a viděla, kolik už jsem toho v životě dokázala a zvládla, dodalo mi to odvahy. Samozřejmě není snadné, když o všechno přijdete. Budova, kde jsem bydlela, je poškozená. Moje laboratoř s didaktickými pomůckami a seminární místností pro fyzikáře, kterou jsem budovala čtvrt století, byla úplně zničena. Osm set obytných budov v Charkově je teď neobyvatelných, lidé přišli o domovy. To je moc smutné a někdy se mi stýská, třeba po klavíru, který jsem doma měla.

Ale čeští přátelé z komunity fyziků mi pomáhají. Navíc jsem zjistila, že v Praze žije a pracuje dcera mojí nejlepší kamarádky se svými dětmi. Sešly jsme se na Náplavce, zrovna byl den pálení čarodějnic – tento zvyk na Ukrajině nemáme, neznala jsem ho, ale bylo krásné vidět, jak u Vltavy hoří ohně. Hrála hudba, lidé tančili spolu s dětmi, které byly moc roztomilé. Viděli jsme rodiny opékat špekáčky, což u nás doma také děláme, když se sejdeme s přáteli. Zkrátka jsme ten večer chodily podél řeky, dívaly jsme se kolem sebe a říkaly jsme si, jaké štěstí máme. Teď se nemůžeme vrátit a kdo ví, jak to bude dál, ale Praha je nádherná a moje práce mi dává smysl a sílu.

Nataliya Kazachkova se narodila se v ukrajinském Charkově, kde na univerzitě získala doktorát v oboru Metodologie a výuka fyziky. Pracovala jako učitelka, lektorka a popularizátorka vědy. Je členkou několika mezinárodních vědeckých organizací. Od konce března 2022 žije a pracuje v Praze, kde se zapojuje do vzdělávání ukrajinských dětí.

Text vyšel v Akademii Lidových novin. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.