Kamarád není trouba, když nerozumí teoriím o vesmíru. Jak říkat dítěti, že má vysoké IQ

Právě kvůli podobným možným projevům pocitu výlučnosti psychologové radí, aby rodiče dítěti o jeho výjimečnosti neříkali, případně ne do detailu s konkrétními číselnými výsledky inteligenčních testů. Místo toho by s ním měli trpělivě probírat každou jednotlivou událost, která nastane.

„Takové problémy často přicházejí ještě dříve, než ten papír máte. Dítě je jiné a nerozumí si s vrstevníky už opravdu odmala. U nás to začalo už zhruba v roce a půl, kdy syn plynně mluvil a rozčiloval se, že mu vrstevníci neodpovídají,“ říká školní psycholožka Linda Kolenatá a dodává, že si syn na hřišti jako malý vždy povídal spíše s maminkami. Ona sama se jednak nadanými dětmi zabývá a v Centru nadání je i testuje, a jednak má jedno takové doma. 

Kamarád není trouba

„Rodičům vždy radím to, co jsem dělala sama: všechny situace jsem s ním rozebírala. Vysvětlila jsem mu, že se to za pár měsíců srovná a i ostatní začnou mluvit. Později zase, že ne každý se zajímá o vesmír. A když už, tak ne tak do hloubky jako on, a není důvod říkat o kamarádovi, že je trouba, když nerozumí jeho teoriím,“ popisuje. I když už tehdy věděla, že má doma zřejmě nadané dítě, sama jej kvůli objektivitě netestovala a do poradny na test zašla, až když chodil do první třídy. 

„Tehdy to už bylo třeba. Nastupoval totiž do první třídy a uměl už násobit i dělit, plynně také četl. S klasickým učivem se v první třídě nudil,“ vysvětluje Linda Kolenatá. Rozdíl mezi sebou a spolužáky samozřejmě viděl sám. „Protože jsme s ním o tom nemluvili, byl překvapený. Automaticky čekal, že ostatní budou vědět to, co on. A my to museli znovu probírat. Vysvětlovala jsem mu, že jeho matematika zajímá a baví, a proto mu také tak jde, ale že to nemůže očekávat i od ostatních,“ popisuje matka a psycholožka. 

Synovi nakonec výsledek testů říct musela. Jednak byl, stejně jako asi všechny děti s vysokým intelektem, zvídavý a ptal se, proč byl na testech, ale především narazil na projevy pocitů výlučnosti u spolužáka, který se chlubil, jak je chytrý. „Bylo to na gymplu v sekundě a jeho spolužák za ním přišel, že má IQ 130 a kolik má on. Nechtěla jsem mu lhát nebo mlžit,“ popisuje Linda Kolenatá. Zároveň ale dodává, že mu neřekla jen ono číslo, ale také k této informaci dostal vysvětlení. „Stejně tak to říkám i rodičům. Vysvětlila jsem mu, že mu některé věci jdou lépe, ale jiným jdou lépe zase jiné věci. Že on sice umí skvěle počítat, ale než se naučil jezdit na kole, chvíli to trvalo. Jiné děti zase sednou na kolo a jedou, ale s matikou jim to chvíli trvá. Každý má své přednosti a věci, které mu tak dobře nejdou.“ 

Nesrovnávat, neupřednostňovat

„Nadání je především odpovědnost. Lidé, kteří jej mají, jej dostali darem, nezasloužili se o něj. Člověk je nemůže ovlivnit a mělo by se s ním zacházet s pokorou,“ říká Alena Obeidová, školní psycholožka a pracovnice Centra psychologicko-sociálního poradenství Středočeského kraje. „Bohužel dnes často vidíme, že rodiče svým nadaným dětem říkají, jaké jsou skvělé a že jsou lepší než ostatní. Přitom by tyto informace měli využít k tomu, aby jejich talenty dále rozvíjeli a jejich děti se mohly v budoucnu stát tím, čím mohou, tahouny společnosti. Před lety jsem četla knihu spisovatelky Marlo Morgan, která žila nějakou dobu s domorodci. Ti v souznění s přírodou dokáží u každého vytipovat jeho specifické mimořádné nadání. To mi u nás někdy chybí. Neřešit, kdo je lepší či horší, ale přistupovat k tomu tak, že někdo je nadaný na studium a někdo jiný zase například na konkrétně-praktické věci, které se hodí třeba pro práci řemeslníka,“ popisuje psycholožka s tím, že srovnávání a upřednostňování jednoho před druhým je vždy špatně.

Čím větší důležitost totiž budou výsledkům testů přikládat rodiče, tím budou důležitější i pro děti. „V minulosti jsme řešili případ dítěte, které k nám přišlo do poradny, protože nezvládlo, že mají někteří jeho spolužáci vyšší hodnotu IQ testu. Přitom se jednalo o výběrovou třídu, kam chodilo hodně dětí vysoce nadprůměrných, včetně tohoto dítěte. Ale v porovnání s ostatními získalo v testu zhruba o pět bodů méně. Rozdíl tedy rozhodně nebyl propastný, ale už to pro něj bylo velmi zraňující,“ vypráví psycholožka Alena Obeidová. 

Obě expertky se shodují na tom, že by rodiče svým dětem neměli sdělovat konkrétní hodnotu výsledku IQ testu. A nejen kvůli výše popsanému. I proto, že je to opravdu jen číslo. Zmíněných pět bodů rozdílu nevypovídá vlastně vůbec nic, a pokud by se test opakoval, mohl by dopadnout přesně naopak. Kromě toho, test je jen test. Jak daný člověk se svým nadáním naloží, záleží na jeho dalších vlastnostech. A v neposlední řadě… není test jako test. 

„Když mi někdo řekne, že má IQ 130, vlastně mi to nic neřekne, dokud nevím, jakým testem to bylo zjištěno. Často se například mluví o testu Mensy, která však používá velmi úzce profilované maticové testy, které však měří vlastně jen jednu konkrétní schopnost. V poradnách či při komplexním vyšetření klinickým psychologem se však používají testy mnohem komplexnější. Mensa z nich zahrnuje jen dva subtesty z deseti,“ popisuje psycholožka Linda Kolenatá s tím, že se stává, že rodiče přijdou s potvrzením Mensy, že mají mimořádně nadané dítě, a poté odcházejí zklamaní. 

„Musím je vždy krotit, že test Mensy je neúplný, že je to jeden malý výsek, který ukáže analytické a matematické myšlení. Nicméně když děti otestuji, stává se, že jsou výjimečné právě jen v tomto konkrétním bodě a v komplexním vyšetření, kde se posuzuje větší spektrum nadání, vychází třeba jen mírně nadprůměrně. Rodiče jsou pak zklamaní, že doma vlastně žádného génia nemají,“ popisuje svou zkušenost.

I proto například Centrum nadání přesné výsledky nesděluje. „Rodiče získají tabulku, kde je uvedeno rozmezí hodnot, ve kterém jejich dítě je. Vědí tak například, že má logické myšlení na úrovni ‚vysokého nadprůměru, tedy v hodnotách od – do´. A pokud je hodnota blízko hraniční, uvádíme, že je například na hranici středního a vysokého nadprůměru,“ popisuje Linda Kolenatá. 

V čem nám testy pomohou

Znamená to tedy, že děti testovat nemáme? To určitě neznamená, říkají obě specialistky. Jen se nenechat unést tím, že vaše dítě je více než dokonalé, a hlavně na něj podobné pocity nepřenést. „Jestli máte pocit, že by dítě potřebovalo ve škole více rozvíjet, nebo by naopak mohlo mít v některém předmětu problém, určitě má smysl je nechat testovat. Poradna pak může doporučit další postup,“ říká psycholožka Alena Obeidová. Většina dětí podle ní bere testy jako hru a rádo se jich účastní. Ideální dobou je tak čas před nástupem do první třídy, případně během ní. Rodiče díky tomu získají potvrzení pro školu, které pomůže učitele při práci s dítětem lépe nasměrovat a škola získá podnět k individuálnímu plánu, na který může čerpat dotaci. 

A možná největší výhodou pro rodiče je, že odhalí nejsilnější a nejslabší stránky dítěte a mohou je tak lépe rozvíjet a nabízet mu například mimoškolní činnost přesně na míru. Ne vždy je totiž lehké silné stránky svých dětí odhalit. V předmětech, které ovládají a vynikají v nich, se často nudí nebo mají odpor provádět opakovaně cvičení, které zvládají. Proto vyrušují, nedělají úkoly, a učitelé i rodiče si tak často myslí, že předmět nezvládají. A teprve návštěva poradny či provedený test odhalí, že je to jinak.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.