Obrovské pochybení a traumatizace. Analyzovali jsme rozhovor s kriminologem, který šíří nepravdy
Každý den, který znamená zdržení od redefinice znásilnění, traumatizuje další desítky obětí. A namísto rychlého jednání přichází podlézavá dojmologie, která problém a chybu v českém systému popírá. Příkladem je rozhovor s kriminologem Petrem Zemanem ke kauze Dominika Feriho a o vyšetřování případů znásilnění, který se nedávno objevil v médiích. Přestože v tomto rozhovoru zazní i mnoho fakticky správných a užitečných postřehů, dojde také na bagatelizaci problému, omlouvání nízkých trestů pro pachatele znásilnění a vystupování proti jeho redefinici bez logického argumentu. Pojďme si je konkrétně rozebrat.
Petr Zeman, ředitel Institutu pro kriminologii a sociální prevenci, poskytl serveru Novinky.cz před pár dny rozhovor, ve kterém mluví především o kauze Dominika Feriho, o nahlašování a vyšetřování případů znásilnění a o případné redefinici trestného činu znásilnění.
Pan Zeman v rozhovoru vystupuje jako odborník, ale zcela ignoruje odborné argumenty. Namísto nich sděluje směs svých dojmů a dávno vyvrácených mýtů a předsudků v průhledné snaze vyrobit fíkový list na přešlapy justičního systému.
Ale abych byl konkrétní, podívejme se, co problematického ve zmíněném rozhovoru zaznělo: „Podle našeho názoru není třeba definici znásilnění v trestním zákoníku nijak měnit. Výslovné uvedení souhlasu či nesouhlasu ve skutkové podstatě podle nás je zcela zbytečné, protože tento znak je v ní už jasně obsažen, byť nikoli výslovně.“ Ve své odpovědi pan Zeman zcela ignoruje (Nebo si můžeme myslet, že to dokonce neví? To by bylo na odborníka obrovské pochybení.) většinu případů (podle různých studií je to 50–70 %), kdy oběť při znásilnění trpí takzvaným syndromem zamrznutí, tedy stavem paralýzy, který jí zabraňuje projevit nesouhlas.
Ve většině případů tedy pachatel či pachatelka realizuje svůj záměr na nereagující, ztuhlou oběť, která k takovému konání nedala žádný souhlas a nepřeje si, aby k něčemu došlo. Ovšem kvůli fyziologické reakci na probíhající činnost pachatele či pachatelky to není schopná vyjádřit.
K použití násilí nedojde, osoba, která se dožaduje pohlavního styku i přes absenci souhlasu, nepřekonala „vážně míněný odpor“ a oběť se nenacházela ve stavu bezbrannosti (což je takový stav jako například spánek nebo opilost). Jednání pachatele tedy podle současné definice není trestné. A to je hlavní důvod, který by měl vést k redefinici znásilnění, aby se postihla většina případů, kdy oběť pohlavní styk nechce, ale současný zákon je na ně krátký. Řešení je nasnadě, posloužit by mohlo jednoduché opatření: změnit definici trestného činu znásilnění tak, aby se vyžadoval před pohlavním stykem souhlas. Ten osoba v paralýze totiž není schopná udělit.
Neznalost, či otevřená lež?
Přestože se Zeman v reakci na poznámku redaktora, že pachatelé odcházejí od soudu jen s podmínkou, zdráhá generalizovat, jeho odpověď by se dala označit za otevřenou lež (připadá rovněž v úvahu, že by šlo o neznalost, pak by ovšem pan Zeman nebyl člověkem na svém místě a měl by okamžitě rezignovat.) „Když se řekne znásilnění, tak si většina lidí představí násilné donucení k souloži nebo něčemu podobnému. Ale máme definici tak širokou, že to zahrnuje i případy, kdy řekněme čerstvě osmnáctiletý student dosud bez jakéhokoli škraloupu na maturitním večírku v mírné opilosti využije situace a osahává silně opilou spolužačku, které bude osmnáct až za dva měsíce. (…) Já ty případy nezlehčuji, ale vnímáme, že jsou typologicky odlišné, než když někdo brutálním násilím donutí někoho k souloži. Je tedy otázka, jestli takové pachatele budeme hned na první dobrou posílat do vězení.“
Databáze organizace Bez trestu je plná rozsudků, které potvrzují, že pachatel použil na vynucení soulože násilí, včetně mnoha znásilnění cizím mužem na ulici, a u soudu dostal podmíněný trest.
Podmíněný trest je u znásilnění pravidlem (podmíněný rozsudek padne u celé poloviny případů), a to i v případech, kdy pachatel použil brutální násilí k souloži, ne výjimkou v případech netrestaného mladistvého.
Iniciativy a lidé z oboru, kteří chtějí zpřísnit trestání znásilnění, chtějí, aby soudy adekvátně trestaly brutální násilníky, aby v případě znásilnění rutinně neudělovali tresty pod hranici spodní sazby a aby si nevymýšleli polehčující okolnost. Nikdo nechce, aby v hypotetickém případě pana Zemana šel student do vězení.
„Výpověď znásilněných není filmový scénář, logiku v ní nehledejme,“ píše Kamil Fila
Přiznám se, že ještě v roce 2017, kdy začalo MeToo, jsem osobní příběhy a zpovědi obětí a přeživších neuměl číst. Dá se ženám a jejich chci/nechci vůbec rozumět?
Možná medializace znásilnění podnítí nahlašování oběťmi
Vedle výše zmíněných problematických bodů obsahuje rozhovor i další pochybná tvrzení. V odpovědi na otázku, zda je pro oběti znásilnění ze strany známé osobnosti těžší to nahlásit, pan Zeman odpovídá: „Na druhou stranu to může podnítit možnost pro pseudooběti nahlašovat případy, které se nestaly nebo se staly poněkud jinak.“
Hypotéza, že pravděpodobná medializace případu bude podněcovat falešná nařčení, je mírně řečeno nepodložená daty. Zajímaly by mě příklady, které by pan Zeman uvedl k doložení takového tvrzení. Já je neznám a domnívám se, že neexistují.
Mediální či jiný typ známosti pachatele je prokazatelně faktor, který nahlašování velmi ztěžuje. Ne nezbytně kvůli medializaci, ale proto, že oběť (zcela správně) předpokládá, že jí – neznámé osobě – nikdo nebude věřit. To platí pro vyšetřující orgány, kolegy a další lidi okolo pachatele, a dokonce i pro její vlastní okolí. Takový známý pachatel ji o tom ostatně zpravidla sám ujišťuje („zkus to někomu říct, stejně ti nikdo nebude věřit“). A takových případů máme celé stohy.
To, že je současná definice znásilnění chybná, systém neumí takové trestné činy vyšetřovat bez další traumatizace oběti, je neochotný jim přiznat odškodné a neumí pachatele potrestat, je holý fakt. A popírat ho je jako tvrdit, že globální změna klimatu neexistuje. Ano, i takoví vědci se najdou, ale drtivé většině ostatních jsou pro smích. Je smutné, že i kriminologie vyplodí své vlastní popírače.
O důvodech můžu jen spekulovat, ale jeden se nabízí: zdroj financování. Pan Zeman bohužel nepatří mezi nezávislé experty – jeho a celou jeho organizaci platí Ministerstvo spravedlnosti. To má ohledně nedostatečného trestání znásilnění máslo na hlavě.
A tak se nacházíme v situaci, kdy si Ministerstvo spravedlnosti (správně) platí výzkumnou organizaci, aby měla k dispozici data pro rozhodování, ale ta jí namísto upozornění na problém a předložení řešení hladí po srsti a ubezpečuje, že žádná změna není potřeba. Namísto dat nabízí, nebojím se to tak označit, podlézavou dojmologii. Nezávislé organizace a experti v oboru dělají výrazně lepší práci – a myslí si opak. Na jejich straně stojí čísla a fakta.
Namísto zpochybňování je načase jednat. V Česku dojde ke zhruba 12 tisícům znásilnění ročně. Každý den zdržení znamená, že systém traumatizuje desítky dalších obětí. Zcela zbytečně, protože řešení je – díky nezávislým iniciativám a odborníkům a odbornicím – dávno na stole.
