Jsou druhorozené děti chytřejší? Při hledání nadaných dětí se musí (ale i nesmí) srovnávat

Když je v rodině víc dětí, tak se stává, že mladší ze sourozenců překvapí svými znalostmi. Jak mohou rodiče poznat, jestli je dítě nadané, nebo jestli to „jen” odposlouchalo od staršího sourozence?

Na to není jednoduchá odpověď. Setkáváme se s tím, že pokud má dítě staršího sourozence, mohlo se některé věci naučit od něj. Například odposlouchalo, jak si opakuje vyjmenovaná slova, anebo vidělo, že starší sourozenec už čte, a chtělo se také naučit písmenka. Mladší děti mají často tendenci dohánět své starší bratry a sestry. A v tu chvíli je důležité dokázat oddělit znalost a dovednost od nadání. Při identifikaci nadaných dětí patří právě rodiče mezi ty nejdůležitější osoby. Na druhou stranu je ale pravda, že sami o sobě to spolehlivě nepoznají. Určitým vodítkem je srovnat sourozence mezi sebou, kdy například začali mluvit a podobně. Nicméně i kdybyste měli tři a více dětí, je to stále jen velmi malá skupinka, a to nestačí.

Vy jako psycholožka to dokážete oddělit?

Ani psycholog nemůže sám o sobě úplně stoprocentně říct, jestli je dítě podle kritérií a definic, jaké máme, nadané, nebo ne. Musí použít nějaký standardizovaný nástroj. Děti také mohou mít akcelerovaný vývoj, mohou být v určitém věku napřed oproti vrstevníkům, a pak se to časem srovná. Anebo naopak. Některé děti mají zpočátku pomalejší vývoj, ale pak to doženou. Čeho bych si jako rodič asi všímala, je, co říkají učitelky ve školce nebo už ve škole. Mají větší možnost srovnání a tím i šanci některé věci vypozorovat. Nicméně se to více ukáže u věcí, se kterými se dítě setkává prvně a u nichž víme, že je právě neodkoukalo od staršího sourozence. Třeba že se ve srovnání s ostatními snáze učí básničky a další nové dovednosti. A pak je tu ještě jedna komplikace, v době školky se nadání ještě vůbec nemusí projevit a někdy se neprojeví ani na prvním stupni základní školy. Všechny ukazatele jsou tak jen orientační. Obecně se lépe odhalí nadání u dítěte, které vyniká ve více oblastech, a také platí, že čím je dítě nadanější, tím se dá jeho intelekt jednodušeji odhalit. 

Co je pro vás důležité vědět, když provádíte testy nadání? 

My většinou posíláme rodičům předem dotazníky a ptáme se na raný vývoj dítěte. Například jaký byl porod, zda nastaly komplikace, kdy dítě začalo mluvit, chodit či lézt. To jsou všechno ukazatele, které mohou napovědět, na druhou stranu ale samy o sobě o ničem nesvědčí. S rodiči si popovídáme o tom, co dítě umí, neumí, co mu dělá problémy, zeptáme se také na zájmy dítěte. I to může být zajímavý ukazatel. Pokud se to podaří, je zajímavé získat informace od učitelů, kteří mají šanci dítě srovnat s vrstevníky. Je dobré si to takhle poskládat dohromady.

Pokud se bavíme o zájmech, jaké zájmy mohou souviset s nadáním?

Hodně nadaných dětí se zajímá například o historii nebo i dinosaury, rády řeší hlavolamy a další typy úkolů, kde je třeba řešení vymyslet, aniž by se ten postup samy předtím učily. Ale nejde ani to úplně jednoznačně říci. Dítě může mít intelektové nadání a zajímat se o fotbal.

Může být společným znakem i to, že se tyto děti snaží dělat věci takříkajíc po svém? Například při lyžování nechtějí jezdit hada – jeden za druhým – či odmítají opakovat jeden typ cvičení dokola?

Nemusí to úplně nutně odmítat, ale často je to nebaví. Pro tyto děti je typické, a je to vidět už na prvním stupni školy, že nemají úplně rádi memorování, mechanické učení. Více jim vyhovuje, když mají samy přijít na řešení, které nikdo neřekl. Což je vlastně i důvod, proč je někdy problém tyto děti odhalit už na základní škole. Protože na prvním stupni základní školy ještě většinou převládá takový ten mechanický způsob učení, který jim nesedí. Paní učitelka řekne dětem, jak řešit příklady z matematiky, a děti to zopakují. A ony tak rozkvetou až na druhém stupni, kdy je kladen větší důraz na logiku či abstrakci, v čemž bývají dobré.

Kdy mají tedy rodiče zbystřit a uvažovat o testu?

Třeba když se dítě víceméně samo naučí číst nebo počítat. Zvláště pokud nemá žádného staršího sourozence. Nebo kdyby si například paní učitelka ve školce všimla, že je rychlé při skládání puzzle. Někdy dostávají děti ve škole atypické úkoly. Já jsem například měla od 3. do 5. třídy učitelku, která učila matematiku klasicky, ale občas nám dala matematický hlavolam. Měli jsme najít řešení nějakého úkolu, aniž bychom se učili jak. Pokud by dítě v takovém úkolu vynikalo, pak je na místě zbystřit.

Přicházejí za vámi často rodiče s dětmi, kteří takříkajíc zlobí, vyrušují, a vy přijdete na to, že je to prostě ve škole nebaví, protože už učivo znají?

Toto znám spíš jen teoreticky, pracovala jsem ale v pedagogicko-psychologických poradnách, kam přicházely často děti, které měly určitou poruchu učení a vlastně mimoděk se přišlo na jejich nadání. V centru se pak spíš setkávám s dětmi v předškolním věku. Rodiče právě tomuto chtějí předejít a ještě před nástupem do školy zjistit, zda je jejich dítě nadané a případně podle toho zvolit pro dítě ideální typ školy – jestli je například lepší jazyková, nebo se zaměřením na matematiku, nebo jestli by měli žádat individuální plán.

Setkáváte se s tím, že rodiče své dítě do nadání tak trochu tlačí? Že jej doma na testy třeba připravují, aby uspělo? 

Myslím, že se to děje docela často. Někdy se může zdát, že je dítě nadané, ale vlastně je to důsledek podnětnosti prostředí nebo přípravy. Je to vlastně takový syndrom staršího sourozence, ale i u jedináčků: rodiče se jej snaží od malička rozvíjet, dítě chodí na řadu kroužků a získá určité znalosti, podle kterých si rodiče myslí, že je nadané. Ale při testech se ukáže, že je to výsledek podnětnosti prostředí. Dokonce jsem jednou i slyšela o případu, kdy dítě ve školce mluvilo encyklopedickým jazykem, jevilo se jako nadané, ale v testech potom vyšlo, že je výrazně pod průměrem. A pak byl problém obhájit před rodiči, že to není nadané dítě, ale že je to určitým drilem. Někdy se rodiče snaží i na testy připravit, což je absurdní, když si vezmete, že mají odhalit potenciál dítěte. To samé si vlastně myslím o Scio testech, které mají odhalit studijní předpoklady, ale zároveň se na ně pořádají přípravné kurzy.

Je takové podnětné prostředí pro děti dobré, či špatné?

Je v pořádku, když se děti něco naučí. Pokud ho ale rodiče učí něco, co se má ve škole učit později, může se stát, že se bude ve škole nudit a začne třeba při vyučování vyrušovat. Zároveň ale také není dobré, když se rodiče snaží tlačit na výkony za každou cenu. A to platí i v případě, že je dítě opravdu nadané. Protože dítě pak může být pod tlakem a lehce se stane, že nemá dost času na odpočinek a na své koníčky. Takže na jednu stranu může být fajn, že se něco naučí, ale je dobré znát míru.

Jaké testy používáte vy? 

U nás používáme takzvané vícedimenzionální testy. Mají i verbální část, která prověřuje takzvanou verbální inteligenci. Pak je neverbální část, která měří například prostorové schopnosti, odráží se tam zraková percepce, ale už tam není tak moc důležité, aby měl dobrou slovní zásobu či dobré znalosti. 

Můžete být konkrétnější?

Poměrně často se například využívají takzvané Wechlerovy testy. Ty mají verbální část, která zahrnuje všeobecnou informovanost, v další části dítě například určuje logické vztahy mezi pojmy, zkouší se verbální paměť a podobně. V neverbálních testech si pak zase dítě má všimnout, co chybí na obrázku nebo složit podle předlohy puzzle nebo různé abstraktní tvary. Existují ale i další testy. 

Jak velkou vypovídající hodnotu mají? Když například nebudu souhlasit s výsledky a vezmu dítě jinam, bude mít stejný výsledek i u jiného testu, nebo záleží třeba i na tom, jakou bude mít dítě náladu a jak se vyspí?

Záleží vlastně na tom všem, co jste vyjmenovala. A ještě na dalších okolnostech. Například na tom, jak je ochotné či schopné spolupracovat s cizí autoritou. Jsou děti, kterým nedělá problém spolupracovat s cizím člověkem, ale někomu to problém dělá. Pak může záležet na testu samotném, přestože jejich výsledky by spolu měly do značné míry souviset. Čili když dáte dítěti dva inteligenční testy, výsledek by neměl být nějak diametrálně odlišný, ale určitý rozdíl nastat může. Mluví se o takzvaném intervalu spolehlivosti. Zjištěné IQ se pohybuje v určitém intervalu a přesná hodnota se může o několik bodů měnit. A je důležité si i říct, že především mladší děti dozrávají a vyvíjejí se a jejich intelektové schopnosti tak nemusí být stabilní. U předškolních dětí jsou intelektové schopnosti méně stabilní než u patnáctiletých.

Odhaduje se, že poměrně velké procento nadaných dětí je neodhalených. Je to problém? Jak moc je pro nás důležité vědět, zda je naše dítě nadané?

Na to je těžké odpovědět. Někteří odborníci by řekli, že to problém je. Tím, že u dítěte neodhalíte jeho potenciál, hrozí, že se nebude dále rozvíjet. A my tím pak můžeme v konečném důsledku přijít například o vědecké kapacity. Zároveň se ale stává, že i když jeho nadání odhalíte, dál se nerozvíjí. Třeba i proto, že je na něj kladen tak vysoký tlak, aby se rozvíjel, že o veškeré tyto aktivity ztratí zájem. Asi bych řekla, že je to důležité zjistit především tam, kde se s nadáním bude pracovat adekvátním způsobem, a také u těch takzvaně problémových dětí: pokud odhalíte, že vyrušuje jen proto, že je napřed a jen se nudí, vysvobodíte ho ze škatulky potížisty a umožníte mu, aby i on měl školu rád.

Znamená to, že nemusíme své dítě takzvaně odhalit dříve, než jde do první třídy? Můžeme ho nechat jít do školy a počkat, jestli mu klasický systém vyhovuje? 

Ano, může být. A naopak, pokud má dítě zájem o rozvíjející aktivity, můžeme mu je nabízet i bez ohledu na výsledky testů, přestože nám ty testy mohou dát jakési vodítko, v jakých oblastech má dítě největší potenciál. Protože i kdyby to dítě nemělo bůhvíjaký potenciál, ale mělo například zájem se učit nebo řešit hlavolamy, není důvod mu v tom bránit. Spíš si myslím, že je dobré dítě rozvíjet bez ohledu na to, jestli v inteligenčních testech vyjde nějak vysoko. Zároveň je dobré si uvědomit i to, že inteligenční testy mají omezenou výpovědní hodnotu. V některých výzkumech se například ukázalo, že mají relativně velký vztah k výsledku ve škole, ale už ne k tomu, jak se potom později bude člověku dařit v životě. Záleží i na kreativitě, na osobnostních vlastnostech i na dalších okolnostech.

Kateřina Skalová Pražáková pracuje v pedagogicko-psychologické poradně Prahy 6 a spolupracuje s Centrem nadání, kde diagnostikuje děti. S pomocí testů poznává, jak velké je jejich nadání v různých oblastech. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.