České školní zahrady, poklad ležící ladem. Jak je zapojit do hry, do opravdové hry

Běžná očekávání od předškolní nebo školní zahrady nejsou příliš ambiciózní: Aby se tam děti nějak zabavily a trochu se při tom vyvětraly. V tom mají pomoci zejména typizované herní prvky nebo  hřiště s umělým povrchem, pokud se tam vejde. Maximální využití zahrady ještě zahrnuje vznik záhonů a péči o plodiny. Ale už nějakou dobu tu máme nové pojetí. Podle něj by zahrady školek a škol měly umožňovat volnou hru a učení, zážitky a práci se skutečnými nástroji. S jejich pomocí by se dnešním dětem mělo dostat většího kontaktu s reálným světem a přírodou, který jinak nemají. Počítá se tu i s určitým rizikem. Takových zahrad je ale zatím jen málo.

„České školy mají jednu obrovskou výhodu v tom, že vůbec nějaké zahrady mají. Jinde ve světě, třeba v Británii nebo Španělsku, to není samozřejmost,“ říká Petra Hrubošová z Nadace Proměny Karla Komárka. Tady ale výhoda končí. Většina školních zahrad se využívá málo nebo sterilně. Zatím. Nadace se na podporu jejich rozvoje zaměřila před osmi lety a letos v květnu poprvé uspořádala Měsíc školních zahrad, českou odnož mezinárodní kampaně cílené na pedagogy, která má užitečnost a novou náplň zahrad propagovat. „Prostředí měst nebere moc ohled na potřeby dětí. Zahrady u škol, kde děti tráví velkou část dne, by jim to mohly aspoň částečně vynahradit,“ dodává Petra Hrubošová.

Zahrada domácká i divoká

Jednou z ukázkových zahrad, kam nadace vozí na prohlídku zájemce z jiných škol, má například Fakultní mateřská škola se speciální péčí Arabská v Praze. Přes půl hektaru velkou plochu dvou zahrad, malé a velké, pojali jako „cestu do světa“. Mají vlastní studnu s pumpou, u školy jsou záhonky, místo na práci s různými materiály a nářadím, ale čím se jde dále, tím je zahrada divočejší, je v ní kus louky i lesa.

„Opakovaně se setkáváme s názorem, že čím víc prvků zahrada obsahuje, tím pro děti lépe. Tak to ale být nemusí. I volný prostor je důležitý, obzvlášť když se města stále zahušťují,“ říká Petra Hrubošová. V Arabské se k současnému pojetí zahrady dostávali postupně. Dřív také měli na zahradě víc klasických herních prvků nebo okrasnou část s jezírkem. Protože jsou s dětmi venku neustále a mají pečlivě odpozorované jejich chování, sami přišli na to, co a jak potřebují změnit. Současnou podobu zahrady jim navrhla jedna z maminek, zahradní architektka, s realizací pomáhal otec – zahradník.

Jde to

Rodiče, a nejen ti, kteří zahradu pomáhají vymýšlet a budovat, jsou podstatným faktorem úspěchu, už jen tím, že souhlasí, že jejich děti budou trávit čas na místě, které učí děti samostatnosti a nabízí tedy i určitou míru rizika. Nic takového by se bez vědomí rodičů nemohlo dít. Při exkurzích nadace se samozřejmě na prvním místě objevují dotazy na to, jak se řeší hygiena, certifikace prvků a bezpečnost.  „Někteří učitelé říkají: ´To by u nás vůbec nešlo´ a často tím myslí, že by to neprošlo u rodičů,“ říká Petra Hrubošová. Rodiče mohou mít o dítě strach, nechtějí, aby se umazalo, důvody mohou být věcné i iracionální. Námitky a obavy může škola rozptýlit otevřenou komunikací. Ta ale někdy chybí a projekt zahrady může na tohle narazit. Co se týče legislativních omezení, „je třeba dodržovat určitá pravidla, namátkou třeba jak zacházet s dešťovou vodou, ale není to nepřekonatelné,“ říká Petra Hrubošová. Nadace připravila pro zájemce elektronickou příručku, kde shrnuje, co je třeba vyřešit a na co si dát pozor.

Obyčejné věci jsou nadčasové

Nadace již finančně i konzultačně podpořila dvanáct projektů škol, kde se do přebudování zahrady pustili. Projekt obvykle trvá dva roky, zahrnuje rok příprav a rok realizace. Nejdříve se sejdou učitelé, rodiče a primární uživatelé, tedy děti, a společně si řeknou, co by na zahradě chtěli dělat. Od toho se odvíjí i to, co by tam chtěli mít. Čím dál častěji – a u dětí vždy! - vyhrávají obyčejné věci jako tráva, voda, písek, keře, stromy, klacky, hlína, kameny. Ty se neomrzí a neotlučou.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.