My jsme žádné školní psychology neměli a taky jsme přežili. Slyšeli jste to už někdy? Určitě ano. Jenže dnešní děti jsou jiné, žijí v jiné době, a pokud ve škole psychologa či psycholožku mají, může jim to pomoci. V jedné základní škole tuto funkci vykonává pracuje Milena Toman, která pro web Heroine.cz poodhalila, jak vypadá jeden její den. S čím za ní studenti chodí nejčastěji? Svěřují se jí více než rodičům? A jak s informacemi žáků nakládá?
„Zvoní. Na uši mi zaútočí hromadné hrkání židliček a výkřiky žactva. Jakmile ale vejdou učitelé do tříd, nastává zklidnění – pravidla jsou jasná, teď se poslouchá a soustředí. U mě, školní psycholožky, je to ale přesně naopak: nechodím za dětmi, ale ony za mnou. A když mě vidí, držet se už nemusí. Často se už samotným zacvaknutím dveří spouští slzy, někdy se zas bez jediného slova posadí a já podle řeči těla tuším, že tohle nebude žádná drobnost. Děti toho v dnešní době řeší víc, než si dospělí dokážou představit,“ začíná Milena Toman své vyprávění.
Její dny mají své více a méně předvídatelné chvíle. Mezi ty první patří třeba preventivní programy a třídnické hodiny, které vede. „Děti mě nadšeně vítají, obvykle se mnou totiž nesedí v lavicích, ale přesouváme se na koberec v zadní části třídy. Po úvodním kruhu, kdy si řekneme, jak se kdo má, si rozdáme karty Tisíc tváří radosti. Seznamujeme se s emocemi a povídáme si o tom, jak je poznat – na sobě i u druhých – jak se při emočním prožívání mění naše řeč těla a hlavně: co s nimi. Překvapuje mě, jak některé děti dokáží skvěle popsat, co to například znamená, když někdo žárlí, nebo jak se culí u karty zamilování,“ popisuje Toman jednu takovou třídnickou hodinu u nejmenších dětí.
A pak jsou tu konzultace s jednotlivými dětmi. Některé jsou domluvené předem: „Dítě, které prochází rozvodem rodičů nebo maminka dítěte s ADHD, která se potřebuje se mnou a s asistentkou domluvit, jaké postupy fungují u nás a co by mohli zkoušet doma,“ popisuje. Jindy – a čím dál častěji – se ale ve škole projevují akutní psychické potíže dětí: „Momenty, kdy najednou děti během hodiny začnou zrychleně dýchat, třást se, v krku mají knedlík a srdce bije tak silně, až si myslí, že umírají. Takové děti si pak odvádím do pracovny, a i když se třeba chytá za hrudník, jeho pohled kmitá po místnosti a pláče, že umře, říkám klidně, že to je úzkost, která zmizí.“
Proč mají děti ze základní školy stále častěji akutní úzkostné stavy, a jak v takovém případě vypadá „první pomoc“? Jaká tajemství skrývají odpadkové koše v třídách druhého stupně? A proč je pro školního psycholožka nebo psycholožku výhodné, když zná slang mladých lidí? Přečtěte si na webu Heroine.cz.