Můžeš se toho hodně naučit, když si při tom zašpiníš ruce, aneb špinavé učení je dobrá móda

Dá se venku učit cokoli?

Mnoho věci se dá učit a dobře naučit venku. Venku mají děti o učení větší zájem. Já tam nejraději učím matematiku. Nosím v kapse metr dlouhý provázek. Je to had a dali jsme mu jméno Sammy. Pomáhá dětem najít věci, které jsou stejné délky jako on, nebo kratší, či delší. K tomu přidáváme spoustu dalších cvičení. Měříme vzdálenosti, kolik délek hada Sammyho nás dělí od nějakého místa nebo předmětu, zdi nebo stromu. Pak se učíme odměřit vzdálenosti krokováním. Přesnost odhadu si pak děti cvičí kdekoli, třeba když jdou s rodiči na nákup. Vše to je o tom udělat z matematiky něco praktického a skutečného. Když člověk děti učí jednotky délky z učebnice, moc je to nebaví, venku to je mnohem zajímavější.

Když jsme chodili do školy my, učili jsme se výhradně uvnitř a v lavici. Je fakt, že mi z toho v hlavě moc nezůstalo a ze složitějších počtů vůbec nic.

Ano, mnoho týnejdžrů se učí matematiku s nechutí a stěžuje si: proč se tohle musím učit, když mi to k ničemu nebude. Ale když se děti učí touhle přirozenou cestou, tak k tomu získají úplně jiný přístup a chápou matematiku a její vztah k životu daleko lépe. Kdežto učení v lavicích nese riziko, že děti se od předmětu výuky úplně odpojí.

Jak jste k tomuto stylu učení došla?

Studovala jsem v osmdesátých letech na univerzitě environmentální vědy a při tom jsem zjistila, že o přírodě vůbec nic nevím. Uměla jsem vylézt na skálu nebo surfovat, to ano, ale neznala jsem názvy zvířat ani rostlin. Nikdo mě to ve škole nenaučil. Potřebovala jsem lépe porozumět ekosystémům, které jsme probírali. A tak jsem začala dělat různá zaměstnání, ve kterých jsem se mohla naučit něco o přírodě, a mimo jiné to byly venkovní práce. A v té souvislosti jsem se začala zajímat i o samotné učení venku. V roce 2008 jsem navštívila lesní školku ve Švédsku. Děti v této školce byly fyzicky zdatnější, klidnější a měly lepší soustředění než běžné děti, byly společenštější, lépe spolupracovaly, byly takové zemitější. Ve Švédsku  nyní dorostla první generace lidí, kteří jako děti chodili do lesních školek a jsou zdravější a odolnější, než je běžná populace.

Nerozděluje to společnost?

Ano a ne. Lesní školky rostou všude jako houby po dešti. Ze všech stran je slyšet, že současný vzdělávací systém nefunguje, jak by měl. Učení venku a jeho benefity se teď zkoumají s velkým zájmem. Postoje se rychle mění. Navíc každý rodič, který kdy dal svému dítěti tablet, ví, jak to je návykové, zná tu frustraci z neustálého přetahování o přístroj a smlouvání s potomkem o času, který dítě stráví přilepené na obrazovku. Všichni víme, že to dětem nedělá dobře.

Juliet Robertson je známá jako učitelka popularizující vzdělávání předškoláků a žáků prvního stupně ve venkovním prostředí. Pracovala i jako ředitelka školy. Napsala dvě knihy - Špinavé učení: průvodce učením venku pro začátečníky (Dirty Teaching: A Beginner’s Guide to Learning Outdoors) a Chaotická matematika: venkovní hravý přístup pro malé děti (Messy Maths: An Outdoor and Playful Approach for Early Years). Juliet Robertson přijela do Prahy na konferenci lídrů hnutí lesních mateřských škol z celé Evropy, která se konala  29. listopadu – 2. prosince 2017. Organizátorem setkání byla Asociace lesních mateřských škol.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.