Mezi mladými Ukrajinci jsou sportovci i programátoři, využijme toho, říká učitel Valerij z Prahy

Povězte mi něco o sobě a o tom, jak jste se dostal do Česka.

Narodil jsem se a vyrůstal blízko Užhorodu, kde jsem později vystudoval informatiku a matematiku. Užhorod a Zakarpatí obecně jsou takový „ostrov“ na okraji Ukrajiny – máme tam hory a ty jinde na Ukrajině moc nenajdete. Je to taky dost odříznutá oblast – se sousedními oblastmi v zemi (Lvovská a Ivano-Frankovská) spojují Zakarpatí pouze čtyři ne vždy snadno sjízdné cesty přes hory, z druhé strany jsme oddělení hranicí Evropské unie, která má jen omezenou propustnost. Tato kombinace ekonomickému rozvoji regionu příliš nepomáhá. Do Lvova, nejbližšího velkého ukrajinského města, je to téměř 300 kilometrů, do Kyjeva osm set. Také proto jezdí lidé ze Zakarpatí hodně pracovat do ciziny. Po začátku války v roce 2014 vystoupala míra inflace na Ukrajině zhruba na tři sta procent. I já jsem tedy nakonec odjel od svojí učitelské práce a nějakou dobu jsem žil v Česku. Pracoval jsem na stavbě se sbíječkou, byla to těžká práce a ne moc dobře placená. Vrátil jsem se domů, byl jsem na volné noze, za nějakou dobu jsem jel na dovolenou do Rumunska a tam jsem se seznámil s Terezou z Prahy. Začali jsme spolu žít v Rumunsku, ale nakonec jsme se v roce 2020 odstěhovali do Česka. Sháněl jsem tu práci a Tereza si všimla, že ZŠ Lyčkovo náměstí hledá asistenty pedagoga. Říkala mi, abych se přihlásil, že jsem přece učitel s praxí! Ani jsem to nečekal, ale vzali mě. Rok jsem dělal asistenta, další rok jsem začal učit; napřed v tandemu s českou učitelkou, pak i sám. Musím ještě pracovat na češtině, ale jsem ohromně vděčný za tu šanci, kterou mi dali.

Jak se vaše práce změnila po únoru?

Když začala invaze – protože s Ruskem bojujeme od roku 2014 – bylo to pro mě velmi těžké. Hned jsem se zapojil do pomoci dětem, které utíkaly před válkou. Naše škola zorganizovala vznik tří adaptačních skupin a já jsem pomáhal s integrací několika ukrajinských učitelek, které jsme přijali, aby děti mohly pokračovat v Česku ve výuce. Ve škole jsem doučoval některé děti, které jsme přijali do běžných tříd. Měl jsem třeba na starosti dívku, která byla rusínské národnosti, takže nerozuměla česky a pořádně ani ukrajinsky. Měla to velmi náročné, tak jsem se jí snažil přechod do české školy co nejvíc usnadnit.

Měli jste ty adaptační skupiny víceméně stálé, nebo se tam děti hodně měnily?

Měli jsme je víceméně stálé, tak jsme to i chtěli. Vybrali jsme šedesát dětí, ale zájem byl mnohem větší. Chtěli jsme dát šanci dětem, které budou chodit na pět dnů v týdnu, aby se kapacita maximálně využila a efekt byl co největší. Pokud někdo chtěl raději pokračovat v online výuce z Ukrajiny a do skupiny chodit třeba jen jednou týdně, nevzali jsme ho.

Jak to vypadá se skupinami od září? Budou pokračovat?

Nikdo zatím přesně neví. Podle mých zpráv teď ministerstvo školství vydalo nějakou informaci, že bude adaptační skupiny finančně podporovat. Byl bych rád, aby adaptační skupiny fungovaly dál aspoň v Praze a děti měly šanci se socializovat. Pro nikoho by nebylo dobré, kdyby seděly o samotě doma. Během zápisů pro ukrajinské děti jich k nám přišlo osmdesát, přijmout jich ale můžeme jen zlomek. Zapsali jsme je, vzali jsme si na ně kontakt a nahlásili jsme všechno na školský odbor Prahy 8 a budeme doufat, že se děti podaří někam rozdělit, aby se jich co nejvíc vešlo.

To vypadá jako celkem velký problém – hlavně pro rodiče těch dětí, že?

Je to problém. Já na jednu stranu chápu Ukrajince, kteří utíkají na Západ, že chtějí do Prahy, protože tady je práce a víc možností. Ale je potřeba si říct, že míst ve školách a školkách bylo málo už před touto krizí. 

Jak to vůbec rodiče mají? Počítají s tím, že tu zůstanou? Chtějí se zapojit?

Každý to má jinak. Ano, jsou tu lidé, kteří si už našli práci a chtějí zůstat, ale i spousta těch, co se chtějí vrátit. Těžko se to vysvětluje, ale mají tam celý život, veškerý majetek. Chtějí se vrátit k tomu, co plánovali, o čem snili. Ale měli jsme u zápisu i několik dětí, které nám říkaly – můžu vám říct, do jaké třídy jsem chodil a jaké známky jsem měl, ale vysvědčení jsem vzít nestihl a naše škola už nestojí. Za probíhající války s Ruskem bylo zničeno mnoho škol; základní, střední i univerzity. Děti se tam tedy už nejspíš nevrátí.

Jak se dětem vůbec líbí v Česku?

Většinou byly nadšené z toho, jak je to v Česku krásné. Samozřejmě se jim líbila Praha. Pořádali jsme pro ně i procházky po centru a pár výletů i mimo město, chtěly toho vidět co nejvíc.

Hodně se teď řeší, kam s mladšími dětmi, ale moc se nemluví o středoškolácích z Ukrajiny. Co myslíte, stačí jim online výuka z Ukrajiny?

Myslím si, že teenageři opravdu potřebují chodit do školy, aby správně probíhal jejich sociální a psychologický vývoj. Z našich zkušeností vím, že k nám do školy přicházeli dospívající ve věku prváku či druháku a vyptávali se nás, jestli nevíme, kde by mohli pokračovat ve studiu. Bylo vidět, že vůbec nevědí, kam se obrátit a s kým mluvit. Těm, co byli trochu schopní se domluvit, jsme na internetu hledali školy podle jejich zaměření; s těmi, kteří se nedomluvili, si sedla jedna moje kolegyně a školy s nimi obvolávala. V Praze nebrali nikde, občas uspěli někde mimo. Bylo mi těch dětí líto. Myslím, že by se tady mohl využívat potenciál těchto mladých lidí o dost lépe. Když to vezmu jen čistě finančně – většinu jejich vzdělání zaplatil jiný stát, tady už je potřeba to s nimi jen dotáhnout. Mohou této zemi s minimem nákladů přinést zisk. Bylo by dobré se na ně zaměřit. V současné době stojí Ukrajinci například za značnou částí nejúspěšnějších start-upů na světě. Na Ukrajině je také silně rozvinutá oblast programování, která bude i nadále velice důležitá, takže by z toho při správném způsobu integrace mohla Česká republika dost získat.

Situace s nedostatkem míst ve školách a školkách je kritická hlavně v Praze a dalších velkých městech. Mluvilo se o tom, že by rodiny mohly dostávat pobídky, aby se přesunuly víc na venkov. Co si o tom myslíte vy?

Mně by to vlastně přišlo jako celkem dobré řešení. Samozřejmě by záleželo na tom, jak by ty nabídky konkrétně vypadaly. Ale pokud by mimo Prahu byla šance najít práci, vydělat si na bydlení a navíc nemít stres s umístěním dítěte do školy nebo školky, myslím si, že by na to slyšeli hlavně lidé, kteří tu chtějí zůstat dlouhodobě. Podle mě by to bylo přínosné i pro český stát, protože by získal lidi, kteří chtějí a umějí pracovat. Česky se časem a kontaktem s kolegy v práci naučí. Případně existují různé možnosti výuky jazyka, která jim integraci může usnadnit. 

Integraci nově příchozích obvykle pomáhají také mimoškolní aktivity. Tušíte, jak se děti z vašeho okolí daří zapojovat třeba do sportovních aktivit?

Teď od února do června se sice dětem z Ukrajiny nabízelo mnoho aktivit, ale bylo to spíš takové hraní, aby neseděly nečinně na hotelech nebo ubytovnách, aby trochu zapomněly na celou tu situaci. Několik mladších kluků se snad zapojilo do fotbalových tréninků, ale myslím, že jich moc není. A to je taky škoda, protože zejména děti z menších měst na Ukrajině sportují a berou to hodně vážně. Vědí, že když budou dobré, můžou se podívat do světa, posune je to. Určitě by pro místní kluby bylo fajn, kdyby si aspoň některé kluky a holky vybrali. Na druhou stranu jsem viděl, jak si divadelní soubor Cirk La Putyka „adoptoval“ středoškoláky z cirkusové akademie v Kyjevě a nacvičil s nimi úžasné představení, to byla bomba! Bylo by skvělé, kdyby se podařilo takto zapojit co nejvíc dětí. Myslím, že by i z toho mohl český sport do budoucna těžit.

Jak to vidíte dál? Budete pomáhat, nebo se vrátíte výlučně k učení matematiky a informatiky?

Od září budu učit matematiku a informatiku, ale samozřejmě chci dál pomáhat s integrací ukrajinských dětí, jak to jen půjde. Plánuji se zapojovat do různých akcí, překládat, doučovat. Do adaptačních skupin naše škola nabrala několik ukrajinských učitelek, které se teď učí česky. Náš ředitel určitě promýšlí, co s nimi, jak jim zachovat možnost uplatnění a jak je zapojit. V tom chci určitě také pomoci, pokud to bude v mých silách.

Valerij Prymak se narodil v červnu 1991 ve městě Velykyj Bereznyj na Ukrajině. Vystudoval učitelství matematiky a informatiky na Matematické fakultě Užhorodské národní univerzity. Od roku 2020 pracuje v Praze na ZŠ Lyčkovo náměstí, nejprve byl asistentem pedagoga, dnes učí matematiku a informatiku.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.