Zmenšil se ve třídě hluk, vulgarity, vykřikování a krkání? Tak práce sociální pedagožky zabrala

Mohla byste přiblížit školu, na které pracujete?

Fakultní Základní škola Táborská se nachází v Praze – Nuslích, což je dlouhodobě spíš chudší dělnická čtvrť. Z toho trochu vychází i složení našich žáků. Náš profil žáků je pestrý. Máme děti s poruchami učení i chování, děti s odlišným mateřským jazykem, romské děti nebo žáky ze sociálně slabšího prostředí. Jsme zkrátka velmi inkluzivní škola. Je u nás hodně živo, cítíte tu takového ducha pestrosti, barevnosti, svobody. 

Mimo jiné jsme obnovili žákovský parlament, který vymýšlí různé akce. Uspořádali jsme barevné dny, ve sbírce pro Ukrajinu jsme nashromáždili potřebné věci pro konkrétní ukrajinskou porodnici; členové parlamentu navíc napekli spoustu dobrot, které prodávali jako snídaně nebo svačiny. Vybrané peníze použijeme pro nové ukrajinské žáky. Myslím si, že máme skvěle našlápnuto.

Říkáte, že jste rozjela žákovský parlament. Co ještě máte v popisu práce?

Nastoupila jsem těsně před covidem, takže moje pracovní náplň vznikala za pochodu a neustále se upravovala podle toho, co bylo zrovna nejvíc potřeba. Každopádně za všech okolností komunikuju s policií, soudy a orgány sociální-právní ochrany dětí, což se nejvíc týká žáků ohrožených školním neúspěchem a žáků ze sociálně slabšího prostředí. Kromě toho pracuji s třídními kolektivy, kde se vyskytne třeba zárodek šikany, kde mají problém s učitelem nebo učitel s nimi. V tu chvíli přebírám roli mediátora a snažím se nastavit situaci tak, aby se ve třídě dalo lépe učit a žáky učení bavilo. Někam zajdu jednou dvakrát, jinde pracuji kontinuálně a s učitelem i žáky vyhodnocujeme, jestli opatření zabrala a ve třídě je už například menší hluk a ubylo vyrušování, jako je vykřikování, vulgární nadávky, krkání.

Oslovují vás učitelé sami?

Ano, oslovují. Naše škola je fakultní, takže na práci se třídami a vstupy praktikantů a ostatních učitelů do výuky jsou učitelé zvyklí. Máme obrovskou nabídku různých programů a neustále se u nás něco děje. Společné čtení deváťáků s prvňáky, školní ples, oborové dny, kdy každý žák druhého stupně musí vypracovat a obhájit odbornou práci, aby se připravoval na střední školu... zkrátka je toho hodně a občas nám schází čas na všechny aktivity a učení. 

Vědí o vás žáci z vaší školy? Tuší, že tam jste, a můžou za vámi přijít?

Myslím, že tuší. Náš pan ředitel dbá na naše vzdělávání, máme dokonce kariérní plán zaměřený na konkrétní námi zvolené výstupy, ve kterých se chceme zlepšit. Jakmile projdeme nějaké školení, znalosti aplikujeme ve třídách. Například jsem absolvovala kurz Dobronautů a teď učím děti na prvním stupni, jak zdravě řešit konflikty. Z podobných preventivních akcí mě tedy děti určitě znají, dále se podílím na adaptačních kurzech a někdy jezdím i na školy v přírodě. Je pro mne důležité, aby žáci chápali, že nejsem učitelka a v případě konfliktu nestojím na žádné straně, prostě se snažím pomoci a nabídnout řešení.

Čím více chodíme s kolegyní psycholožkou do tříd, tím více nás děti znají. Pak k nám chodí lektoři z různých organizací, které se zaměřují na konkrétní druh prevence, například na témata psychiatrických nemocí nebo drog.

Máme, myslím, skvěle spolupracující poradenský tým. Setkáváme se každý týden a mluvíme spolu o tom, co je kde třeba podchytit, co se kde řeší, jaké zprávy přišly z OSPOD nebo policie.

Když mluvíte o poradenském pracovišti, z jakých profesí se u vás skládá? Máte jasně vymezené kompetence, nepřekrýváte se v nich?

U nás máme výchovného poradce, metodika prevence, dva speciální pedagogy, školní psycholožku a potom jsem tam já, sociální pedagožka. V podstatě podobnou náplň práce máme jen se školní psycholožkou. Obě máme zkrácené úvazky, ve škole se střídáme. Pokud nastane krizová situace, učitelé vědí, že tu vždy jedna z nás bude, což je pro ně dobré, pokud má například nějaké dítě afektivní záchvat nebo se u někoho zjistí sebepoškozování a najdou se třeba žiletky na záchodech. Jinak z dlouhodobějšího hlediska psycholožka spíš řeší problémy, zatímco já pracuju s dětmi na kompetencích, jako je například zvládání stresu nebo vzteku. S psycholožkou třeba dítě řeší rozvod rodičů, se mnou nějaké nevhodné chování ve třídě. Navíc je takový bonus pro děti, že jsme tam dvě, protože komu „nesedne“ jedna z nás, může získat důvěru k té druhé.

Vaše pozice se nazývá sociální pedagog. Slovo „sociální“ pro mě znamená jak vztahy, tak vlastně i potíže s materiálním zabezpečením. Co z toho řešíte víc?

Trochu obojí. Když byl covid, starala jsem se, aby každý náš žák měl připojení k internetu; pomáhala jsem rodině ohrožené ztrátou bydlení požádat o příspěvky. Podpora pro sociálně slabší žáky je ve formě různých příspěvků nebo ve formě obědů zdarma. Kdybychom měli víc žáků z chudších rodin, asi bych se víc věnovala těmto záležitostem. Takto mám ale volnou kapacitu i na řešení vztahů mezi dětmi. Když se někde tvoří partičky, navzájem si ubližují, ve třídě jsou konflikty, tak si můžu dotčené děti vzít stranou, aby se nezdržovali ostatní, a můžu s nimi probrat, v čem je problém. Snažím se porozumět každému žákovi a najít východisko, jak mohou fungovat vedle sebe.

Za problémy dětí ale často stojí problémy v rodinách. Spolupracujete i s rodiči?

Tomu se nedá vyhnout, už jen proto, že než se mnou žák začne spolupracovat, musí mu to písemně povolit jeho zákonný zástupce. My si samozřejmě uvědomujeme, že situace v mnoha rodinách není úplně růžová, na druhou stranu tu nejsme od toho, abychom rodiče vychovávali nebo jim dokonce vyhrožovali. Když projeví snahu, setkáme se a snažíme se schůzku uzavřít s plánem toho, co kdo z nás udělá, aby se situace zlepšila. Vždy je dobré získat rodiče pro spolupráci. I když tu máme trojúhelník, kde jsou naštvaní rodiče, naštvaný učitel a já, tak je třeba pamatovat na to, že uprostřed je to konkrétní dítě, pro které všichni chceme to nejlepší. Když se soustředíme na dítě, umožní nám to spolu komunikovat a hledat shodu.

Připadá mi, že to máte hodně pestré...

Určitě, a navíc na každé škole může pozice sociálního pedagoga vypadat úplně jinak. Musím ale říct, že bohužel moje působení zatím opravdu hodně ovlivnil covid a distanční výuka. Snažila jsem se být aktivní, vedla jsem online třídnické hodiny, posílala učitelům materiály metodické podpory. I teď, kdykoliv narazím na nějaký zajímavý materiál nebo metodiku, snažím se je dostat k učitelům. Taky vypracovávám manuály pro pedagogický sbor, aby věděli, co dělat v situaci úmrtí v rodině, při sebepoškozování, nebo jak podpořit žáka s poruchou učení. Musela jsem si vlastně sama hledat cestu. Snažím se naslouchat potřebám žáků, učitelů, školy, abych mohla být prospěšná. Vzděláním jsem hlavně metodička, takže jsem chtěla být v praxi, ve škole; vidět, jak to opravdu ve školství funguje. 

Máte nějaké plány, jak svou pozici posunout dál?

Upřímně, je těžké rozvíjet plány. Jsem placená z projektu, který brzy končí, a s ním i moje smlouva. Jsem hodně transparentní v tom, co dělám, takže nebude těžké mou práci někomu předat. Tak to prostě je, a dokud nebude pozice sociálního pedagoga ukotvená v zákoně a nepůjdou na ni stabilní a zaručené peníze, pak to bude vždycky do jisté míry provizorium.

Marie Brichová vystudovala Univerzitu Hradec Králové, obory sociální pedagogika a sociální patologie a prevence. Během studia vedla preventivní a adaptační programy na školách. Kromě toho absolvovala také psychoterapeutický výcvik a má vlastní terapeutickou praxi pro děti, dospívající a dospělé. Původně se hlásila na pozici školní psycholožky, ta ale musí mít vystudovanou psychologii. Třetím rokem tedy působí jako sociální pedagožka na ZŠ Táborská v Praze.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.