Dvanáctiletá Sofie: Jsem fakt ráda, když jsou potraviny domácí a zvířata se netrápí ve velkochovech

Jak tě napadlo, že bys chtěla mít doma slepice, tedy na zahradě…

Chová je kamarád, tak jsem si říkala, že bychom si je taky mohli pořídit, naše rodina, tak jsem se o to začala zajímat, udělala jsem si takový miniprojekt.

Takže už o slepicích hodně víš?

No, víc než předtím.

A proč bys je vlastně chtěla mít?

Na vajíčka. Já totiž nechci jíst věci, které nejsou z farmářských/bio chovů.

Proč?

Viděla jsem na YouTube video, jak se chovají prasata ve velkochovu. Dají je do takových ohrádek, kde se nemůžou ani otočit. To mi přijde hrozně kruté. Někdo říká, že biomaso je moc drahé, ale já si říkám, jestli spíš to normální není moc levné. My maso nejíme často.

Ty se zajímáš nejen o zvířata, ale i o stromy, viď? Maminka něco takového říkala…

No, o Vánocích jsme ve škole dostali takovou knížku, je tu někde, mami? Velká cesta se to jmenuje. Půjčili jsme si ji domů a začali jsme ji tady spolu večer číst. Je to o rodině, rodiče jsou novináři, a s dětmi cestují na různá místa. Mají tři dcery, jedna je stará jako já, a syna, kolem pěti let. Zajímají se o klima a jeli třeba do Grónska a tam si všímali různých klimatických změn, nebo přešli Alpy. V té knížce jsem se dozvěděla, že když je hora pokrytá sněhem, tak odráží teplo, ale teď, jak jsou na nich velké plochy bez sněhu, tak přitahují sluneční paprsky, teplo slunečních paprsků, a sníh taje ještě víc. Proto lidi pokrývají ledovce bílým plátnem, aby netály. Taky ta rodina cestovala do Albánie, tam jezdili na koních. Koně vlezli do řeky, vykoupat se, a nějaký pán přišel a začal říkat, že tím špiní řeku. A pak do řeky hodil igelitový pytlík. A když mu řekli, že tím se řeka špiní víc, tak on na to odpověděl: „To není špína, to je jen kus plastu.“

To je zajímavé, jak různé jsou představy o tom, co je to špína. A jak to souvisí s těmi stromy?

V té knize byla zmínka o jedné takové organizaci, Plant for the Planet. Založil ji Felix Finkbeiner z Německa, když mu bylo devět let. Teď už je, ta organizace, v různých zemích. Hlavně sází stromy. Zjišťovala jsem si, jestli je i u nás, a je. U nás to vede Šimon Michalčík. Tak jsem mu napsala, že bych se chtěla stát ambasadorkou.

A co dělá ambasadorka?

Teď nevím, jak to popsat – propaguje sázení stromů, vysvětluje jiným dětem, proč je důležité sázet stromy. Představila jsem ten projekt ve škole. Naše třída měla s Šimonem Michalčíkem online hovor.

Jak na to reagovali spolužáci, věděli o tom?

Většinou ne. Některé to zaujalo a říkali, že by také chtěli být ambasadory, jiní ne. Ale je možné si vybrat i nějaké jiné činnosti. Někomu nevyhovuje, když má něco prezentovat druhým, ale může se zapojit jinak, sázet stromy, třeba, nebo pěstovat sazeničky.

Ty prezentuješ ráda?

No, mám trému, ale zároveň mě to i baví. Jo a na konci té knihy je zmínka o jiné knížce, jmenuje se Anna. Tu máme doma v knihovně, ale já ji předtím nečetla, až teď, když o tom psali v téhle knize. Popisuje se tam příběh z budoucnosti. Polovina lidí umře, protože dojdou zásoby vody a jídlo. Pak přijdou války. To proto, že si lidstvo zničilo planetu.  Já třeba v létě nechci nikam letadlem. Spíš objevovat něco u nás, v Česku. Je tu hodně hezkých míst. Třeba na Šumavu bych ráda jela.

Protože létání ničí životní prostředí, tak proto?

Ano.

Moře ti chybět nebude?

Myslím, že řeka mi to nahradí celkem v pohodě. Ještě k těm slepicím. Domlouvali jsme se se sousedy, že bychom si je pořídili napůl. Jedna slepice snese za rok tak sto osmdesát vajíček, takže nám by stačily tři a jim taky. Měli bychom společný výběh a kurník. Ale náš táta je teď proti tomu. Protože slepice všude hrozně „serou“. Tak nevím, jestli s ním pohneme. Já vím, že to může zničit trávník, ale zase bychom měli ta domácí vajíčka. Jsem fakt ráda, když jsou potraviny domácí. Jo, a v té knížce Velká cesta hraje slepice důležitou roli.

Sofie Kaděrová chodí do školy Edisona v pražských Modřanech. Kromě toho ráda kreslí a hraje na několik hudebních nástrojů.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.