Ordinace končí. Proč každá potřebujeme svého televizního gynekologa

Seriál televize Nova Ordinace v růžové zahradě končí a s ním i jedna velmi dlouhá etapa televizního zdravotnictví, navazující na silné socialistické tradice. Pokusit se vysvětlovat úspěch a fenomén Ordinace může skončit stejně jako u každé jiné soap opery shrnutím geniální Svěrákovy scény z Vratných lahví, kdy se hlavní hrdina ptá opovržlivým tónem manželky v důchodu, jak se na takové věci může vůbec koukat („Žehlils někdy? Nežehlil. Tak mlč.“).

Striktní oddělování vysokého a nízkého žánru při reflexi komerční televizní a filmové tvorby zůstává ve společnosti stále jako výchozí úhel pohledu. Většinou si vystačíme se zkratkou, že Ordinaci sledují hlavně ti diváci, kteří se přihlašují kvůli finanční odměně do Výměny manželek, či v lepším případě zůstává v oné kategorii kulisy k žehlení. Zredukovat de facto generační fenomén Ordinace na kategorii pokleslé konzumní zábavy by ale byla obrovská škoda.

Jak svérázným způsobem, ale přelomově ukázal Kolečkův Most, právě v televizních projektech s širokým publikem dřímá dlouhodobě podceňovaný potenciál k detabuizaci většiny společenských témat. Jinými slovy – přístup vaší babičky k potratům změní mnohem pravděpodobněji bodrý gynekolog Čestmír Mázl než rozhlasový dokument o antiklerikálním hnutí v Rumunsku.

Osvěta v obýváku

Společenský potenciál Ordinace naštěstí nekončil jen apelem na pravidelné prohlídky u ženského lékaře. Nevyhýbala se ani tématu potratů, rasismu, adopce, drog či mladému mateřství. Sexu seniorů (v případě hereckých partnerů Petra Štěpánka a Zlaty Adamovské dokonce nezůstalo jen u obrazovky a stali se partnery životními). Poporodní depresi. Domácímu násilí. Skloubení práce a rodiny. To vše oživené postavami laskavých gynekologů, což je bohužel z mnoha zkušeností českých žen i nadále spíše žánr sci-fi.

Ordinace představila ženám a dívkám lékaře, který se nebojí brzy předepsat antikoncepci a se kterým mohou hovořit otevřeně o svém sexuálním životě a souvisejících problémech. Nejen pro mě, ale pro mnoho dalších mladých slečen, které každé úterý a čtvrtek pomáhaly v osm večer mamince „s žehlením“, znamenaly tyto televizní rozhovory prolomení už tak náročné bariéry a tabuizace z prvního či nadcházejícího gynekologického vyšetření. Jistě, jedná se ze strany tvůrců samozřejmě také o kalkul s divácky vděčnými a atraktivními tématy. Ale pokud se s nimi setkáváte pravidelně v televizním obýváku, mění se pomalu, ale jistě i celkové vnímání diváků a společnosti.

Společenská osvěta v televizním prostředí Ordinace měla i odvrácenou tvář spočívající v plochém a schematickém vykreslení postav, zejména ženských. Ženy jako sestřičky, muži jako lékaři a primáři. Ženy jako milenky a mrchy, která svádí muže od rodiny. Utvrzení v idealizované společenské trojúloze ženy dokonalé v zaměstnání, zodpovědné matky a výkonné milenky. Ženy v pasivním postavení oběti čekající na záchranu.

Všechny žánry v jednom

V posledních letech a sériích kamenickou nemocnici – částečně v důsledku přechodu na on-line vysílání – postihl syndrom Vražd v Midsomeru (fiktivního místa, kde kvůli mnoha desítkám dílů již musely padnout za oběť zločinu všechny v daném městě žijící postavy). Z milovaného otce od rodiny strádaného životními tragédiemi Čestmíra se tak stal největší masový vrah žen a vlastních manželek především. Již mírně přestárlý lev čekáren doktor Hanák zase popáté nepřekvapivě přežil vlastní smrt, a i uklidňující prostředí vily doktorky Valšíkové se začalo měnit v karmický dům hrůzy stíhaný únosy, pokusy o vraždu a rakovinou. Křiklavé moderní prostředí znovu zrekonstruované nemocnice s recepcí odkazující snad na Dr. House již nemohlo působit uvěřitelně ani na největšího optimistu v oblasti financování veřejného zdravotnictví.

Přesto Ordinaci nedokázaly konkurovat podobné a svého času úspěšné Velmi křehké vztahy, Rodinná pouta, Ulice, ani extrémně ambiciózní turecká Tisíc a jedna noc. Scenáristé vsadili na ozkoušenou kombinaci divácky atraktivního spojení nemocnice a gynekologické ambulance: ústřední postavy tak své osudy prožívaly v kontrastu nového života a blízkosti smrti. V kontextu silné tradice socialistického televizního zdravotnictví (Operace mé dcery, Skalpel, prosím) a v kombinaci s umístěním na nejsledovanějším komerčním programu měla Ordinace dlouhá léta zajištěná vysoká čísla sledovanosti.

Ordinace v prvních letech v moderním kabátě recyklovala nejen legendární Nemocnici na kraji města, ale svými lokacemi se dotýkala i poetiky Kachyňových Sestřiček či Městem chodí Mikuláš. Seriál také vyváženě pracoval s romantickou polohou klasické dallasovské soap opery přecházející do lékařského dramatu ve stylu americké Pohotovosti či rodinné ságy ve stylu Náhrdelníku, čímž si seriál byl schopen stabilně udržet široké divácké spektrum. Čeští diváci tak měli naservírované v jednom díle a v dobře známém maloměstském prostředí fiktivní Kamenice koncentrovanou dávku žánrů – a ukázalo se, že to umějí ocenit.

Uklidňující kulisy

Ordinace svou televizní i společenskou úlohu po přelomu milénia splnila. Její osvětový potenciál byl ale postupně upozaděn na úkor až směšně dramatických dějových linií. Alespoň v prvních sériích byla jistě důstojným pokračováním milované Nemocnice na kraji města. Přinášela svým divákům klasické prostředí úniku od reality života, jehož kulisy jsme si – na rozdíl od dnešních neomezených možností na streamovacích platformách – nemohli zvolit, a proto pro nás byly tak uklidňující.

Nesla s sebou poselství, že kdyby se mým blízkým něco stalo, dobře se o ně v nemocnici postarají. Že kdybych neplánovaně otěhotněla, můj gynekolog přece rodičům domluví, aby se na mě nezlobili. To, že Ordinace, ať už co se tuzemské praxe ve zdravotnictví, či našich vlastních životních eskapád týče, nemohla být vzdálenější realitě, už s sebou bohužel přináší televizní žánr.