Je druhý cizí jazyk ve školách na odstřel? Existují argumenty pro i proti

„Studující dokážou porozumět každodenním výrazům a frázím okamžité potřeby a používat je. Umějí představit sebe a ostatní a klást jednoduché otázky týkající se osobních záležitostí. Komunikují jednoduchým způsobem, pokud k nim druhý člověk hovoří pomalu a jasně.“ Tak definuje Společný evropský referenční rámec pro jazyky člověka, který ovládá cizí jazyk na úrovni A1. To je úroveň druhého cizího jazyka, se kterou by měli žáci v Česku opouštět devátou třídu. Po nejméně dvou letech studia tři hodiny týdně to nevypadá jako nezvládnutelný úkol.

Jenže například tematická zpráva České školní inspekce Výuka dalšího cizího jazyka uvádí, že značná část žáků (například u francouzštiny 42 procent) této základní úrovně nedosahuje. Učitelé to přikládají nízké motivaci dětí a mnozí by si přáli, aby druhý cizí jazyk nebyl na školách povinný – například 71 procent ruštinářů by bylo pro to, aby byl pouze volitelný. A nejsou jediní. I z kruhů expertů, kteří pracují na revizi vzdělávacích programů pro základní vzdělávání, zaznívá, že možnost zrušení povinnosti vyučovat druhý cizí jazyk je na stole.

Deváťákům druhý jazyk nejde. Chemie ale také ne

Jaké cizí jazyky se vůbec děti v Česku učí? Povinné jsou dva – jeden nejpozději od třetí a druhý od osmé třídy. Pokud není prvním cizím jazykem angličtina, musí ji škola nabízet jako druhý cizí jazyk. Podle statistik ministerstva školství se 99 procent ze 888 922 žáků základních škol učilo jako první cizí jazyk právě angličtinu. Jako druhý cizí jazyk se zhruba 227 tisíc dětí učí němčinu, 48 tisíc ruštinu, 19 tisíc španělštinu a 10 tisíc francouzštinu.

Povinnost zařadit do školního vzdělávacího plánu jako povinný předmět druhý cizí jazyk mají školy od roku 2014. Do té doby ho nabízely pouze jako volitelný, stejně jako například cvičení z fyziky nebo vaření. Tím směrem se také ubírají myšlenky zastánců zrušení povinné výuky druhého cizího jazyka. Stejně tak se odvolávají na výše zmíněnou zprávu ČŠI a její závěry. Jejich argumenty se dají shrnout celkem jednoduše: děti nejsou motivované, cizí jazyky jim nejdou, výsledky nejsou dobré. „Výsledky testování mnoha předmětů u deváťáků nejsou nijak skvělé, například chemie z nich vyšla ještě hůř než druhý cizí jazyk, a přesto se o jejím zrušení nemluví,“ namítá na to Miroslav Janík, který se na univerzitách v Brně i německém Trevíru věnuje didaktice cizích jazyků.

„Pro některé děti s těžkými poruchami učení, hraničním intelektem nebo třeba dysfázií je A1 úroveň, jaké sotva dosáhnou v angličtině, kterou dělají od třetí, nebo dokonce i první třídy. Pro ně je druhý jazyk podle mého názoru nesmysl,“ říká učitelka Martina, která pracuje jako angličtinářka a zároveň psycholožka v Praze. „Pro některé děti je to navíc příliš náročné. Nezvládají první cizí jazyk, neumí se ho učit, nesloží jednoduché věty – a k tomu jim přibyde další,“ souhlasí se svou kolegyní její jmenovkyně Martina, také z Prahy.

Děti s poruchami učení se dva jazyky učit nemusí

Je ale fakt, že děti, které mají vážné vzdělávací obtíže, se druhý cizí jazyk učit nemusejí. Záleží na uvážení pedagogicko-psychologické poradny nebo speciálního pedagogického centra, ale pokud to doporučí, pak úlevu dostanou. „U nás ve škole druhý cizí jazyk nemá hoch s vývojovou dysfázií, a předtím neměl další s Aspergerovým syndromem,“ potvrzuje učitelka Ivana z jižní Moravy. „Procvičovali s asistentem češtinu nebo matiku, či co bylo potřeba.“ Je otázkou, jestli poradenská zařízení toto opatření využívají dostatečně.  „Nicméně z výzkumů vyplývá, že když se zruší povinná výuka druhého cizího jazyka, neznamená to automaticky, že by se zlepšila úroveň toho prvního,“ dodává Miroslav Janík. „Navíc se dá říct, že existují lidé, kterým je bližší matematicko-logické uvažování, to ale neznamená, že by se nedokázali na základní úrovni naučit i víc cizích jazyků. Spíš je otázkou, jak výuka probíhá a jaké si klade cíle.“

Podle zprávy České školní inspekce jsou často právě hodiny druhého cizího jazyka, řečeno jednoduše, nezáživné: „Hodiny byly méně často hodnoceny jako pestré, s využitím skupinové práce. Naopak převažovaly frontální a neúčelné hodiny. Na potřeby žáků učitel reagoval jen v malém počtu hodin. Málokdy byl také uplatňován diferencovaný přístup.“ Jinými slovy se ve třídě může stát, že část dětí nestíhá a další část se nudí. Navíc je výuka často obtížnější, než by měla podle referenčního rámce EU být – a podle Miroslava Janíka to může být i tím, že učitelé vyžadují znalost všech slovíček a gramatiky, které jsou v učebnici, a za dvě nebo tři hodiny týdně se do žáků snaží nahustit maximum. V některých případech naopak na kvalitu výuky rezignují sami učitelé, protože v souladu s ataky na další cizí jazyk jej nepovažují za důležitý a nevěnují výuce patřičnou pozornost.

Učit se jazyk, který chci, nebo který je k dispozici

Velkým tématem je ale ve školách nabídka druhých jazyků. Je možné, že zmiňovaná nízká motivace žáků může být způsobena i tím, že na mnoha školách žáci žádnou reálnou možnost volby nemají a musejí vzít zavděk tím, co je k dispozici – tedy jazykem, jaký je škola schopná personálně zabezpečit. „Děti se neučí ten konkrétní druhý cizí jazyk, protože by jej chtěly, ale protože škola má zrovna právě němčináře. Mnoho dětí se tak vlastně bez možnosti volby stále učí i ruštinu,“ poznamenává učitel Jan ze základní školy v Praze. „Pokud jde skutečně o to, aby každý žák znal základy alespoň jednoho dalšího jazyka, měl by mít možný výběr ze všech. Pokud škola nemůže nabídnout přímou výuku toho konkrétního jazyka ve škole, může jej plnit jiným způsobem, třeba v jazykové škole nebo online kurzem.“

Výuka dalších cizích jazyků a jejich nabídka je velkým tématem například i v Německu, kde působí Miroslav Janík. Země se zavázala, že bude v rámci svého členství v EU nabízet více cizích jazyků. I mnozí rodiče žijící poblíž lucemburských, francouzských nebo švýcarských hranic si to přejí, ale centrální vláda i jednotlivé spolkové země se obávají velkých nákladů. Německé školství má ale oproti českému jednu výhodu. Školství je v rukou jednotlivých spolkových zemí. Zpravidla ale není tak roztříštěné, protože zřizovatelem je přímo spolková země, nikoliv obce jako v Česku. Je obvyklé, že školy jsou spojovány do clusterů. „Například v některých regionech Sárska se rodičům rozdá dotazník, a když to vypadá, že by se z několika škol poskládala větší skupina zájemců například o francouzštinu nebo španělštinu, otevře se třída v jedné ze škol a děti z těch ostatních tam docházejí na výuku. Není to ideální, ale jde to,“ vysvětluje Miroslav Janík. „Zaměstnavatelem učitele tak není jedna škola, ale spolková země, proto se to dá zařídit, i když z každé třídy chce ten konkrétní jazyk jen pár dětí.“ Kdyby se Česko v tomto způsobu organizace výuky inspirovalo, mohlo by to pomoci i s další bolestí zdejší výuky jazyků, kterou je návaznost na střední školy. Pokud by jedna škola „váš“ jazyk nenabízela, mohli byste na něj docházet jinam.

Vzniknou „lepší“ a horší“ školy?

To, že shánění učitelů a logistika kolem výuky není jednoduchá věc, potvrzuje i zástupkyně ředitele ZŠ ANGEL v Praze Marie Horčičková. Má výhodu, že její škola je velká, chodí sem tisícovka dětí, a jako bývalá „jazyková základka“ dlouhodobě přitahuje rodiče, pro něž je výuka jazyků prioritou. „U nás to prostě máme nastavené tak, že rozvrhy začínáme stavět od jazyků,“ říká zástupkyně Horčičková. Angličtinu tu učí od první a němčinu, francouzštinu nebo španělštinu od šesté třídy. Snaží se maximálně vyjít vstříc přání rodičů a dětí, a pokud se na některý z jazyků přihlásí dětí málo, vytvářejí skupiny i napříč třídami. Jak tvrdí Marie Horčičková, v ZŠ ANGELby určitě pokračovali ve výuce jazyků i ve chvíli, kdy by nebyly povinné. Jak by to ale bylo v malých školách, to si zástupkyně představit nedovede: „Kdyby si nakonec vybralo další cizí jazyk třeba šest dětí, otevřel by se vůbec? Bojím se, že ne – a pak by vznikaly školy, kde by děti měly méně příležitostí, a to je podle mě špatně.“

S tím souhlasí i Miroslav Janík. „Navíc v situaci, kdy je v některých regionech velký boj o místa na středních školách, nedává velký smysl si vybrat třeba němčinu, ze které můžu mít špatnou známku a pokazit si tak průměr. Vyberu si třeba vaření, a budu mít jedničku,“ zamýšlí se didaktik. Navíc se dá očekávat, že by se tím ještě zostřily rozdíly mezi školami a dětmi z podnětného a méně podnětného prostředí. Další cizí jazyk by pravděpodobně dál intenzivně nabízela víceletá gymnázia, která už nyní oproti základním školám podle zprávy ČŠI vykazují v této oblasti nadprůměrné výsledky. Děti, které by na gymnázium nešly, by měly omezené možnosti. „Uznávám, že systém výuky dalších cizích jazyků v Česku není bezchybný. Na druhou stranu mě mrzí, když se o jeho zlepšení nevede debata, a pouze se uvažuje ve stylu nechat/zrušit,“ říká Miroslav Janík. „Vytvořili jsme systém, který nám může leckdo závidět a v některých zemích se ho marně snaží zavést. Myslím, že by byla škoda ho zničit.“

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.