Asistentka pedagoga, která se nebála

Rozhovor s maminkou Petrou Jandovou

Jak jste našli školu a asistenta?

Školu jsme hledali dlouho. Dnes je to asi o něco snazší, ale to bylo před deseti lety. Všude nám říkali, že by s tím musela souhlasit třídní učitelka, a ty většinou nikoho takového do třídy nechtěly. Až se konečně jedna našla. Měla už s podobným žákem zkušenost, tak se toho tolik nebála. Škola byla patnáct kilometrů od našeho domu. Dopravně to bylo složité, autobus tam nejezdil, takže jsem Tomáše každý den vozila autem. Ale aspoň jsme měli školu.

Asistenta jsme si nejdřív našli přes jednu neziskovou organizaci a platili ho sami. Vydržel rok, nebylo to ono. Úplně to s Tomášem neuměl, pomáhal mu až moc. Ve druhé třídě jsme našli novou asistentku, na kterou již škola něco přispívala, ale taky zůstala jen rok. S Tomášem si taky úplně nevěděla rady a nezapadla do staršího kolektivu učitelů.

Najít asistenta není jednoduché, ale třetí pokus dopadl skvěle. Přihlásila se nám paní po mateřské, která předtím pracovala u policie, s dětmi v nápravných zařízeních. A ta to s Tomášem zvládala výborně. Prošla s ním celou základní školou.

Škola ji přijala na částečný úvazek a my jsme škole dali sponzorský dar na vyrovnání platu. Posléze začala studovat speciální pedagogiku, dostala ve škole na starosti doučování a další aktivity a přešla na plný úvazek zcela hrazený školou. My jsme jí navíc dávali dárek na konci školního roku.

V čem byla dobrá?

Alena dokázala vystihnout, jak moc má Tomášovi pomáhat, aby to nebylo příliš. Nevodila ho za ručičku, dokázala ho vést k samostatnosti. Nebála se o něj tolik. Na záchod ho nechala jít samotného a když se nevracel, řekla jiným klukům, ať zjistí, co je za problém, což mohl být třeba pavouk, kterého se bál.

Spíš vždy sledovala zpovzdálí, kdy ho může nechat a kdy už musí zasáhnout. Taky se nebála jít s ním do konfliktu. Tomáš je inteligentní, a tím pádem i mazaný, a zkouší to. Když jí řekl, že něco dělat nebude, tak ho nechala vyvztekat na chodbě a pak to šli dodělat. Předchozí asistenti by mu ustoupili, jeho vzteku se báli.

Byla se mnou v denním kontaktu. Předávala mi, co dělali ve škole, abychom doma upevnili stejné postupy. Vymýšleli jsme spolu, jak ho co naučit. Připravovala pro něj úkoly. I když se postupně naučil si úkoly sám zapisovat, díky ní jsem měla kontrolu, zda to opravdu udělal, a měla jsem o všem přehled.

Jaké měl Tomáš vztahy s dětmi?

Dobré. Podle mě je velmi důležité, aby se dítě s problémem začlenilo do běžné třídy co nejdříve, už v první třídě. To jsou ještě děti hodné, bezelstné. V páté třídě už by to bylo o hodně těžší.

Alena navíc dětem zařídila kurz komunikace se spolužákem, který má nějakou poruchu. Učili se, jak na Tomáše reagovat. Když si nechali na lavici svačinu, on jim ji klidně snědl. Na kurzech jim poradili, aby o tom nemlčeli, a ukázali, jak mají komunikovat, když se Tomáš bude vztekat.

Jak jste na konci základní školy vybírali, kam Tomáš půjde dál?

Nastal problém, který vypadal jako neřešitelný. Tomáš chtěl být cukrářem, ale žádný učňák ho nechtěl. Normální učňák proto, že by podle nich nešlo chodit s asistentem na praxe. Speciální učňák pro děti s postižením zase proto, že Tomáš by tam s normální inteligencí nezapadl, protože ostatní učňové mají mentální postižení. Vůbec jsme nevěděli, co dělat, dokonce jsme uvažovali o tom, jestli by nemohl propadnout, aby zůstal ještě rok ve škole. Volala jsem na ministerstvo a ptala se jich, co tedy jako máme dělat, když ho nikde nechtějí. Nakonec jsme ale jednu speciální školu našli. Praxi mají přímo ve škole, do nasmlouvaných cukráren chodí až od třetího ročníku.

Jak snáší Tomáš nové prostředí a spolužáky, když jsou všichni mentálně postižení?

Po týdnu mi oznámil, že tam s nimi být nechce, ale podařilo se nám ho přemluvit. Líčila jsem mu to tak, že vše bude zvládat levou zadní a bude za hvězdu. Tak kývnul. Uvidíme, jak to půjde dál.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.