Hlásat pravdu, nebo hledat pravdu, v dějepise? Málokterý učitel má na to odvahu, říká severoirský akademik

Na konferenci jste upozornil na to, že se již jako děti dozvídáme o historických událostech z různých zdrojů, z filmů, knih, internetu, od rodiny a společenského okruhu, ve kterých žijeme. Škola je pouze jedním z těchto zdrojů. Když tedy učitel ví, že děti do hodiny dějepisu přicházejí již s určitými představami, jak by s tím měl pracovat? Měl by se pokoušet je korigovat, takříkajíc neutralizovat pohled svých žáků?

Studenti nejsou prázdné nádoby, do kterých ve škole naléváme učební látku. Bezpochyby přicházejí s předem zformovanými představami a předsudky. Ale ani školní vzdělávání není bezpříznakové. Dokonce i takový učitel, který svým žákům nic nevnucuje, vnáší do své hodiny subjektivní pohled už jen tím, že vybírá určitá témata a argumenty. To, co učí, jak to učí a za jakých okolností, není nikterak objektivní. Takže neutralita neexistuje ani na jedné straně. Když si je toho učitel vědom a svá omezení a subjektivní zkreslení před studenty neskrývá, ale naopak tematizuje, může je inspirovat, aby i oni zaujímali méně defenzivní postoje a byli ochotnější se zabývat vlastními předsudky jako předmětem bádání.

Motivujete učitele, aby dějepis učili „badatelsky“, jak byste ten přístup stručně popsal?

Tradiční výuka dějepisu v 19. a 20.století sloužila myšlence budování národa. Výklad dějin se adaptoval s ohledem na tento záměr, škole šlo především o posilování národní hrdosti a jednoty. V další fázi se historici pokoušeli nahradit překonaný narativ nějakou alternativou, důraz se kladl na revizi, opravu předchozího podání. Ještě novější přístup k bádání i výuce dějepisu připouští, že o téže dějinné události mohou být různá vyprávění, může být popsána více narativy, z různých perspektiv. Jde o volné zkoumání těchto narativů a toho, jak je prověřují historické důkazy. Ve školním dějepise učitel s tímto přístupem pobízí studenty, aby kriticky zkoumali interpretace těchto vyprávění, narativů, ve světle důkazů. Aby rozvinuli schopnost přemýšlet o nich svobodně.

Jsou toho schopni?

Samozřejmě ne ve stejné míře jako badatelé, ale když pro ně učitel udělá předvýběr historických důkazů, mohou si tříbit rozlišovací schopnost a kritické myšlení tím, že posuzují váhu historických důkazů, na kterých je dané vyprávění vystavěno.

Na workshopu jste řekl, že kdyby student přišel s obhajobou násilí jako prostředku společenské změny, že byste s ním polemizoval. Nedá se to považovat za omezení svobody myšlení?

Násilí v minulosti vedlo i k pozitivním společenským změnám a popírat to by bylo hloupé. Jinými slovy, nikdy bych netvrdil, že násilí je vždycky negativní. Na druhou stranu, vždy mělo i negativní důsledky. Badatelský přístup zkoumá jak pozitivní, tak negativní dopad násilí pro danou historickou událost. Žádal bych po studentovi pádné argumenty pro použití násilí s uvážením všech negativních důsledků. Vnesl bych do dialogu svou přímou osobní zkušenost ze života ve společnosti, která prošla více než třicetiletým obdobím násilného konfliktu. Snažil bych se, aby studenti opravdu pochopili váhu negativních účinků násilí a dali si práci s pečlivým prozkoumáním všech možných alternativ. Mimo jiné bych poukázal na významné aktéry na obou stranách severoirského konfliktu, kteří se zapojili do ozbrojeného boje, ale ke konci života se násilí zřekli a podíleli se na vyjednání příměří. Martin Meehan z IRA a Gusty Spence, který naopak patřil k loajalistům, jsou příkladem toho, že lidé mohou v průběhu života svůj postoj změnit, a je dobré, aby studenti jejich životy pečlivě prozkoumali. Může jim to na druhou stranu pomoci i k tomu, aby automaticky neodsuzovali každého, kdo se rozhodl pro ozbrojený boj, aby prosadil nějakou změnu.

Badatelský přístup ve výuce dějepisu nebo v myšlení obecně znamená, že hledáme slabiny u sebe, ve vlastní pozici či hypotéze. Ale to přece není něco, co by nám bylo přirozené. Většinou děláme pravý opak, shromažďujeme argumenty pro to, co si chceme myslet. Jak oslabit tendenci odvracet se od všeho, co nepodporuje náš názor?

Hledání pravdy je přece zajímavější přístup než jen její slepá obhajoba. Musíme však mít pořád na paměti, že jsme i během takového hledání stále ovlivněni našim specifickým pohledem na věc, kterého se nemůžeme zbavit. Jako učitel bych vždy vedl studenty k tomu, aby si toho byli vědomi a brali v úvahu všechny vlivy, které jejich stanovisko utvářejí: v první řadě jejich komunitu a rodinné prostředí.

Připustíme-li, že mohou existovat různé pohledy na tytéž dějiny a že jsou všechny legitimní, nejsme již na šikmé ploše morálního relativismu? Nezpochybňujeme tím určitou danou hierarchii hodnot, jako třeba nadřazenost demokracie totalitní formě vlády? Příkladem může být historik, který se zaměří na pozitivní aspekty a radosti života lidí v diktatuře. Nebagatelizuje tím násilí a zlo, které režim páchá?

Relativismem je již to, že uznáme, že jakoukoli informaci vstřebáváme přes nějaké vlastní filtry a že vždy pochází nějakým procesem interpretace, který je u každého jiný. Různé generace si budou dějiny vykládat porůznu, historie je relativní předmět už ze své podstaty. Na druhou stranu to ale neznamená, že pravda může být cokoli. Cílem historického bádání není najít pravdu, ale hledat pravdu. Badatelský neboli konstruktivistický přístup k historii relativismus uznává. Přišlo by mi tudíž ahistorické, kdybychom se záměrně vyhýbali bádání, které by přineslo důkazy o tom, že lidé v nedemokratické zemi si také užívali života.

Učitelé dějepisu mají často pocit, že žákům hlavně musí odvykládat přehled historických fakt, a to i s ohledem na tolik rozšířené testování. Vše ostatní je pro ně více méně luxus. Může se jim zdát, že experimentování s metodami kritického myšlení v hodině dějepisu splnění tohoto cíle ohrožuje. Jak byste takové učitele získal pro výuku dějepisu založenou na zkoumání a badatelském přístupu? A je vůbec takový přístup možný, aniž by si žák předtím osvojil dobrý znalostní základ?

Tahle debata je celkem živá i u nás v Británii. Zvláště lidé pravicového smýšlení tvrdí, že znalosti jsou vše. Paolo Frere, známý brazilský pedagog, tomu říká bankovní vzdělanostní model: studentova prázdná hlava je něco jako bankovní účet, kam ukládáme peníze – znalosti. Podle něj ale při takto pojaté výuce blokujeme tvůrčí přístup a kritické myšlení studenta. Při badatelském pojetí výuky dějepisu také pracujeme s fakty. Každé bádání má svůj předmět. Pokud se pokusíme nejdříve předat znalosti a pak teprve s nimi kriticky pracovat, bude to znamenat, že jsme již daná fakta předali v podobě jednoho narativu, a to odporuje naší snaze o vícero možných perspektiv.

K té druhé části otázky: to, že se učitelé cítí tlačeni do výuky, která se zaměřuje na předání faktického přehledu, má svůj důvod. Řekl bych jim: chápu vás, ale i tak můžete učit badatelským, dobrodružným způsobem. Možná budete muset udělat nějaké kompromisy, ale nemyslím si, že jsou to dva neslučitelné přístupy.

Ve vztahu k výuce o kontroverzních tématech dělíte učitele na uhýbavé, opatrné a odvážné…

Když učíte dějepis v rozdělené společnosti, můžete se dotknout složitých otázek a vzbudit silné emoce. V takové situaci má mnoho učitelů strach. Nechtějí se nikoho dotknout nebo se sami necítí v pohodě, když se o těchto věcech mluví. Nejjednodušší je se tématu zcela vyhnout nebo ho odučit velmi suše a krátce. Učitelé patřící do druhé kategorie se sice tématu nějak zhostí, ale oddělují výuku dějepisu od současnosti. Já učím dějepis, říkají si, a není na mně, abych ho nějak vztahoval k dnešní době. To ať udělá někdo jiný nebo sám student. Třetí skupina učitelů jsou ti, kteří se dialogu mezi minulostí a přítomností nebojí a vedou studenty k tomu, aby nacházeli smysl současného stavu věcí i prostřednictvím zkoumání dějin. Tihle „odvážlivci“ jsou připraveni čelit vypjatým emocím a možným střetům, například s rozzlobenými rodiči, kteří s jejich pojetím dějepisu nesouhlasí.

Může se učitel naučit být odvážný a jak moc je dějepis založený na badatelském přístupu spojený s určitým profilem, typologií učitele? A ještě jinak: kdo se stává učitelem v Severním Irsku, je učitelství dějepisu považováno za dobrou práci?

Je, zřejmě i proto, že pro lidi s tímto vzděláním není zas tolik pracovních pozic. Není to nijak skvěle placená práce, ale zase ani ne tak špatně. Je to stresující profese a tlak se zvyšuje. Na druhou stranu mezi mými studenty učitelství je mnoho takových, kteří upřímně chtějí dělat nějakou společensky užitečnou práci. Většinou jsou to velmi schopní lidé. Dvanáct studentů v ročníku (Severní Irsko je malé a tohle je roční kvóta učitelů dějepisu) jsme vybírali z více než sta přihlášených.

Říkáte, že je zavádějící si myslet, že lidé se v názoru na nějakou kontroverzní otázku dělí na dva antagonistické bloky. Ve skutečnosti podle vás ve společnosti existuje kontinuum odstíněných názorů.

Ano, je jednou z našich velkých chyb, že jsme tady v Severním Irsku příliš zjednodušeně mluvili o katolické, nacionalistické straně a protestantské straně unionistů jako o dvou monolitech. Pak se stalo, jak ukázaly průzkumy, že děti vnímaly konflikt jako neřešitelný. V posledních letech vybízím učitele, aby vyhledávali účastníky jedné i druhé strany konfliktu, kteří přemýšlejí trochu jinak. Aby zkoumali rozdíly v rámci jednoho názorového pole a třeba i hledali ty, kteří přešli z jednoho tábora do druhého. Neměli bychom tomu přikládat větší váhu, než to má, aby nedocházelo k opačnému zkreslování, ale takové lidi lze najít a stojí za nimi zajímavé příběhy. Na mladé lidi dělá velký dojem, když vidí, že ne každý přemýšlí stejně.

Česká společnost je též do jisté míry rozdělená. Veřejná debata je velmi ostrá a plná averzí. Děti vyrůstají v konfrontační atmosféře. Máte nějakou radu pro ty, které to znepokojuje, ať už jsou to učitelé, rodiče nebo lidé s veřejným vlivem? Jak se k tomu mají postavit?

Informaci ze svého společenského okruhu posuzujte kriticky a tu, která přichází z jiného tábora, šmahem nezatracujte. A učte to i mladé lidi.

Allan McCully dvacet let učil dějepis a společenské vědy na střední škole, pak se začal věnovat vzdělávání učitelů a výzkumu na univerzitě v Ulsteru, kde strávil dalších dvacet let. S univerzitou spolupracuje jako lektor a badatel i v současnosti. Byl hlavním hostem a řečníkem konference Dějiny ve veřejném prostoru, která se konala v listopadu v Praze.

Rozhovor jsme napsali pro Akademii LN, kde vyšel v úterý 4.prosince. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.