C. k. gymnázium, kam chodil Franz Kafka: bezduché biflování k ničemu, anebo to přece jenom stálo za to?

Franz Kafka navštěvoval Státní gymnázium s německým vyučovacím jazykem, které stálo na Staroměstském náměstí. S ním 19.září 1893 nastoupilo do ročníku dalších 86 chlapců, ale v kvartě už bylo jen 50 studentů a maturitu jich složilo pouhých 22. V primě bylo i pět českých chlapců, jejichž rodiče si pro ně přáli vzdělávání v němčině, všichni ale – zřejmě pro svůj jazykový hendikep - brzy ze studií vyletěli. Podle těchto čísel je zřejmé, že škola to byla přísná a strach ze zkoušek, který se stupňoval až k hrůze z maturity, který Kafka popisuje ve svých denících, nebyl neopodstatněný.

I jeho spolužáci, kteří na školu jinak nevzpomínají ve zlém, přiznávají, že ze strachu ze zkoušení běžně v prvních ročnících zvraceli. Učitelé to považovali za projev slabosti.

Latina a řečtina – základ všeho

Největší důraz se kladl na studium klasických jazyků, latiny a řečtiny. Studenti měli osm hodin latiny týdně, od třetího roku šest hodin latiny a pět řečtiny. Oproti tomu jen tři hodiny věnované rodnému jazyku.

Absolvent téhož gymnázia a budoucí kardiolog Bruno Kisch hodiny latiny a řečtiny popisuje takto: „Latina a řečtina byly pro mě ve škole obludné a trvalo dlouho, než jsem si uvědomil, že Caesar nebo Livius nesepsali svá díla jen pro výuku gramatiky na gymnáziu. Až když se mi na obzoru zjevili autoři jako Horatius a Sofokles, jsem v nich navzdory školnímu systému našel mnoho radosti, a dokonce i na latině a řečtině. Moji učitelé se snažili tu radost ze mě vyhnat nesnesitelnou mluvnickou pedanterií, ale podařilo se jim to jen zčásti.“

Ústní zkoušení zabíralo polovinu každé hodiny, vyvolávalo se buď namátkou, nebo podle abecedy. Koncem každého týdne se látka zkoušela písemně, jednou za čtrnáct dní se odevzdávala domácí práce a ta se rovněž známkovala.

Vzácný učitel

Z moderních jazyků se na Staroměstském gymnáziu učila francouzština a čeština, dvě hodiny týdně, ale jako předměty nepovinné. V učebnici češtiny byla například třicetistránková pasáž z Babičky, díky niž se Kafka, jak později píše, naučil „hudbě české řeči“.

Dějepis a zeměpis se na tomto gymnáziu sloučily do jednoho předmětu a tady se na Kafku usmálo štěstí v podobě učitele Adolfa Gottwalda, který, jak se uvádí ve Stachově knize, povzbuzoval žáky ke kritickému myšlení a důvěře ve vlastní smysly. Jeden z jeho žáků, Hugo Hecht, rovněž budoucí lékař, o něm napsal, že nesnášel učení nazpaměť a „jednoduchým způsobem uměl žákům přiblížit zázraky přírody.“ Pod vedením tohoto učitele žáci jezdili i na přírodovědné exkurze.

Matematika šla Franzovi ze všeho nejméně a při zkoušení u tabule prý plakával. Učitelé zamhuřovali oko, protože jinak byl premiantem.

Deset básní zpaměti a výchova k národní hrdosti

Vzdělávací cíle výuky němčiny, rodného jazyka, byly popsané v Instrukcích pro výuku na gymnáziích v Rakousku takto: „Výuka německému jazyku nemá za cíl pouhé jazykové vzdělávání, nýbrž má poskytovati plné bohatství látky v klasické či alespoň bezvadné formě k vytváření duchovních a charakterových vlastností a živě ovlivňovat a propojovati i zčásti doplňovati výuku ve všech ostatních předmětech.“ Náplní tohoto vzletného cíle byl podle Stacha zejména rozvoj národní hrdosti.

Ze tří hodin němčiny týdne jedna padla na gramatiku. Bylo také třeba se naučit nazpaměť asi deset básní za rok, a to občas přezkušovali i inspektoři.

Kázeň a výchova k plnění povinností

V knize se cituje jeden ze spolužáků Kafky, Hugo Bergmann, který mimochodem na školu vzpomíná v dobrém. Ten popisuje z dnešního pohledu udivující chování svého třídního učitele, Emila Gschwinda, znalce klasických jazyků. Aniž by ho sám jakkoli kritizoval. Bergmann byl v tercii uvolněn na dva dny z vyučování na svatbu příbuzných v Brně, ale nakonec chyběl dny čtyři, protože se rodiče nechali rodinou přemluvit a pobyt na Moravě prodloužili. Ačkoli za to chlapec nemohl, dostal po návratu od přísného třídního učitele důtku. Bergmann byl jako dítě z nemajetné rodiny osvobozen od školného, což bylo ale podmíněno dobrým prospěchem z mravů. Důtka znamenala jisté snížení známky z chování. S dvojkou z mravů ještě stále školné platit nemusel, ale s trojkou by již tuto výhodu, na které zřejmě záviselo jeho další vzdělání, ztratil. Nakonec dostal dvojku, ale jeho třídní hlasoval proti. Při předávání vysvědčení Gschwind studentovi řekl, že byl kolegy přehlasován, a že je tomu rád. „Škola nás měla především naučit plnit povinnosti,“ komentuje tento principiální postoj, který lze vnímat i jako čirou bezohlednost, Bergmann.

Strach z maturity

Maturitní zkoušku skládal Franz Kafka a jeho spolužáci na jaře roku 1901. Z písemné zkoušky z němčiny dostal „uspokojivě“, tedy trojku. K tématu „Jaké výhody plynou pro Rakousko z jeho pozice ve světě a jeho přírodních poměrů“ ho nic moc nenapadlo, říká životopisec. Písemné zkoušky byly celkem čtyři, kromě němčiny také z latiny, řečtiny a matematiky. Ústní zkoušky trvaly čtyři dny, jeden předmět se zkoušel i hodinu. Z dvaceti dvou kandidátů prošlo osmnáct.

Maturitních zkoušek se Kafka dopředu velmi hrozil a nebyl jediný. Kniha se zmiňuje o jeho spolužákovi z lavice Karlovi Krausovi, který se rozhodl před maturitou uprchnout až do daleké Ameriky a pro tento účel ukradl svému otci vše, co našel v jeho peněžence. Přemluvil k tomu i jednoho ze svých kamarádů a dostali se až do Hamburku, kde byli polapeni. Kraus nakonec ale maturitu složil.

Kafka nikam neutekl, ale strach z maturit ho vrhl do dost odvážného podniku. Cílem spiknutí skupiny studentů bylo zmocnit se aspoň sešitu řečtináře, který obsahoval zkušební texty, a opsat z něj co nejvíc. To se jim přes jeho hospodyni podařilo, na hodinu dostali sešit do ruky a Kafka byl jedním z bleskových opisovačů. Písemnou zkoušku pak složil ke své úlěvě na chvalitebně, ale pachuť z podvodu mu zůstala. Zmínil se o něm i ve svém slavném Dopisu otci, který napsal o mnoho let později.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.