„Výpověď znásilněných není filmový scénář, logiku v ní nehledejme,“ píše Kamil Fila
Oběti, jež si prošly traumatizujícím zážitkem, se rozhodnou po složitém přemlouvání svého okolí a médií veřejně promluvit. Jejich popisy situací, které většinou nejsou úplně čerstvé, ale uplynulo od nich již několik let, působí… řekněme podivně. Lehce děravě, nelogicky, obvykle s momenty, v nichž se zdá, že útok nějak vyprovokovaly, nebo jej měly lépe předvídat. Novinářské texty pak tyto sebrané výpovědi zaznamenají co nejpřesněji a vypustí do světa. Reakcí je údiv anebo posměch. Kdo ví, jestli si takhle absurdní příběhy nevymyslely. Tohle jim u soudu asi neprojde!
Musím být trochu osobní. Většinu svého profesního života se zabývám filmovými příběhy. Velkou část svých recenzí jsem vždy stavěl na tom, že příběhy musí mít vnitřní logiku. V klasickém hollywoodském žánrovém filmu by mělo být všechno vysvětleno a motivováno, děj by měl postupovat podle srozumitelné kauzality a případná bílá místa zpětně dovysvětlit. Takhle vypadá dobrý příběh, ale ostatně i dobrá recenze, esej nebo výzkum.
Přiznám se, že ještě v roce 2017, kdy začalo MeToo, jsem osobní příběhy a zpovědi obětí a přeživších neuměl číst. Kvůli své značné otrlosti (dřív jsem se hodně zabýval horory) snesu opravdu silné popisy, nedělá se mi zle, a nemám problém dočíst do konce prakticky cokoli. To, co jsem na zpovědích obětí a přeživších sexuálního násilí neuměl číst, byla spíše signifikantní kvalita jejich rozháranosti. Jak to mohla udělat, proč se takhle zachovala? Je opravdu „ženská logika“ jiná než „mužská logika“? Dá se ženám a jejich chci/nechci vůbec rozumět?
Nefilmové popisy
Byl jsem v některých ohledech pořád ve vleku toho, co je „ideální výpověď“. MeToo mě jako filmového publicistu donutilo náhle číst texty, kterým jsem často nerozuměl. Rozčilovala mě jejich útržkovitost a jejich „nefilmovost“. Nejen hrané filmy, ale ani dokumenty si nedovolí být tak zmatené a nejasné, jaké bývají vyprávění obětí a přeživších. Že to nebude jen ženská otázka, jsem pochopil, až když jsem četl i výpovědi mužů, které znásilnil nebo obtěžoval jiný muž nebo žena. Náhle byly jejich výpovědi stejně „žensky zmatené“.
Proč Dominik Feri nebude očištěn?
„Myslet si, že jde o jakousi umělou kampaň nebo falešný poplach, může jenom někdo, kdo nerozumí problematice sexuálního násilí,“ píše Kamil Fila.
Trvalo mi to dlouho. Desítky a stovky případů. Neustálé pochyby, komu a čemu věřit. Uplynul rok i dva a pořád jsem tápal a vlastně byl i naštvaný, protože najednou bylo těžké „zvítězit“. Nemohl jsem případným oponentům ukázat: „bylo to přesně tak a tak, vždyť to do sebe perfektně zapadá, vidíš to přece taky! Ten obviněný tady jasně lže a ona tady jasně říká pravdu a vyvrací, co říká on.“ Že jsem s tím měl problém já, to by tolik nevadilo. Ale ukazovalo se, že podobně na to nahlížejí i soudy. Znalci v oboru psychologie označí výpověď oběti za velmi věrohodnou, ale ani tak u soudu dál neprojde, nebo dokonce posudek není vůbec přijat za důkaz (jako se to stalo třeba v případě kandidáta na soudce Nejvyššího soudu, Bretta Kavanaugha).
Největším objevem, který jsem musel vstřebat, abych pochopil jednání obětí sexuálně násilných činů, bylo to, že v naprosté většině případů nejen, že nejsou jasné, logické, systematické a konzistentní, ale že takové dokonce ani být nemohou. U případu Harveyho Weinsteina mě původně nepřesvědčilo samotné znění výpovědí, ale to, že jich bylo tolik (celkem 106 žen!) a to, že Weinstein měl špatnou pověst dlouhá léta a v podstatě se o něm vědělo, co dělá. Byla to kvantita, nikoli kvalita výpovědí.
Proč si ženy nepřipraví lepší výpovědi
Pokud přečtete výpovědí stovky, možná tisíce, z chaosu a nekongruence se začíná vynořovat vzorec. Příčina časté neschopnosti vypovídat „logicky“ je určitým způsobem logická – trauma rozbije váš život na kousky a vaše mysl se s tím není schopná vyrovnat. Realita najednou nedává smysl. Stalo se něco, co narušilo vaši osobní integritu. Do nevědomí se vám zasune spousta informací a pocitů, a vědomí se snaží žít s tím, že jste udělali jakousi osudovou chybu. Normálním lidem se to nestává a vy nechcete být nenormální. Takže zasunete střípky informací do podvědomí tak, že k nim nemáte přístup. Zní to bláznivě, ale je to vlastně to nejracionálnější, co vaše ego může udělat.
Zkusme udělat malý skok vpřed, protože komplexnost výše uvedených mechanismů nejde vměstnat do jednoho článku. Je mi jasné, že libovolný oponent na tato vysvětlení bude reagovat ironickým: „Takže, čím větší hlouposti ty nány plácají, tím větší je to pravda? Každý si tedy může vymyslet libovolnou absurditu a my mu musíme věřit a brát to jako nezpochybnitelný důkaz? Nic zoufalejšího už neumíte tvrdit?“
Ne – nemůžeme věřit každé absurditě. A bylo by ještě absurdnější říct, že nekonzistence výpovědi znamená automaticky více než konzistence. Nepochybně existují lidé nadaní bájnou lhavostí. Lidé různě narušení, kteří nedokáží vnímat realitu. Lidé, kteří jsou podlí, zákeřní, kalkulující a fabulující. Ale sexuální násilí je velmi specifický typ zločinu, pachatelé a oběti jsou na tom výrazně jinak než třeba zloděj a okradený; bývá mezi nimi určité hlubší pouto a složitě se vyvíjející vztah.
Proč to nenahlásily?
Ať už se debata o sexuálním násilí vede na základě kteréhokoliv skandálu, v diskusích se objevují velmi podobné názory a argumenty, zlehčující závažnost obvinění poukazováním na různé „neshody“. Proč to nehlásily dřív? Proč najednou všechny?
Presumpce neviny, dokonalá oběť a další mýty v diskusi o sexuálním násilí
Zkuste se zeptat pouze hypoteticky: Jaký smysl vám dává, že někdo po několika letech přijde s výpovědí, která působí „divně“, má mezery a díry a oběť v nich sama sebe líčí jako trochu hloupou? Jak to, že si za několik let nepřipravila lepší výpověď? Jak si může myslet, že jí toto projde u policie a u soudu, když přináší takovou „chatrnou historku“? Není to právě proto, že žádnou jinou nemá, žádnou jinou její paměť a vědomí nedokážou zpětně vyvolat, ale přesto dotyčná prostě ví, co se jí stalo a ví velmi jasně, že to bylo v nepořádku? Museli bychom předpokládat, že ženy, jež někdo hrubě sexuálně obtěžuje, atakuje nebo přímo znásilní, jsou většinově méně inteligentní a neschopné. Je to možné v takovém množství případů? A jak je možné, že tedy častěji nahlašují vysokoškolačky a že celou vlnu proti sexuálnímu násilí rozpoutal právě fenomén „campus rape“ (znásilňování na vysokoškolských kolejích) v 90. letech?
Dokonalost lži
Jenomže MeToo nám ukázalo něco zcela odlišného. Do (zahraničních) novin začaly psát sloupky, komentáře i dlouhé eseje vzdělané, inteligentní ženy, s bohatou slovní zásobou, perfektní stylistikou a velmi jasným uvažováním. (V Česku, pokud vím, nevyšlo nic a zdejší povědomí o tom je mizivé.) Jejich popisy mohou být lehce zmatené, střípkovité a neúplné, ale jejich přemýšlení o tom má hloubku a jasnost. Jediný moment, kdy působil jejich projev slaběji, byl právě popis traumatické zkušenosti.
Pro někoho to mohlo znamenat důkaz nebo alespoň indikátor vymyšlenosti. Jenže není právě lež ta, která působí až příliš dokonale? Je květnatá, barvitá, plná detailů. Působí jako filmový příběh. Když se lháře zeptáte na cokoli doplňujícího, je ihned schopen zareagovat a vyprávět stejně květnatě dál. Fantazie mu dopomáhá vytvářet oslí můstky, doplňovat mezery. Lhář, který si svůj příběh předem vyfabuloval, nemá s ničím problém, počítal se všemi alternativami, v mysli a klidně i před zrcadlem si nacvičil všechny krizové situace. Když ho někdo zpochybní, cítí se dotčený a začne útočit. Takhle by se choval typický šiřitel falešného svědectví a křivé výpovědi, jenž měl měsíce a roky čas vypilovat si svou verzi.
Reálná oběť sexuálního násilí takto nemusí reagovat. Ne vždy, ale často si není moc jistá. Na spoustu věcí nedovede odpovědět, váhá, při nátlaku se rychle rozpláče nebo zadrhne. Velmi často opakuje slova a celé formulace, nedokáže se přes ně dostat dál.
Reálná oběť sexuálního násilí takto nemusí reagovat. Ne vždy, ale často si není moc jistá. Na spoustu věcí nedovede odpovědět, váhá, při nátlaku se rychle rozpláče nebo zadrhne. Velmi často opakuje slova a celé formulace, nedokáže se přes ně dostat dál. Stále si situaci přehrává v hlavě a nedokáže ji překonat, ale ani ji pořádně uchopit, nedokáže ze svého reálného příběhu vystoupit a popsat ji, jako by byla pouhou postavou.
Vzpomínky a popisy doprovázejí psychosomatické reakce, které prakticky nelze zahrát. Stejně těžko lze autenticky předstírat zmatenost, zadrhávání, vracení se, zvláštní bezmoc, kdy oběť neví, jak pokračovat dál, nebo co dodat pro „vylepšení svého obrazu“. Výpovědi jsou doprovázeny silnými pocity viny a studu, zvláštní uzavřeností a nedůvěrou, jistou pomalostí a váháním.
Co se nenaučíš zahrát
Nedávný dokument Allen vs. Farrow dostupný na HBO o dávné kauze z 90. let, kdy režisér Woody Allen měl zneužívat svou tehdy sedmiletou adoptivní dceru Dylan, obsahuje přesně jeden takový moment. (Opět zdůrazňuji, že nemluvím o konkrétní Allenově vině a o trestní sazbě; ostatně, případ je i promlčený.) Objevují se tu ale odborníci specializovaní na práci s obětmi sexuálního násilí, kteří jednak analyzují dávné vyšetřovací spisy a odhalují v nich katastrofální chyby a nedostatky, díky nimž Allen unikl soudnímu procesu. Veškeré zpochybňování výpovědi malé holčičky tu stojí na předsudcích o tom, jak se má chovat „dokonalá oběť“, nikoli na sledování specifických reakcí a opakování zcela jasných informací.
Zásadní moment ale přichází, když Dylan Farrow ve svých 35 letech opět popisuje dané události. Mluví plynule, zjevně využívá toho, kolika hodinami terapie v životě prošla, a pak to přijde – zasekne se, zlomí se, nedokáže mluvit a rozpláče se. Některý pozorovatel by to mohl nazvat „vynikajícím hereckým výkonem“, někdo naopak „velmi špatným hereckým výkonem“. Když si tu scénu pouštím znova a znova, nedokážu si představit, že by to někdo dokázal zahrát sám od sebe, nebo se to dokázal naučit. Viděl jsem stovky špičkových hereckých výkonů, znám různorodé herecké metody, ale tohle není ani jedna z nich, nedá se to s ničím porovnat. Zadrhnout tímto způsobem ve volném hovoru na zcela nahodile položenou otázku se nelze naučit.
Ti, co poukazují na presumpci neviny obviněných, zapomínají na jiný právní nástroj. A sice presumpci existence oběti a její zvláštní zranitelnosti, tedy princip nakládání s obětí tak, jako by byl čin již prokázán.
Nepotřebuji vědět, co přesně proběhlo mezi Dylan Farrow a Woody Allenem, ty popisy jsou opět typicky neurčité. Ale poznám jasně, že Woody Allen se na Dylan Farrow traumaticky podepsal. Nenutí mě to Allena zavrhnout a nemyslím si, že jeho život v luxusním apartmánu v New Yorku se teď nějak zhoršil. On sám si loni vydal svou životopisnou knihu, v níž kauzu popisuje s jistou cynickou necitelností, a tvrdí, že je mu jedno, jestli se na něj bude víc vzpomínat jako na režiséra, nebo pedofila. Ale Dylan Farrow je autentická oběť sexuálního traumatu.
Odmítám z těchto poznatků vyvozovat jednoduché závěry. Jde mi o toto pouze čtenáře ponouknout, aby zkusili obětem sexuálního násilí lépe naslouchat a aby i zprávy v médiích četli jemnějším způsobem. Způsob slovního projevu a tělesné reakce jistě nejsou hlavním důkazem pro soudy, ale neměly by být naopak ani něčím zpochybňujícím a přitěžujícím. Měli bychom vědět, že skutečné oběti neumějí své příběhy vyprávět dokonale. Není žádná měřitelná metoda, jak předem rozeznat, odkdy je nedokonalost, nekonzistentnost a útržkovitost výpovědi více či méně pravdivá. Jen mějme na paměti, že ona nedokonalost sama o sobě není důkazem vymyšlenosti, ale naopak spíše autenticity.
Ti, co poukazují na presumpci neviny obviněných, příliš často zapomínají na jiný právní nástroj. A sice presumpci existence oběti a její zvláštní zranitelnosti, tedy princip nakládání s obětí tak, jako by byl čin již prokázán. Jako kdyby se stal, i když nevíme, zda se opravdu stal. Ony dva principy se totiž nevylučují. Země, jejich kultura více dbá na oběti, negenerují více nespravedlivě odsouzených. Řád světa se tímto nerozpadá, a naopak spravedlnosti je nastoleno více.
