„Hodně se tu pláče, ale člověk se tím léčí“. Den na statku, kde se mámy se závislostí znovu učí fungovat a starat o děti

„Předtím jsem pracovala v sociálních službách, ale když jsem začala užívat drogy, šlo všechno do háje. Patnáct let jsem kouřila marihuanu a tři roky brala pervitin. Měla jsem padesát kilo a vypadala jako chodící kostra. Vzhledově jsem vůbec hodně upadla. Kromě toho vztahy v rodině byly samozřejmě na bodu mrazu. Postupně jsem zjišťovala, že už jsem zůstala jen já sama a drogy. Ale hlavním důvodem, proč jsem se šla léčit, byl můj čtyřletý syn. Viděla jsem, jak drogy náš vztah deformují a ničí, a to jsem nechtěla,“ vypráví jednatřicetiletá Eva (jména klientek redakce změnila kvůli zachování anonymity, pozn. red.), vysoká blondýnka s jemnými pravidelnými rysy a výraznýma modrýma očima.

Ze stejného důvodu je tady i Ivana se svou rok a půl starou dcerou: „Pervitin jsem brala pět let. Když jsem porodila, bydlela jsem s malou u rodičů, ale situace už byla neúnosná. Bylo mi z toho fyzicky i psychicky špatně, viděla jsem, jak to dceru ovlivňuje a do toho mě naši vyhodili z domu, takže jsem věděla, že už to musím nějak řešit. Pro dceru jsem chtěla být zdravou mámou, ale také jsem se potřebovala naučit, jak být dobrou mámou sama za sebe bez toho, aby mi pořád někdo stál za zadkem a pomáhal mi.“

S Evou a Ivanou se setkáváme v terapeutické komunitě Karlov, kterou provozuje nezisková organizace SANANIM. Náhodný kolemjdoucí by rozhodně nepoznal, že tohle místo je spojeno s několika stovkami pohnutých osudů. Bývalý lovecký zámeček a přilehlý statek sousedí s lesem, patří k nim velká zahrada a když sem přijedete, okamžitě vás napadnou klišé o výjimečné atmosféře. Jenže v případě Karlova nejde o klišé, ale realitu. Na každém kroku tu cítíte křehkost, bolest, ale i obrovskou odvahu a naději.