Křehkost ženských práv bude Ameriku bolet. Síla zpátečnictví je někdy plíživější, zato však důsledná

„Ženy mají v životě dvě volby: buď jsou feministkami, nebo masochistkami,“ řekla jedna z nejvýznamnějších amerických aktivistek za práva žen Gloria Steinem. Pokud jste však k dnešnímu dni americkou feministkou, můžete rychle nabýt pocitu, že máte obě tyhle charakteristiky zároveň. Být ženou ve Spojených státech je čím dál bezútěšnější úděl. Staronovým prezidentem Spojených států se stal republikán Donald Trump, jeho soupeřka Kamala Harris se nyní do Bílého domu nepodívá. Jedna z nejmocnějších zemí světa ještě stále není připravená postavit do svého čela ženu. Na to už ostatně můžeme být, cynicky řečeno, dávno zvyklé.

Jenže v letošním boji o prezidentské křeslo (a nejen o něj, nezapomínejme, že republikáni získali také většinu v americkém Senátu) šlo o mnohem víc než „jen“ (řečeno s velkou mírou nadsázky) o dlouho očekávanou politickou reprezentaci poloviny amerického lidu, které se dosud nepodařilo prorazit ten nejvyšší ze skleněných stropů. Ať už si o Harris myslíme cokoliv – nemusíme souznít s každým jejím názorem, může nám celkem oprávněně připadat, že nedokázala dostatečně objasnit svoje ekonomické plány a postoje nebo že ji měli demokraté postavit coby kandidátku už v primárkách –, minimálně není někým, od koho by se dal očekávat příklon k autoritářství, tmářství a odklon od demokratických hodnot, které byly ještě před deseti lety neodmyslitelně spjaty s étosem americké společnosti. Není ani soudně uznanou kriminálnicí a sexuální predátorkou. Trump ano.  Demokratickou stranu teď musí čekat hluboká reflexe toho, jakým způsobem svou politiku dělá a nabízí, i toho, jaké kandidátky a kandidáty do svého popředí staví nejen v prezidentské volbě, ale také ve volbách dalších.

Otázka života a smrti

Spoléhat na to, že Donald Trump některé věci jen říká, ale nemyslí je vážně (například slib, že právníkovi a konspirátorovi Robertu F. Kennedymu Juniorovi, který přirovnal povinnost očkování proti covidu k praktikám nacistického Německa a podporoval teorie, podle nichž jsou americké transgender děti záměrně otrávené „genderovou ideologií“ pomocí chemikálií ve vodě, svěří do rukou zdravotnickou agendu), je minimálně krátkozraké. Od Trumpova posledního mandátu se toho totiž mnoho změnilo. Místo o něco umírněnějšího Mikea Pence, který Trumpa zklamal svou kritikou útoku Trumpových příznivců na Kapitol, má teď vedle sebe coby viceprezidenta JD Vance. Muže, jehož oblíbenou kratochvílí je tvrdit, že ženy by měly především pečovat o domácnost, a strefovat se do bezdětných žen a žen v menopauze – a skutečně není řeč jen o Kamale Harris.

Jistě, pro Američany (i Američanky, podle dostupných exit pollů však Trumpa ne zcela překvapivě volili častěji muži) mohou být aktuálně důležitější ekonomická témata a otázka migrace. Jenže síla zpátečnictví a postupného ukrajování práv, jako je před volbami často skloňované právo na potrat, se projevuje sice o něco plíživěji, zato však s obrovskými důsledky na celou společnost. Dopady zrušení federální garance práva na potrat už ostatně sledujeme v přímém přenosu – a je jím v mnoha případech zbytečná smrt mladých žen. Plné následky toho, co se dnes v Americe stalo, se projeví možná za měsíc, možná za půl roku, možná za pět let. Pokud však Trump nehodlá svoji voličskou základnu velmi zklamat, projeví se téměř s jistotou – a my tak možná uvidíme obraz Ameriky, který by byl před lety představitelný jen v kontextu autorského stylu spisovatelky Margaret Atwood. Nebo minimálně takovou Ameriku, v níž už fakta a dekády zažité demokratické principy a limity hrají zoufale malou roli. Prvně zmiňovaná Gloria Steinem tak musí opět s hořkým úžasem sledovat, na jak vratkých nohách stojí feministická vítězství vybojovaná v 70. letech minulého století.

Pozastavme se na závěr krátce u práva na potrat. Europoslanec za ODS Alexandr Vondra, který Kamalu Harris dříve označil za „nezkušenou dámu“, na sociální síti X ve svém shrnutí voleb napsal mimo jiné toto: „Demokraté hloupě vsadili na woke a gender témata. To je pohřbilo. Je to okrajové téma.“ Právo na bezpečnou a legální interrupci, které v kontextu tohoto statusu jistě platí za to zmiňované „woke a gender téma“, ale není nic okrajového. Pro ženy, kterých se bytostně týká, jejich partnery a blízké, je totiž bez nadsázky otázkou života a smrti. To, že tuto otázku v minulých dnech řada voličů i voliček odložila na vedlejší kolej, na tom nic nemění. Uvědomění si toho, jak křehká a zranitelná umějí práva nás všech ve skutečnosti být, je ale může ještě velmi bolet.