Jak se pozná dobrá škola? Klima a vztahy podporují učení, říkají odborníci

„Pravidelně navštěvujeme školská zařízení, hospitujeme množství odučených hodin, a pokud vidíme, že se někde v některých oblastech nedaří, vytyčujeme cestu k nápravě. Tentokrát jsme na to ale šli opačně a hledali jsme znaky, které dělají kvalitní školu,“ říká vedoucí oddělení metodik a analýz České školní inspekce Tomáš Pavlas. „Snažili jsme se na kvalitu dívat komplexně. V tu chvíli se začalo ukazovat, že se kritéria navzájem posilují. Když se ředitel věnuje klimatu školy, učitelé jsou spokojenější a přenášejí to na žáky, kteří se potom více naučí,“ vysvětluje Pavlas. Stejně tak platí, že pokud se škola vydá dobrým směrem a začne klást důraz například na vztahy založené na respektu, zlepší se tím celkově její kultura a stává se zajímavější pro učitele i rodiče.

Hrdost, důvěra a komunikace

Zmíněná zpráva shrnuje poznatky ze třinácti základních škol v různých regionech Česka, které inspekce dlouhodobě hodnotí jako kvalitní v mnoha ohledech. Jsou mezi nimi jak školy malé, s maximálně 200 žáky, tak i ty až čtyřikrát větší, se žáky z nejrůznějších socioekonomických podmínek. Výběr nebyl náhodný, veřejnost se ale nedozví, o jaké školy konkrétně šlo. „Není naším cílem vyzdvihnout nebo oslavovat určité školy, ale ukázat cestu ke kvalitnějšímu vzdělávání,“ vysvětluje Tomáš Pavlas, proč inspekce svůj výběr neplánuje odhalit.

Má to i další důvod: čeští rodiče jsou někdy ochotní udělat téměř cokoliv pro to, aby se jejich dítě dostalo na školu se skvělou pověstí. Zveřejnění seznamu třinácti vybraných by přispělo k tomu, že by se situace kolem nich ještě víc pokřivila. „Jakmile se motivovaní rodiče začnou hrnout na jednu vyhlášenou základní školu, znamená to, že v okolí mají ty ostatní zaděláno na problém,“ vysvětluje Tomáš Pavlas a dodává: „Z hlediska vzdělávacího systému je mnohem lepší, když rodiče zapíší dítě na spádovou školu a potom se případně angažují v tom, aby se zlepšovala.“

Asi příliš nepřekvapí zjištění, že největší vliv na kvalitu školy má její vedení. Důležitý je ředitel, jenž působí ve funkci dlouhodobě a nastavuje vizi a hodnoty školy, stejně jako pedagogický sbor, který tuto vizi naplňuje ve třídách a zároveň ji dokáže srozumitelně zprostředkovat rodičům. V dobrých školách se pedagogický sbor buduje promyšleně a zároveň se vedení neváhá rozloučit s učiteli, kteří hodnoty nesdílejí. Navenek se toto projevuje pocity hrdosti a sounáležitosti se školou, které pociťují žáci, učitelé i vedení.

V kvalitních školách se klade důraz na ovzduší důvěry, jež usnadňuje jak spolupráci s rodiči a vysvětlování případných změn, tak například vzájemné hospitace mezi učiteli. Škola, která pěstuje dobré vztahy uvnitř, je otevřenější i navenek; nebojí se například nechat rodiče nahlédnout do výuky, organizuje pro ně i různé neformální akce. Časté jsou také kromě běžných třídních schůzek i tripartitní konzultace za účasti třídního učitele, žáka a jeho zákonného zástupce. O úspěšných školách se prakticky ve sto procentech případů dá říct, že v nich pracují spokojení učitelé, kteří cítí respekt a oceňují převládající neagresivní, pozitivní komunikaci. Nápadně často mají tyto školy rozvinutou spolupráci s partnery ze zahraničí a učitelé se v nich také nadprůměrně věnují svému profesnímu rozvoji formou různých školení.

Školy, které Česká školní inspekce hodnotí jako „vzorové“, kladou důraz na dobrou adaptaci prvňáčků i šesťáků, stejně jako žáků, jejichž mateřským jazykem není čeština. Ve třídách je patrná individualizace výuky, cílená tak, aby každé dítě mohlo dosáhnout úspěchu – 90 procent žáků v těchto školách tvrdí, že učitelům záleží na tom, aby se něco naučili. To se odráží jak ve spolupráci se školským poradenským pracovištěm u žáků s poruchami učení, tak v zájmu o potřeby a rozvoj nadaných dětí.

Co se týče metod výuky, jsou mezi navštívenými školami velké rozdíly. Inspekční zpráva to vysvětluje tím, že spíš než konkrétní metody je zásadní to, jak efektivně se využívají. Stejně důležité jsou přiměřeně ambiciózní cíle a patrný vzdělávací optimismus neboli víra všech zúčastněných v to, že žáci mohou uspět. Stejně tak se nedá říct, že by v oněch třinácti školách převažoval konkrétní způsob hodnocení – šest využívá kombinaci známek a slovního hodnocení, šest hodnotí známkami a pouze jedna ze škol využívá výhradně slovní hodnocení. Patrné je ale vedení dětí k sebehodnocení a také včasná pomoc žákům, kterým se v učení nedaří.

Všechna tato kritéria jsou podstatná a logická, ovšem míru jejich reálného naplňování ve školách pozorovatel zvenčí prakticky nemá šanci odhalit. Blíží se ale čas, kdy rodiče desetitisíců budoucích prvňáků budou muset nějakou školu pro své dítě zvolit. Je tedy vůbec možné alespoň částečně odhadnout její kvalitu? „Ideální je se do školy prostě zajít podívat. Rozhlédnout se okolo, nasávat atmosféru. Všímat si, jak spolu mluví děti, jak s nimi komunikují učitelé. Možná si po chvilce řeknete – tady se cítím příjemně. Neznamená to, že tu nebudou problémy, ale je to dobré znamení,“ říká Tomáš Pavlas z České školní inspekce. Pokud je vám škola sympatická, není od věci se zajít seznámit s ředitelem. Zajímá se o vás? Mluví o škole hezky? To všechno může napovědět.

Dobrá škola rozvíjí i měkké dovednosti

Na důležitost komunikace upozorňuje i bývalá učitelka a v současné době studijní poradkyně Šárka Plocková, na níž se mnohdy obracejí rodiče, kteří hledají školu pro své dítě: „Samozřejmě z jedné návštěvy dne otevřených dveří toho moc nepoznáte, ale můžete se zajímat o to, zda pedagogové prošli například kurzy respektující a nenásilné komunikace.“ Pokud má škola správně nastavenou kulturu komunikace, pravděpodobně zvládne i konflikty řešit na úrovni.

Stejně tak je namístě si zjistit i to, jak se ve škole hodnotí. „Dostávají žáci průběžně zpětnou vazbu, jsou vedení k sebehodnocení, nebo se jen známkuje a na konci se počítá průměr?“ říká Plocková, podle níž je pro dobré školy typické také to, že jim záleží na rozvoji takzvaných měkkých dovedností. „Nemusejí zrovna učit výhradně projektově, ale třeba pořádají aspoň projektové dny, které umožňují mezipředmětovou spolupráci, jezdí na exkurze, výlety a školy v přírodě,“ vypočítává.

Také dodává, že se jí rodiče často ptají, zda doporučuje spíš státní, nebo soukromé školy. Odpověď je pak občas překvapí. „Podle mého názoru je pro dítě tím největším požehnáním plně inkluzivní státní škola,“ říká s přesvědčením. Taková se podle ní nezalekne dětí s poruchami učení, cizinců ani sociálně znevýhodněných; zároveň je ale nutné, aby inkluze byla podpořená a zvládnutá školským poradenským pracovištěm. Pokud jsou ve třídách asistenti a učitelé se mohou opřít třeba o psychologa nebo výchovného poradce, je vidět, že se ve škole inkluze bere opravdu seriózně a s respektem. „Soukromé školy mohou být velmi dobré, ale kvůli ceně do nich určitá část společnosti nebude mít nikdy přístup, a jejich žáci proto ve škole trénují pouze určitý druh sociálních interakcí,“ dodává Plocková.

Když to není ono, hledejte dál

Podle Nataši Mazáčové z organizace Učitel naživo hodně záleží na osobnosti ředitele a celém vedení – na tom, jakým způsobem vedou svůj tým, jak utváří kulturu školy. „Je dobré, když ředitel učitele podporuje v dalším vzdělávání, na druhou stranu by neměl být úporný a tlačit věci na sílu. To se samozřejmě zvenčí obtížně zjišťuje,“ vysvětluje. „Stejně tak na první pohled těžko poznáte, jestli spolu učitelé mluví, pomáhají si a drží pohromadě.“

Pokud se rodič zajímá o vztahy v pedagogickém sboru, může se ptát například na to, zda se učitelé scházejí v předmětových komisích, nabízejí si otevřené hodiny či další kolegiální podporu. „Funguje ve škole párová neboli tandemová výuka? Spolupracují učitelé s asistenty pedagoga? Snaží se o rozvoj každého žáka? Tam, kde se o to pokoušejí, nejspíš o výuce přemýšlejí a jsou naklonění změnám, což je důležité,“ podotýká Nataša Mazáčová a zdůrazňuje, že úspěšné školy také dbají na to, aby si vytvářely dobré vztahy s rodiči. Pořádají třeba rodičovské kavárny, kde je možné si vyzkoušet například metody Hejného matematiky nebo společně plánovat akce. Některé zapojují i firmy z blízkého okolí do projektových dnů.

Podle Nataši Mazáčové i Šárky Plockové se nedá tak úplně říct, že škola, která se hlásí k některému z alternativních směrů, jako je montessori, waldorfská pedagogika nebo Začít spolu, bude nutně kvalitní. „Bohužel někdy vidíme, že je to spíš nálepka jako módní logo na oblečení,“ říká Plocková a její kolegyně dodává: „Když vedení školy společně s učiteli vnáší do procesu výuky i do oblasti vztahů podnětné a smysluplné inovace, je to jistě signál, že mu jde o žáky, učitele a samozřejmě rodiče, že za zásadní považuje bezpečné a otevřené klima pro děti i pedagogy. Na druhou stranu bohužel nemůžete vědět, jestli se snažení ředitele propíše až do každodenní praxe ve třídě vašeho dítěte.“

S tím do jisté míry souhlasí i lektor a vysokoškolský učitel Robert Čapek, podle něhož není vůbec jednoduché objevit ve svém okolí školu, která bude rodičům a hlavně dítěti vyhovovat: „Hlavně bych chtěl zdůraznit, že když už potomka někam zapíšete a postupně zjistíte, že to byl omyl, hledejte dál. Pokud například učitel sází čtyřky a pětky hlava nehlava, nemá smysl zůstávat, i kdyby se jednalo o vyhlášenou školu. Nedejte na nářky, že už má dítě ve třídě kamarády – ty si najde i jinde. V první a druhé třídě se toho totiž dá hodně pokazit.“

Text vyšel v Akademii Lidových novin.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.