Dětem chybí obyčejné povídání, říká metodička prevence. Někdy je stačí jen vyslechnout

Školní poradenské pracoviště vypadá v každé škole jinak, ale metodika prevence najdete všude. U nás v Základní škole Vorlina ve Vlašimi tuto pozici zastávám já, společně s kolegyní, která působí na prvním stupni. Hodně mě tato činnost baví, a navíc jako učitelka pěstitelských prací, občanské nauky a dějepisu vlastně učím napříč celým druhým stupněm, takže téměř všechny druhostupňové děti osobně znám a pravidelně se s nimi vídám, což mi práci usnadňuje. Ta spočívá hlavně v prevenci a řešení sociálně patologických jevů, jako je záškoláctví, šikana, kouření, alkohol, vandalismus nebo problémy v rodině.

Vždycky hned na začátku září vytvořím Minimální preventivní program na celý školní rok . Máme to ve škole dlouhodobě zařízené tak, že jak dítě prochází ročníky, prochází také prevencí jednotlivých oblastí. V šesté třídě se například zabýváme prevencí kouření, v sedmé prevencí před kyberšikanou, a tak dál. To, jak bude konkrétně naplňování plánu v každé třídě vypadat, se domluvíme s kolegy, často se prevence zařazuje i do výuky. Víme, že existuje spousta kvalitních preventivních programů, bohužel jsou mnohé příliš drahé, náš rozpočet je silně omezený. Snažím se tedy shánět takové programy, které jsou zdarma nebo jen za malý poplatek. Letos jsme v naší škole začali s projektem Kočičí zahrada, který je určen pro primární prevenci na prvním stupni. Jeho velkou výhodou je snadná dostupnost na internetu. Na příbězích ze života koček a následných aktivitách se děti zamýšlejí i nad těžkými tématy, jako je ubližování nebo  třeba úmrtí v rodině.

Budeme si povídat, paní učitelko?

Tyto skutečně preventivní aktivity jsou ale jen zlomkem mojí práce. Nejvíc času mi zabírá reálný kontakt s jednotlivými dětmi, které řeší své osobní problémy. Na prvním stupni mi hodně pomáhají kolegyně třídní učitelky, které mají s dětmi pravidelné „hovorové chvilky“ – komunitní kruhy, kdy učitelky s dětmi diskutují o tom, jak se mají, jestli je doma všechno v pohodě, jestli nepotřebují pomoc nebo se svěřit. Na druhém stupni už třídní učitel s dětmi tolik času netráví, ale samozřejmě za ním můžou kdykoliv se svým trápením přijít. I já mám pro děti vyčleněné konzultace, kterým říkáme „Na slovíčko“. Můžou přijít a popovídat si o tom, co řeší, co je trápí. 

Musím říct, že jsem někdy dost zaskočená tím, jaké problémy naši žáci mají. Někteří vyrůstají po rozvodu rodičů ve střídavé péči a dost se v tom plácají, někdo zase žije pod hranicí chudoby a jsou případy, že v bytě 2+1 bydlí třeba deset lidí. Nejsem psycholožka a vlastně pro ně můžu udělat jen málo, ale vidím, že potřebují hlavně to, aby je někdo vyslechl a popovídal si s nimi. Potřebovali bychom školního psychologa jako sůl, ale je jich zoufalý nedostatek, takže ho u nás do značné míry nahrazují já, aspoň pro děti, které mají potíže.

Obecně mám pocit, že děti dnes strádají nedostatkem pozornosti a komunikace. Rodiče to taky nemají lehké, v dnešní době se musejí hodně otáčet, aby vše potřebné zaplatili, někteří mají i dvě nebo tři práce, a když přijdou domů, tak chtějí hlavně vypnout. Ve škole ale děti pořád říkají: „Paní učitelko, probereme, co potřebujeme, a budeme si povídat, ano?“ Chtějí mluvit o tom, co jim dělá radost i starost. Já už jsem se naučila ty jejich trable nechat za sebou ve škole, nemůžu si je nosit domů, to bych se z toho zbláznila. Někdy, když je třeba, se obracím na různé odborníky nebo využívám pomocné telefonní linky. Rodičovská linka je určená hlavně  rodičům, kteří potřebují poradit se svými problémy ohledně dětí. Žákům zase primárně doporučuji sesterskou Linku bezpečí. Pokud se žákem řeším nějaký problém, nejdřív se ho zeptám, zda do toho budeme zapojovat i rodiče. Pokud dítě nechce, rodičům nevolám, protože samozřejmě nechci zradit jeho důvěru.

Zlepším se, až po mně přestane učitelka šlapat!

Rodičům naopak jako škola voláme, pokud má dítě kázeňské problémy. V tu chvíli domlouváme schůzku, které se účastní rodiče, třídní učitel a samozřejmě i samotný žák, někdy i já, pokud je to nutné. Mluvíme o tom, co za jeho chováním je, co ho štve, a jak mu můžeme pomoci, aby se mu ve škole víc líbilo a dařilo. Snažíme se, aby schůzky probíhaly v přátelském a konstruktivním duchu, určitě nechceme nikoho „drtit“. Občas se dobereme k zajímavým řešením. Chlapec ze sedmičky  třeba řekne, že se jeho chování změní, „až po něm matikářka přestane tak “šlapat“. Řešením tedy může být, že paní učitelka zvolí jiný přístup k žákovi. Dá si pozor na to, aby ho častěji ocenila, a naopak méně kárala. Někdy se k preventivním schůzkám musíme scházet víckrát, ale i od toho tu jsme. Občas musím řešit i vážné kázeňské problémy, v takovém případě  svoláme výchovnou komisi, které se může účastnít i sociální pracovník z OSPODu. To se ale naštěstí neděje příliš často.

Kromě práce s jednotlivými dětmi se snažím pozitivně ovlivňovat i klima v třídních kolektivech. Pokud je někde problém, zkouším provést jednoduché sociometrické šetření, aby se mi víc otevřely vztahy mezi dětmi. Prošla jsem různými školeními a na internetu jsem si také našla nápady na různé stmelovací aktivity, které buď provádím já, nebo je nabízím k využití kolegům. Snažím se ve škole ve spolupráci s vedením školy prosadit pravidelné třídnické hodiny v rámci výuky, což se nám ještě moc nedaří, ale do budoucna to určitě nastavit zvládneme. Aspoň  se tedy snažím zásobovat ostatní učitele tipy na aktivity, které jim z hodiny vezmou pár minut, ale mohou hodně pomoci. Učitele informuji o různých webinářích, zajímavých aktivitách, předávám jim kontakty na nejrůznější organizace. Ve škole mám nástěnku s kontakty a tipy na udržování duševního zdraví pro děti, máme elektronickou i „papírovou“ schránku důvěry. Dvakrát ročně se setkávám i s dalšími metodiky prevence z celého Benešovska, tato setkání mi moc pomáhají, protože si mezi sebou sdílíme tipy na dobrou praxi i různé potíže, na které při práci narážíme.

Pracovní náplň metodika prevence je hodně pestrá a zajímavá, finanční ohodnocení za ni ale není prakticky žádné, pokud člověk nemá příslušné vzdělání To by mi tolik nevadilo, nedělám to kvůli penězům. Jako větší problém ale vidím, že na prevenci mám málo času. Metodici prevence jsou prostě především učitelé a pozici metodika mají v podstatě navíc. Já sama bych uvítala, abych mohla méně učit a víc se věnovat dětem jako metodička, protože vidím, že je to hodně potřeba.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.