Přílišná pozornost může nadaným dětem uškodit, mají pak strach ze selhání, říká psycholožka z poradny

V poradně se věnujete mimo jiné i oblasti nadání. Předpokládám, že si vás najdou hlavně motivovaní rodiče, kteří své děti podporují a mají potřebu jejich talent rozvíjet. Jsou ale jistě i rodiny, kde si nadání dětí spíš nevšimnou nebo jim je i na překážku. Ty asi moc nepotkáváte?

Máte pravdu, většinou chodí ta první kategorie. Přijdou, protože jejich předškolák už čte a počítá, zajímá se o různé věci a oni se obávají toho, aby se pak ve škole nenudil, chtějí, aby tam chodil rád. Takových rodičů je většina. Menší část z nich se ve svých dětech až zhlíží, řekla bych. Obdivují, co vše zvládají, a věnují jim hodně pozornosti, což může mít i negativní důsledky. Takové dítě si pak zvykne na to, že je ve středu zájmu, a můžou se pak u něj rozvinout úzkostné stavy, strach ze selhání. Jeho vývoj se v některých případech může pak na základní škole zproblematizovat.

Pokud rodiče nadání dítěte neřeší, rozpozná ho třeba školka?

Není to úplně běžné, ale já zrovna s jednou takovou mateřskou školou spolupracuji. Paní učitelka má kromě pedagogického i technické vzdělání a vede kroužek, kde děti pracují se stavebnicemi. Všimla si tam například jedné holčičky, která dělala neobvyklé a zajímavé věci, ale zároveň byla méně sociálně zdatná, introvertní. Rodiče pak na popud paní učitelky přišli do poradny. Měli hlavně starost o to, aby se ve škole začlenila, váhali, jestli ještě rok nepočkat, protože nejlépe se cítila doma, byla ráda spíš mezi svými.

Jak u vás v poradně nadání posuzujete?

Pracujeme s několika testy poznávacích schopností, ve kterých můžeme pozorovat, jak dítě pracuje v úkolové situaci. Nemůžeme bazírovat jen na samotném IQ, kterým se tradičně určuje hranice mimořádného nadání. Když má někdo 130 a víc, je klasifikován jako mimořádně nadaný, a když má 129, tak už není. Což je samozřejmě diskutabilní. Mně přijde zajímavé zkoumat zájem dítěte o úlohy, které mu předkládám, protože zájem je častým příznakem nadání. Zjišťuji třeba, jak těžké úkoly dítě ještě baví.

Jsou všechny děti, které brzy čtou a počítají, nadané?

Některé děti jsou už v předškolním věku velmi šikovné ve školních dovednostech. Brzy si všímají symbolů, samy pochopí, jak číst. Mají velkou krátkodobou paměť a rády počítají. Ale neznamená to nutně, že mají velmi rozvinuté matematické myšlení nebo že jsou kdovíjak přemýšlivé. Bývají mezi nimi později hltaví čtenáři, ale nad knížkami nehloubají a ani je knihy nějak výrazně neformují. Jsou to děti velmi šikovné, ale nemusí být v něčem mimořádné. Ve škole obvykle zvládají učivo na jedničky, ale nijak jim nechybí, když jim škola nedodává další podněty. Zatímco mimořádně nadané a přemýšlivé děti takovou školu snášejí velmi těžce. Nespokojí se s povrchním výkladem látky, chtějí znát podstatu, kořeny věcí. Hodně se ptají. Ve škole to mají těžší. Svou nepohodu projevují zlobením, a někdy až teprve tehdy se u nich řeší i nadání.

Nemůže být někdy přílišná zahloubanost, převaha myšlení nad jinými aktivitami, překážkou zdravého vývoje dítěte?

Může. Jsme společnost založená na výkonu a na intelektovém poznání a na děti se to přenáší. Velmi důležitý je všestranný rozvoj, včetně různých uměleckých výchov. Současná škola bohužel velmi akcentuje poznávací stránku a v tomto ohledu nadanému dítěti často nemá moc co nabídnout. Rodiče pak mají někdy až přehnanou obavu, že dítě intelektově zakrní, a až úzkostnou potřebu je zabavit. Bylo zajímavé pozorovat, že tohle třeba v rodině té holčičky, o které jsem tu mluvila, vůbec nebylo. Rodiče byli spíš průměrně vzdělaní a nebyli to intelektuálové. S dcerou trávili hodně času na zahrádce, obyčejnými věcmi. Byli to dobří rodiče, i když nadání moc neřešili.

Profesní zájem o nadání má často nějaký osobní důvod. Je to i váš případ?

Můj bratr měl znaky nadaného dítěte, o některé věci se zajímal velmi do hloubky a zároveň žil tak trochu ve svém světě. Když se pak k nám začal ze světa dostávat zájem o psychologii nadání, chtěla jsem u toho být. Pamatuju si, že jsem se někdy v říjnu 1989 účastnila v Praze vůbec prvního setkání na toto téma. Už tehdy jsem zachytila, že nadané děti mají své potřeby a problémy. A pak se mi narodil syn, který se hodně rychle začal zajímat o symboly, hodně si pamatoval, sledovala jsem, jak se rychle vyvíjí, jak rychle všechno pobírá. Zároveň jsem ale viděla, co to s sebou nese, problémy v sociální oblasti, úzkostné stavy. Logicky jsem začala řešit, kam ho dám do školy, až na to přijde, takže jsem i z osobního zájmu, z pohledu rodiče, začala zkoumat školní prostředí ve vztahu k nadání.

Našli jste pro něj vhodnou školu?

Hledali jsme. Ale už jsem tehdy pracovala v poradně a registrovala jsem, že podpora nadaných dětí se tenkrát ve školách prakticky neřešila, nebylo to téma. Synovi teď bude třicet let, takže mluvíme o době před čtvrt stoletím. Kdo byl napřed, ten zkrátka na třídu čekal, tak to bohužel bylo.

Jak to syn snášel?

Přizpůsobil se. Pak jsem si říkala, že to byla chyba. Když jsou nadané děti zlobivé, tak si jich aspoň někdo všimne. Ale on by hodný, nevybočoval.

Jaké měl vztahy se spolužáky?

Brali ho, byl kolegiální, měl systematicky vedené sešity, které před nimi neschovával. Ale je spíš introvertně založený a moc kamarádů neměl, pár jich získal až v Klubu malých debrujárů, kde se potkal s dětmi podobných zájmů. Kdyby se s dětmi jako on pracovalo víc a přímo ve škole, kromě rozvoje nadání by to přispělo i k jejich většímu pocitu štěstí a radosti ze života.

Nedostatek péče ze strany školy může tedy takovým dětem způsobit šrámy na duši?

Tak. Vystudují a najdou si svou sféru zájmů, ale mohou mít například problém s vůlí, motivací. To se u těchto dětí, kterým jde učení snadno, může stát. Nemají před sebou žádné výzvy, chybí jim adekvátní podněty, náročné úkoly, pro které by se nadchly a o něco usilovaly. Když škola nic nepožaduje, zvyknou si na to. Starší děti už mohou jezdit na různé letní školy a tam nějaké možnosti pro svůj rozvoj najdou, někdy to ale může být už pozdě. 

Miloslava Janoušková vystudovala psychologii na FF MU v Brně a pracuje v Pedagogicko-psychologické poradně v Táboře.

Ve druhé části rozhovoru se dozvíte více o práci poraden, které nejsou jen výdejnou papírů pro školy, ale v ideálním případně i zdrojem podpory pro rodiče a děti.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.