Nadané děti by měly mít širší, ale o to pevnější hranice, říká terapeutka Monika Stehlíková

Jste autorkou knih o nadaných dospělých i dětech, právě na ně se také specializujete ve své poradenské a terapeutické praxi. Vyskytují se u nich některé problémy více než u ostatních dětí? 

Svým způsobem by se to tak dalo říct, zároveň však platí, že každé dítě je jedinečné a potřebuje individuální přístup. Ale to, co se objevuje velmi často a uvádí to také mnoho autorů, je hypersenzitivita nadaných dětí. A opět je velmi individuální, jak si s tím to které dítě poradí. Problémy mohou nastat už ve velmi nízkém věku, ve třech nebo čtyřech letech. Mohou mít těžký nástup do školky už proto, že jsou velmi citlivé na hluk. Citlivost ale může být také emocionální, což pak způsobuje, že pokud je v místnosti nějaká negativní nálada nebo je tam vyloženě negativní člověk, tak je dítě nesvé. Zvýšeně citlivé může být ale také na nespravedlnost. A takto bychom mohli pokračovat dál. Z toho pak po nástupu do školky i školy mohou vyplývat problémy. 

My se setkáváme na konferenci Mensy zaměřené na vzdělávání. Co byste poradila učitelům, pokud mají nadané dítě ve třídě?  

Nastudovat si co nejvíce – ideálně nekomerčních – zdrojů o nadání. A vytvořit spravedlivé a bezpečné prostředí. Základem je být empatický a respektující. Tím nemyslím, že bychom měli omlouvat jakékoliv chování, ale když dítě poruší nějaké pravidlo, můžeme k tomu přistupovat tak, že je to prostě dítě. A že může být i velmi citlivé. Říct mu, že jeho chování není přijatelné, můžeme i empaticky. Nadané děti jsou třeba už i ve dvou letech extrémně vnímavé na tón řeči. Další důležitou věcí je, dát dítěti důvěru. Když ji dítě dostane a vidí, že ho opravdu vnímáte a vidíte takové, jaké je, bez jakýchkoliv předsudků či stereotypů, cítí to a začne se chovat úplně jinak. Znám případy extrémně citlivých dětí, které bez tohoto vůbec nejsou schopné ukázat, co v nich je. Neukáží svůj potenciál.

Proč myslíte, že se ve školách nedaří nadané děti identifikovat? 

To je jednoduché. Vytvořil se obří systém, do kterého se mají všichni zařadit, ale nadaný člověk je z principu antisystémový. Navíc představa, že by se mohlo podařit je identifikovat všechny, není podle mého reálná. Když to řeknu s nadsázkou, jsou moc chytří na to, aby se nechali „chytit”. Nicméně i ty, které o sobě nechtějí dát vědět, mrzí, že je nikdo nevidí. Učitelé se mě velmi často ptají, jak je mají poznat. Ale pokud to nevidí, znamená to, že nevidí to dítě samotné. A teď to nemyslím jako kritiku. Vzhledem k počtu dětí a dalším podmínkám se to dá i pochopit. 

S čím k vám rodiče často přicházejí? 

Například se přicházejí zeptat, co dělat, když se jejich dítě ve škole chová neadekvátně a křičí. Rodič se to dozví od učitele a vyděsí se, že jeho dítě takové je. Já nerozporuji, že křičí, ale zkoumám proč. A ptám se konkrétně, jestli se to děje i v jiném prostředí; kam ještě chodí, a jak se tam chová. A oni si často uvědomí, že chodí na spoustu kroužků, má kamarády, kteří ho navštěvují, a nikde jinde se takto nechová. A pak třeba od dítěte zjistím, že má ve škole učitele, který se chová povýšeně nebo k žákům mluví s despektem, což mu coby citlivému dítěti přijde nespravedlivé a bojovně na to pak reaguje. Takový učitel ztratí jeho důvěru a on se pak na zbytek hodiny zcela uzavře a není schopen pracovat. A nebo třeba naopak začne vykřikovat. 

Slýcháte takové zkušenosti s učiteli často? 

Bohužel musím přiznat, že ano. Takový typický případ je, když se dítě na něco ptá a učitelka mu s despektem opravdu nepříjemným tónem odpoví: „Týká se to češtiny? Netýká! Tak mlč!“ Pokud se takto nebo i hůř s osobními invektivami učitel chová delší dobu, tak nadané děti, citlivé na spravedlnost a rovnost, už mohou vyletět a ohnat se rukou nebo něco říct. A to je pak oheň na střeše a rodiče musí do školy. Dítě dostává výchovná opatření, ale nikdo se už neptá, co za tím bylo. Já nejsem člověk, který by hlásal, že by děti neměly mít hranice. Neuznávám kult dítěte, ale takové chování opravdu není fér.

Když mluvíte o hranici, neměly by mít nadané děti hranice o něco dál?

Podle mého pozorování ano. Když bych to přirovnala třeba k velkému hřišti, které je ohraničené plotem, tak pro nadané dítě by hřiště mělo být mnohem větší. Možná by však ten plot okolo měl být pevnější. Právě s tím také často pomáhám maminkám, většinou tedy chlapců, které výchovu chtějí zvládat lépe. Ne proto, že by nevěděly, co mají říct, ale nemají na to vnitřní sílu. Ne takovou, jako má to dítě. Bojí se mu něco zakázat, něco po něm chtít, bojí se ho vychovávat. Nenastavují hranice, z čehož pak v budoucnu mohou vznikat různé  problémy. Takže hranice možná trochu širší, ale o to pevnější. 

Můžete být konkrétnější? Co mají rodiče dělat? 

V rodině by mělo vládnout respektující chování a spravedlnost. Je v pořádku, aby mělo dítě úplnou svobodu v tom, co chce ve volném čase dělat. Jestli si bude stavět lego nebo malovat. Ale ve chvíli, kdy rodina domlouvá program na víkend, nemělo by to být vždy jen to, co chce dítě. I rodič by měl být osobností, která vyjádří svoji potřebu. Vždy je dobré si uvědomit, že dítě vychováváme příkladem. A není dobré, když mu matka říká či svým chováním ukazuje, že na ní nezáleží. Stejně tak není dobré, když bude zvyklé na to, že mu všichni vždy vyhoví. Pak strašně tvrdě narazí, bude nešťastné a bude říkat: „Proč mě ostatní neposlouchají? Proč nedělají to, co já chci?“ To hrozí především v určitém věku, hodně je to u nadaných chlapců v pěti šesti letech.

Vy jste na své přednášce zde zmiňovala, že velmi pomáhá, když má nadaný člověk projekt, na kterém se může realizovat. Že pak mizí velké množství psychických problémů. Platí to i pro děti? 

Ano, funguje to jak u dětí, tak u dospělých. Někdy je to až neuvěřitelné. Jednou jsem pracovala s klukem, který měl velké záchvaty za různých situací, nefungoval ve vztahu s různými lidmi – s rodiči, sourozencem, kamarády. A po třech měsících to zcela ustalo. Více o tomto případu říct nemůžu, ale bylo to opravdu jasně viditelné. A nemusíte obvykle nic vymýšlet, nadaní přicházejí s různými projekty velmi často sami, oni mají ty své projekty a vize. 

Znamená to, že bychom měli dítě podpořit, ať se jedná o jakýkoliv projekt? Na přednášce jste například mluvila o tom, že jeden klient psal knížku o nutnosti zrovnoprávnění zvířat s lidmi… 

Já myslím, že to je něco, na co ostatní lidé moc nemají vliv, dokonce ani rodiče. Ani on sám nemůže úplně změnit to, pro co se autenticky nadchne, co mu dává smysl a k čemu je veden vnitřním kompasem. Prostě cítí, že je nutné změnit smýšlení lidí o zvířatech. A napíše knihu. Jestli se mu povede změnit společnost, nikdo neví. On tím však v tuto chvíli zmírňuje svoje negativní stránky, jako je nízká sebedůvěra, pocit vlastní zbytečnosti, nadměrné soutěživosti se sourozencem, škodlivé porovnávání s vrstevníky, pochybnosti o sobě samém a další, které se u něj projevují z neuspokojení potřeby seberealizace. 

A co se stane, až tu knížku napíše a zjistí, že mu ji například nikdo nevydá a zůstane mu v šuplíku. Nevrátí se mu psychické problémy?

Nelze se úplně vrátit, on se zrealizuje, rozvine se a pak není cesta zpět. Ale samozřejmě zklamání nebo zahořklost nelze vyvrátit, hodně nadaných dospělých zahořkne. Nadaní lidé potřebují společnost, ale obvykle se jim nedostává pozornosti a oni pak ztrácí jistotu a nevěří si. Ve své praxi dlouhodobě pracuji s tím, aby si opravdu věřili, a k tomu vede někdy dlouhá cesta. Protože než si začnu věřit, musím přijmout i to, že jsem jiný, pro někoho možná trochu divný. Ale to zapálení a ten projekt mu pomáhá tu svou jinakost víc přijmout.

Teď myslíte, že si nevěří děti, nebo dospělí? 

Bohužel všichni. U dospělých si říkáte, že vyrůstali v určité době a tak nějak to tomu přičtete. Ale já dnes potkávám zmasakrované děti se stejnými problémy. A to první, na čem je třeba pracovat, je, aby přijaly samy sebe. Aby věděly, že jsou v pořádku. A tady jim hodně může pomoci právě ten učitel, který na ně nebude koukat přes papíry a razítka, ale uvidí v nich člověka. A i když není třeba jako oni, bude se je aspoň snažit pochopit. 

Přijmout sebe sama je velký úkol. Jak často se to povede, když k vám takový člověk přijde?

Nevedu si statistiky, ale často. A je krásné, když mi pak ti lidé píší. Ale samozřejmě ten člověk musí chtít. Nemůžete klienta k něčemu nutit. A obvykle je to tak, že trošku chce, ale hodně nechce, protože to bolí. On si začne uvědomovat, že celé roky sám sebe potlačoval, vidí zpětně sám sebe, jak ustupoval, jak se přetvařoval, aby zapadl, a často pak přichází pláč. Teď to vidí a je mu to líto a potřebuje podporu, že je v pořádku být sám sebou. 

A jak dál? Pokud se dosud přetvařoval, aby zapadl, je nyní součástí nějaké skupiny. Má z ní odejít? Nebo se dál přetvařovat, jen už vědomě? 

To se takhle nedá říct. Každý rozhoduje o svém životě sám a jakákoliv rada by byla hrozně zobecňující. Mají žít svůj život v souladu se sebou a svými hodnotami. Pokud je pro něj důležité ve skupině zůstat, zůstane a bude se snažit vycházet ostatním vstříc. Může dělat kompromisy, aniž by se vnitřně potlačoval. Může nechat proběhnout své emoce, myšlenky a názory, ale nemusí je nutně říkat nahlas. I to je velký pokrok, protože předtím, než dokázal sám sebe přijmout, je potlačoval a nedovoloval si prožívat to, co je v něm autentické. A jestli ostatním řekne, co prožívá a co si myslí, je jen na něm. Není třeba říkat všechno a někdy se to ani nehodí. To, že je člověk sám sebou a věří si, však neznamená, že se nemůže pobavit s člověkem, se kterým třeba nemá vůbec nic společného. Vše je o flexibilitě.

Chodí k vám na terapie a kurzy více děti, nebo dospělí?

To se mění. Jsou doby, kdy chodí více dospělých, jindy zase více dětí. Teď asi možná více dětí. Co se ale nemění nikdy, je, že přichází více kluků než holek. Protože u nich se více projevují ty problematické stránky. Určitě tak pracuji s výrazně větším počtem chlapců než dívek. Což je ale velká škoda, protože problémy dívek zatím skrytě narůstají, a jakmile přijde dospívání, už mají velké problémy a poměr se otáčí.

Monika Stehlíková je autorkou knih Život s vysokou inteligencí, průvodce pro nadané dospělé a nadané děti a Nadané dítě, jak mu dopomoci ke štěstí a úspěchu. Působí jako psychoterapeutka ACT a konzultantka pro nadané děti a o problematice také přednáší odborné i laické veřejnosti.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.