Každá škola potřebuje někoho, kdo s dětmi umí dobře mluvit o sexu

Dodnes si pamatuju, jak u nás ve škole během biologie holky dostaly krabičku tamponů, kluci kondomy, pak přišlo pár informací o menstruaci a zodpovědném chování při sexu, a tečka. A představa, že to tak funguje dál, mě zneklidňuje. Samozřejmě by se sexuální výchova měla odehrávat i doma, ale i tak… tohle školní pojetí nemůže být správně, ne?

Není. Nedávno jsem byla na stáži v Holandsku, na škole pro děti s handicapem, u prvňáčků, kteří měli právě sexuální výchovu. A tam jsem myslím viděla její ideální podobu. Jednak se s ní začínalo mnohem dříve a jednak byla vedená velmi citlivě. Paní učitelka volila vhodná slova, děti měly k dispozici názorné pomůcky, s nimiž právě probíraly těhotenství a rodičovství. Nikdo se nestyděl, děti se zapojovaly a bylo vidět, že je pro ně normální se o něčem takovém bavit. 

V jiných třídách pak probíhala výuka u tématu pohlaví. Děti měly panenky různého pohlaví, ty oblékaly, svlékaly... A i přesto, že šlo o děti s těžkým znevýhodněním, všechno zvládaly. A přesně to by bylo užitečné, kdyby se dělo i u nás, na běžných školách. Aby se se sexuální výchovou začínalo dříve a aby se otevírala přirozeným a respektujícím způsobem. Aby se děti už od první třídy setkávaly s tématy, která by se postupně rozvíjela s věkem, stupňovala se, rozvíjela se do hloubky, až by končila u otázek týkajících se intimního, sexuálního života. Abychom konečně přestali dospívajícím předávat témata kolem sexuality jen jako výčet hrozeb v podobě pohlavních onemocnění a nechtěného početí. 

Přirozené by to ale, obávám se, nebylo pro samotné české pedagogy… Neumím si představit, že učím matiku a pak najednou přepnu do sexuální výchovy. A kolik učitelů by se stydělo?!

Sexuální výchovu určitě není vhodné nechat na někom, kdo se stydí, cítí rozpaky. Protože už z toho, jak komunikuje, z jeho mimiky, děti vycítí, že s tématem není v souladu. A když o sexuální výchově mluví někdo, kdo s ní není v souladu, předává dětem pocit „aha, na tom je asi něco divného“. Proto by na škole měl být v ideálním případě odborník, který je v tématu vzdělaný, má jistotu, že ho téma zajímá a dokáže o něm mluvit bez rozpaků a opravdu přirozeně. Protože jen když dětem sexuální výchovu předkládáme včas a bez vlastních zábran, vnímají to jako bezpečný prostor, samy jsou ve větším bezpečí. Umí si s tím lépe poradit během svého dozrávání. 

Měli bychom si asi hlavně uvědomit, že sexuální výchova není spojená jen se sexem. Jde přece i o vztahu k vlastnímu tělu, hlídání hranic. Měli bychom mluvit o tom, co je láska a co sex, co cit a fyzické chtění, co jsou vůbec vztahy a jak (ne)mají vypadat…

Ano. A tím spíš je nejvyšší čas sáhnout do vzdělávacích programů a ve školách začínat tím „kdo jsem já“. Sebepoznáváním, uvědomováním si toho, co mám rád, co se mi líbí. Uvědomováním si sebe jako člověka. Víc než kdy jindy potřebujeme mluvit s dětmi i o tom, jak různě vůbec vypadají lidská těla a že každé je v pořádku. Všechno to pak velmi těsně souvisí s tématem nastavování hranic, vědomím, že vždycky mám možnost říct NE, pokud ho cítím. To je dokonce základ sexuální výchovy, který se navíc přece prolíná do celého života. Umět si nastavit hranice. A že to dnešní mladí dospělí neumí, vídám ve své terapeutické praxi. Nevědí, co je správné a co ne, bojí se říct ne, opravdu nevědí, že můžou, jsou si sami nejistí, mají strach, že když řeknou NE, ztratí zájem toho druhého. 

Možná kdybychom šli do sexuální výchovy dřív a lépe, vyhnuli bychom se na školách i takovým těm pubertálním kolektivům, kdy kluci jsou na holky vulgární a holky nevědí, jestli to, že jim někdo sáhl na zadek, je fajn, nebo není… 

Tohle bude školu od školy jiné, ale každá by měla umět hledat, co potřebují právě ty děti, které do ní chodí. Znovu proto zmíním, že českým školám chybí odborníci na sexuální výchovu, protože sice myslím, že můžeme po učitelích chtít, aby se s tím tématem naučili pracovat, ale mnohem lépe by jim to šlo, kdyby měli na škole někoho, kdo jim minimálně poradí, jak vyučovat konkrétní věci nebo jak je ustát ve třídě. Tak by se nám také nejrychleji povedlo ze škol odstranit ten mylný obsah spojení sexuální výchova. A tak by se také nejrychleji povedlo do škol a sexuální výchovy dostat obsah aktuální, který by reagoval na změny ve společnosti, které pak ovlivňují i oblast sexuality. Protože každé společenské období, každá dekáda má své specifické otázky kolem sexuality a intimity… A sexuální výchova by na to v době, kdy děti řeší nejen sexuální orientaci, ale také identitu, kdy se cítí být nebinární a sexuálně fluidní, měla rozhodně reagovat. 

Ze sociálních sítí vím, že pedagogové si právě těmito specifiky současného dospívání moc poradit neumí, ale opravdu se s tím setkávají… 

Proto by to nikdy nemělo být o přesných „osnovách“, které řeknou, co se bude učit v první a co v deváté třídě, ale mělo by to být tak, jak to zažil můj syn. V první třídě po sobě děti začaly házet sprosté nadávky. A paní učitelka? Mohla je plísnit, ale ona napsala nám, rodičům, že se tohle děje, připravila specifické materiály, které nám dala k nahlédnutí a v nichž dětem vysvětlila, jaká slova vůbec používají, naučila je používat správná označení pro pohlavní orgány… vytvořila tím atmosféru bezpečí, děti vzdělala a nenásilně tím i uklidnila situaci ve třídě. Není to totiž jen o učivu, ale o kontextu celé třídy, o kterém jste také mluvila. A se specializovaným pedagogem by to šlo snáz i v tak komplikovaných situacích, jako když se objeví někdo, kdo se necítí dobře ve svém těle, kdo se cítí být nebinární... Což se může stát už velmi brzy. Některé děti opravdu už v raném věku vědí, že se profilují tak, že v dospělosti bude jejich sexuální identita jinde. A s tím nemohou čekat na „osnovy“.

Ona stačí i „jiná“ sexuální orientace, vždyť zatím si celé generaci zvykaly na to, že mezi námi žijí homosexuálové. 

Ano. A pokud si s tím učitel neumí poradit a dítě se už na škole chová nějak „jinak“, stává se pro ostatní děti divným, a děti si s divností neumí poradit, začnou se chovat jinak, vyčleňují ho, smějí se… A při tom všem, kdy dané dítě hledá samo sebe, má dost práce samo se sebou, se musí ještě srovnávat s tím, že například zažívá posměch nebo nepochopení. Ale pokud tam bude pedagog, který bude schopný tohle vnímat, může takové téma zavést do výuky a prospěje tím všem. 

To je podle mě další kontext, na kterém je vidět, kým by dneska učitel měl být. Že by to neměl být předavač informací, ale ten, který vůbec dětem pomůže vstoupit do světa a cítit se v něm bezpečně. 

Což může fungovat ale jen tehdy, když najdeme cestu, která bude komfortní i pro samotné pedagogy, nemůžeme jim prostě jen „naložit víc“. 

Pořád se také dnes vyděluje holčičí sexuální výchova a klučičí sexuální výchova. I s tím bychom konečně mohli skoncovat, protože doba už dávno nevyděluje přesné genderové role a jako společnost žijeme vlastně hlubokou vztahovou krizi, protože si jednotlivá pohlaví moc nerozumí…

Souhlasím. Je důležité, aby kluci znali věci, které se týkají žen, jako je menstruace. A holky, aby znaly věci kolem erekce, ejakulace. Aby věděli, co se děje s tělem toho druhého, ale také byli schopní mluvit o tom, jak se cítí. Aby se neděsili odlišností, nesmáli se jim, a o všem spolu dokázali také mluvit. S pocitem, že mohou, že jsou v bezpečí. Protože tak je dovedeme k tomu, že až si najdou partnera, budou umět mluvit o tom, co se jim líbí, nelíbí, nebát se hledat průsečíky toho, co se líbí oběma, v čem se potřebují poznávat a podobně.  

A do důsledku vzato – tím by také ve vztazích mohla od počátku vznikat mnohem větší důvěra, jeden z nejdůležitějších pilířů každého vztahu…

Přesně tak. A myslím, že nic jako společnost nepotřebujeme víc, než mít zdravé vztahy… Jen k nim musíme umět položit základ správnou formou a ve správnou chvíli. Doma. Ale také ve škole.  

Tohle všechno je těžké nastavit u dětí z kompletních rodin, u dětí zdravých, ale vy jako Freya, z.s. sexuální výchovu nepomáháte zlepšit jen na školách, tím, že pomáháte pedagogům s materiály a podobně. Ale přinášíte sexuální výchovu i mezi děti s handicapem nebo do dětských domovů. To musí být vlastně ještě o dost komplikovanější…

U lidí s handicapem obecně čelíme mýtu, že sexuální výchovu nepotřebují a sexualitu neprožívají. Ale je to naopak. Lidé s tělesným znevýhodněním bývají už od dětství v těsném fyzickém kontaktu při každodenní obsluze s řadou lidí, o to víc potřebují naučit, kde jsou hranice. Lidé s mentálním znevýhodněním jsou zneužitelní zase kvůli nižšímu intelektu, neznalosti hranic a situacím, kterým nerozumí. Proto do zařízení, která pracují s takovými dětmi, přivážíme spoustu pomůcek, knížek, a poskytujeme jim odborné sociální poradenství… ale jsme na začátku. V zahraničí najdete taková, která mají osnovy vypracované na míru každému dítěti, které má nějaké znevýhodnění. Opět máme co dohánět, ale postupnými, malými kroky se změny dějí.

A děti z dětských domovů? Jak vznikl projekt péče o sexuální výchovu právě v dětských domovech? Přijde mi na tom škoda asi jen to, že to nikoho nenapadlo dřív!

Oslovila nás nadace Společné kroky s tím, že by pěti dětským domovům chtěli zprostředkovat informace o sexuální výchově. Zatím mapujeme, co od nás potřebují vychovatelé, co samotné děti. Mluvili jsme i s těmi, kteří už dětské domovy opustili, a ptali se jich, co jim v domově v tomto směru chybělo a co by jim usnadnilo dospělý život… Víme, že tyto děti jsou zranitelné nejen z hlediska chybějících raných vazeb, ale také jsou mezi nimi takové, které zažily třeba i sexuální násilí nebo se se sexem setkaly příliš brzy. Teď budeme dávat dohromady metodiky, pro které jsme si v rámci programu Open Society dojeli do Norska, a víme, že tady budeme postupovat ještě po menších krůčcích, protože jestli ve škole máme přetížené pedagogy, tak tady vychovatele, kteří suplují mnohem víc než jen vyučující. V plánu máme i výzkumy a největší radost mám z toho, že se povedlo právě v Norsku (kde osvětu podporuje samotný stát) získat práva na speciální edukační box sestavený právě pro sexuální výchovu. Je plný pomůcek, edukačních kartiček a pokrývá několik důležitých témat od vztahu k vlastnímu tělu přes pornografii, sexuální násilí, identitu… A až jej adaptujeme plně na české podmínky, chceme ho dostat nejen do domovů, ale také do českých škol. Všude, kde je potřeba.

Lucie Šídová je psychoterapeutka, lektorka a koučka. Vystudovala sociální práci a sociální politiku na Univerzitě Hradec Králové. Má ukončený psychoterapeutický výcvik ve skupinové psychoterapii, výcvik somatického koučování a psychoterapeutický výcvik Biosyntézy. Dlouhodobě se zabývá tématem sexuality a vztahů a sexuálním násilím. Je spoluautorkou několika odborných publikací, např. Sexuální násilí. Proč se nikdo neptá? Má svoji soukromou psychoterapeutickou praxi.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.