Aby se nadané děti neztrácely v systému, hledá je počítačová hra

Kolik máme vlastně v Česku diagnostikovaných nadaných dětí?

Počty se každý rok mění, ale v průměru se to pohybuje kolem dvou tisíc nově diagnostikovaných nadaných a mimořádně nadaných dětí. Vzhledem k tomu, že statisticky vzato jsou dětí s nadáním v rámci populace tři procenta, měli bychom jich mít diagnostikovaných několik desítek tisíc. Chybějí nám na všech stupních škol. Bohužel se nedá očekávat, že bychom kdy byli schopni odhalit všechny děti s nadáním, ale ten rozpor mezi statistickou pravděpodobností a realitou je v Česku opravdu zarážející. Další problém je, že my sice i některé nadané v raném věku identifikujeme, ale moc s nimi nepracujeme a postupně se nám ze systému podpory vytrácejí. Na středních školách jsou nadaných s nějakým stupněm podpory v podstatě jen desetiny procenta. Do budoucna bychom chtěli nadané umět zachytit, identifikovat a sledovat je v průběhu celé jejich cesty vzdělávacím systémem. Identifikace je ale nutným prvním krokem.

Proč myslíte, že máme tak málo identifikovaných nadaných dětí?

Důvodů je celá řada. Systém vyhledávání nadaných dětí je v Česku postaven především na zájmu rodičů, kteří u svého potomka vysledují nějaké neobvyklé schopnosti a sami se vypraví do poradny. Zřídka na nadané dítě upozorní škola, což je škoda. Dalším problémem je, že pro mnohé rodiče je pedagogicko-psychologická poradna místem, kam jdu jen ve chvíli, kdy mám vyloženě problém, a kvůli přeplněnosti se na vyšetření dlouho čeká. Navíc školy dnes v mnoha případech vnímají nadané děti jako komplikaci. Pokud totiž žák získá nějaký vyšší stupeň podpory, škola by se tím měla řídit, což znamená spoustu byrokracie a práci navíc. Měl by být vypracován individuální vzdělávací plán, je třeba sledovat jeho naplňování a dítě také dál dochází do poradny. Bohužel máme i zpětnou vazbu od rodičů, že navštívili poradnu, ta do školy poslala vyjádření, ale uběhly měsíce a nic se nestalo, takže už znovu do poradny ani nejdou, protože to pro ně nemá smysl. Nadání samozřejmě trvá, ale když ve škole není podpora, tak se rodiče snaží rozvíjet dítě po vlastní ose a oficiální cesty rovnou vzdají.

Navíc část dětí svoje nadání úspěšně tají...

Ano, existuje poměrně velká skupina dětí, která své nadání nedává najevo, a to se často projeví nějakým jiným způsobem. Například přijde do poradny s podezřením na hyperaktivitu a tam se zjistí, že na pozadí je nadání, které způsobuje, že se dítě při běžné výuce nudí a může vyrušovat. Někdy jsou nadaní zase velmi tiší, hloubaví, neprojevují se – ale učitel má představu, že nadané dítě se pořád hlásí a všechno má hotové jako první, takže by ho ani nenapadlo, že před ním sedí někdo s vysokou inteligencí. A aby toho nebylo málo, existují i děti s takzvanou dvojí výjimečností, které mají vysoké intelektové schopnosti a k tomu přidruženou nějakou poruchu – ADHD, dyslexii, dysgrafii a podobně, takže nezřídka špatně píší a čtou a jeví se spíš jako špatní žáci.

Je možné tyto nízké počty objevených nadaných nějak zvýšit?

S kolegy Michalem Jabůrkem a Ondřejem Strakou jsme založili pracovní skupinu, která funguje při katedře psychologie Masarykovy univerzity v Brně a nazývá se Centrum rozvoje nadaných dětí. Dlouho se problematikou zabýváme a kromě přednášek pro učitele jsme se rozhodli trochu rozhýbat systém testování dětí, aby byl plošnější. Zkoušeli jsme třeba vyšetřovat individuálně zájemce, ale to je zdlouhavé, drahé a systém prostě potřebuje něco úplně jiného. Zkoušeli jsme také vyvíjet různé dotazníky pro rodiče, ale ukázalo se, že jsou velmi nepřesné, protože rodiče prostě nemají srovnání s jinými dětmi. Mají třeba představu, že jejich dítě je zvídavé a umí si dobře propojovat souvislosti, ale ve srovnání se skutečně nadanými dětmi se to jejich vlastně od běžných dětí neodlišuje. Takže jsme si řekli, že potřebujeme plošný nástroj, který budou moci využívat děti samotné. Nástroj jsme nazvali Invenio a tvoří ho sada testů, kterých může postupně ještě přibývat.

Jak ten váš nástroj tedy konkrétně vypadá?

Má podobu počítačové hry. Chtěli jsme totiž, abychom neměřili pouze globální inteligenci, kterou známe pod zkratkou IQ, ale jednotlivé dimenze inteligence, a to hodně do detailu. Zároveň jsme ale nechtěli děti stresovat vyplňováním nějakých testových archů na čas, takže jsme oslovili grafiky a herce a zakomponovali jsme testy do příběhů, jimiž děti na monitoru počítače procházejí. Máme hlavního hrdinu jménem Puk, který se svým psem Vincentem van Dogem cestuje vesmírem, na různých planetách se setkává s jinými postavami a děti jim pomáhají řešit nejrůznější situace. Momentálně máme hotové čtyři hry a vyvíjíme další. Zatím tedy umíme zkoumat kvantitativní usuzování, fluidní inteligenci, schopnosti dedukce a indukce a efektivitu učení.

Vyvíjíme další test na prostorovou orientaci, test na rychlost zpracování informací, pracujeme na testu socioemočních dovedností, protože není výjimkou, že nadané děti právě na socioemočních dovednostech ztroskotávají. Máme v plánu vytvořit celou baterii testů a nabízet ji školám jako balíček. Samozřejmě nemáme v úmyslu být stejně přesní jako cílené testy jeden na jednoho v poradně, ale byli bychom rádi, kdyby fungovaly jako standardní plošný screening.

Kdo se na nich podílel a jak náročný byl vývoj?

Musím říct, že kdybychom od začátku věděli, kolik věcí bude třeba řešit a jak drahé to celé bude, možná bychom do toho ani nešli. Je nás několik psychologů, k tomu psychometrik, grafik, tři programátoři, k namlouvání příběhů jsme oslovili studenty herectví z JAMU. Tím to ale nekončí. Museli jsme vyřešit například dostatečně výkonný server a počítačový systém, který zvládne vyhodnotit i několik desítek testů najednou. Někam je třeba vyhodnocené testy ukládat a skladovat je. Zároveň je z právního hlediska nutné ošetřit nakládání s osobními údaji dětí. Další lidské síly jsou potřeba i ke komunikaci se školami a vyhodnocování testů, takže práce je za tím hrozně moc. Jsme vděční za podporu Masarykovy univerzity, ale ta by sama o sobě nestačila, podpořila nás i Technologická agentura České republiky a sháníme další peníze, kde se dá.

Skutečně lze spoléhat na to, že si dítě zahraje hru na počítači a z toho se pozná, jakou má schopnost indukce, dedukce nebo prostorového vnímání?

Testy sestavovali psychologové s psychometriky a výsledky se ověřovaly na více než tisíci dětech, které procházely jak standardním testováním, tak našimi testy.

Počítačové hry děti hrají obvykle rády, ale nebudou v testech znevýhodněni školáci, kterým rodiče hrát nedovolují, nebo ti, kdo například navštěvují školy typu waldorfských, kde se s výpočetní technikou vůbec nepracuje?

Není třeba rychle klikat nebo něco honit myší po obrazovce, takže běžná praxe hráče her v systému Invenio moc přínosná nebude. Navíc každý test obsahuje zácvičný modul, kde si dítě s pomocí instrukcí napřed důkladně vyzkouší vše, co bude potřebovat ke zvládnutí testu. Teď dokončujeme test, který bude vhodný pro děti, jež nemají k dispozici myš nebo sluchátka. Vyvíjíme taky test pro prvňáky a ten bude možné procházet na tabletech. Ty se snadno ovládají, ťukat prstíkem na displej umí i batolata.

Už testy někde pilotujete? A jaký je zájem škol?

Díky projektu Jihomoravského kraje mají všechny děti ve čtvrtých třídách tohoto kraje možnost zdarma náš screening absolvovat. My, pokud rodiče souhlasí, škole reportujeme jména těch žáků, u kterých je možné na základě výsledků uvažovat o (mimořádně) intelektovém nadání, protože jim nechceme poskytovat kompletní výsledky těch řekněme „horších“. Podrobné výsledky svého dítěte dostanou všichni rodiče do schránky, kterou si u nás založí. Ohlasy máme, ale musím říct, že do značné míry potvrzují to, co se dlouhodobě o českých školách říká. Existují aktivní školy, které využijí každou příležitost, každý projekt, snaží se pro své žáky vytvořit maximum příležitostí. A pak tu jsou ty druhé, pasivní, které nepřesvědčíte ani tím, že jim nabídnete něco zdarma. Čekali jsme, že právě tímto způsobem se nám podaří dostat se k rodičům, které by nikdy nenapadlo jít do poradny, ale zatím se nám to nedaří tak dobře, jak bychom potřebovali. Nicméně je fakt, že loni i letos školy řeší hlavně covid a na nějaký rozvoj navíc už jim nezbývá čas ani energie. Máme v plánu kontaktovat ředitele škol u nás v kraji a chtít od nich zpětnou vazbu, ale chápeme, že musíme počkat, až se situace kolem covidu uklidní.

I v těch spíše pasivnějších školách by se ale možná našly děti, jejichž rodiče by je rádi nechali otestovat. A také ne všichni bydlí v Jihomoravském kraji. Nezvažujete, že byste testy třeba za nějaký obnos zpřístupnili rodičům pro domácí použití?

Tímto směrem zatím nepřemýšlíme, protože si myslíme, že testování v domácích podmínkách nemusí být vždy úplně vypovídající. Existují rodiče, kteří mají velké ambice, a ti mívají sklony dětem všelijak pomáhat. Spíš plánujeme to, že bychom uspořádali testování vždy v pravidelných intervalech v nějakých uzlových městech, kam by to rodiče neměli daleko. Jenže i to zase udělají jen ti motivovaní rodiče, kteří nemají problém ani zajít do poradny, takže tenhle plán jde trochu proti našim cílům. Lepší by bylo, kdyby například s podporou ministerstva školství bylo možné nabídnout testy opravdu všem dětem ve všech školách. Zvažujeme i jakýsi balíček třeba pro školní psychology, který by jim usnadnil prvotní diagnostiku například oné dvojí výjimečnosti. Jsme si totiž jistí, že mnohé děti nenaplňují svůj potenciál. Stagnují a to vede k socioemočním problémům. Nezapadají mezi ostatní, cítí se být jiné a odlišné. Je moc důležité je najít a podpořit.

A co bude dál, když se podaří vaše testy rozšířit do škol a začnete s jejich pomocí objevovat nadané děti?

U nás v Jihomoravském kraji se škola o nadaných dětech dozví a mělo by nastat to, že začne řešit, jak je podpořit, rozvíjet a všestranně vzdělávat. Ve spolupráci s Masarykovou univerzitou a dalšími institucemi je možné nabízet mimoškolní aktivity, kroužky a podobně. Mluvíme ale o situaci, kdy školy budou mít zájem pro své žáky něco udělat. Také chceme tyto děti dlouhodobě sledovat. Zjistíme, co je baví, co je motivuje, a budeme dávat pozor na to, jak se vyvíjejí. Doufáme, že se nám potom už nebude stávat, že by se nadané děti v systému vzdělávání postupně ztrácely, jako se to děje nyní.

Často od škol slýcháme, že nevědí, jak s nadanými dětmi pracovat. Pro ně teď vytváříme projekt na rozpoznání nadaných prvňáčků. Nejde ale jen o test, škola dostane k dispozici i různá výuková videa a pracovní listy, takže by o takového prvňáčka mělo být víceméně postaráno, aniž by to učitele nějak zásadně zatížilo. Přijde nám velmi důležité podchytit nadané děti hned na samém začátku, ještě předtím, než se výrazně pokazí jeho vztah ke vzdělávání a škole.

Šárka Portešová vystudovala psychologii na brněnské Masarykově univerzitě. Dnes tam působí na katedře psychologie a v Institutu výzkumu dětí, mládeže a rodiny, kde vyučuje školní a pedagogickou psychologii. Specializuje se zejména na psychologii nadaných dětí či dvojí výjimečnost. Je autorkou několika knih, například Rozumově nadané děti s dyslexií.

Text vyšel v Akademii Lidových novin.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.