Nemají úspěch v kapse, jsou citliví, zranitelní a často i nešťastní, říká terapeutka nadaných dětí i dospělých

Naznačujete, že zájem o nadané a jejich podpora naráží v Česku na určitý odpor…

Ano, když se řekne nadaný člověk, lidé ho vnímají jako někoho, kdo je v soutěži o pracovní místo může předhonit a nijak s ním nesolidarizují. Volání po tom, že nadané děti mají své specifické potřeby, kterým by škola měla vyjít vstříc, nemá zatím plnou společenskou odezvu. Lidé jsou ochotní připustit, že citlivost vyžaduje pomoc. Ale nadání? Svým klientům říkám: nemůžete od druhých vyžadovat, aby vám rozuměli. Musíte začít u sebe. U dětí to je jinak, ve škole je potřeba takové děti podpořit. Ale ve Francii se touto problematikou začínají zaobírat i firmy. Vědí, že pokud mají někoho s vysokým potenciálem a nerozumějí mu, tak o něj přijdou, i o jeho schopnosti.

Existuje běžná a vlastně logická představa, že nadaní mají díky svým vlohám zajištěnou hvězdnou profesní budoucnost. Pro lepší představu: jak úspěšní jsou vaši klienti z řad nadaných? Jaké profese vykonávají?

Různé. Obecně jsou to lidé s vysokým potenciálem, kteří se hledají. Mohou být úspěšní středně i velmi, ale nejsou to přímo lidé na společenském výsluní, jak by si někdo mohl myslet. Konkrétně: mezi mými klienty byli vysokoškolský učitel, podnikatel, vědec, spisovatelka, kriminalista, zaměstnanec IT firmy...

Spojuje je něco, mají nějaké společné osobnostní rysy? 

Všichni se těžce vyrovnávají se svou velkou citlivostí, empatií. Spojuje je potřeba dělat práci, která je nějak přínosná pro lidstvo. Klíčové je pro nadaného člověka vidět smysl v tom, co dělá. Mohou mít problém stanovit si své hranice, bránit to své vůči jiným lidem. Nemají ostré lokty. Mají velký smysl pro spravedlnost a nekladou své zájmy proti zájmům druhých. Velmi je trápí nedostatek etiky ve společnosti. Když odhalí, že se v organizaci, kde pracují,  švindluje, velmi je to demoralizuje. Mají také velký potenciál osobnostního rozvoje. Ale jak říkám, jsou zároveň zranitelní.

Zdůrazňujete mimořádnou empatii nadaných a zároveň jejich zranitelnost. Je-li empatie schopnost vcítit se do druhého člověka, porozumět jeho pohnutkám, neměla by spíš člověka posilovat, neumožňuje mu naopak fungovat lépe? Když vnímám, že na mě někdo křičí, protože je sám ve velkém stresu, nepomáhá mi to brát si jeho chování méně osobně?

Oni sami vnímají tuto svou schopnost jako zátěžovou. Jsou totiž hyper-empatičtí. Takový člověk „čte“ v druhých strašně moc věcí, to si běžný člověk ani neumí představit. Všechno utrpení schované v jiných lidech, všechny jejich bolesti, kterých si třeba ani nejsou vědomi. A čeho je moc, toho je příliš. Myslím, že když má někdo IQ 120, je to pro život v současném světě ideální. Ale když máte intelekt 150, může to být problém.

Je podle vás nadání skokově jiná kvalita a nadaní lidé úplně jiní než běžný člověk, nebo se nadání vyskytuje na nějaké škále a nejde vést ostrý řez mezi nadanými a nenadanými?

Nadání je určitě na nějaké škále, psychika je kontinuum, ne nějaká škatulka.

Odkazujete často na zahraniční, zejména francouzsky psané zdroje.

Ano, čerpám hlavně z frankofonních zdrojů a výzkumů. Tam začali na tohle téma bádat dřív a mají tam víc vědeckých studií. Zkoumají mozek nadaných a jeho odlišnosti, kdežto tady slyšíte známé neurovědce říkat, že mozek má každý člověk stejný. V českém prostředí se, abych řekla pravdu, pohybuji málo, česky ani nic nečtu. Řídím se podle rysů nadání, jak je definují francouzští odborníci.

Kdy jste se stala terapeutkou nadaných? Věnujete se také mindfulness…

Po vysoké škole – vystudovala jsem češtinu a francouzštinu na pedagogické fakultě – jsem prošla mnoha zaměstnáními. Šla jsem učit na gymnázium, dva roky pracovala v bance, na vedoucích pozicích i jako personalistka. Dokončila jsem MBA. A pak jsem jednou na dovolené narazila na knihu Christopha Andrého o meditaci mindfulness. Meditovala jsem už od devatenácti letech, ale tohle mi dodalo vědecký rámec. Jela jsem i na jeho semináře a potom jsem kurzy mindfulness začala pořádat sama. O problematiku nadání jsem se začala zajímat před zhruba patnácti lety z osobních důvodů, začala jsem pak také přednášet, napsala jsem i dvě knihy. Mí klienti si mě pak našli.

Je mindfulness univerzálně užitečná metoda práce s myslí, pomáhá všem vašim klientům? 

Mindfulness obrací pozornost k benefitům, které má pro nás všímavost, být teď a tady. A to je myslím univerzálně prospěšné. Když jsme všímaví, nepřehlédneme věci, které nám mohou udělat radost, a „vyživujeme“ se jimi. Samotná meditační metoda rozhodně není všelék na všechny neduhy a já ji taky nikomu nenutím. Pokud nadané trochu zjednodušeně rozdělím na „inženýry“ a „filozofy“, sedí to více filozofům než inženýrům. U neklidných dětí to nejde hned, ale je to individuální. Zažila jsem i velmi neklidného chlapce, který se mnou meditoval půl hodiny bez nejmenších problémů.

Když se mluví o podpoře nadaných dětí ve školách, často slyším o nákupu pomůcek, encyklopedií a mikroskopů, které by je rozvíjely intelektuálně. Cílem je „zabavit“ je, aby se ve třídě nenudily. Skoro mi přijde, jestli se tím ale jejich nerovnováha spíš neposiluje. Nechybí v běžné škole důraz na práci s tělem a emocemi?

To mi mluvíte z duše. Rozum, emoce a tělo si můžeme představit jako tři nohy trojnožky. Na dvou židle stát nemůže. Ani na jedné. Nadané děti jsou philo-cognitif, mají silnou, v určitém věku až bulimickou potřebu intelektuálních podnětů, poznávání. A rodiče a učitelé jim musí pomoci z této jednostrannosti ven. Znám školy, kde nadané třeťáky učí látku sedmé třídy a že ty děti jsou plačtivé a chodí domů úzkostné, nikdo moc neřeší. Myslím, že dost dobře si s tím umí poradit waldorfské vzdělávání, i když ho neznám zblízka. Měla jsem klientku waldorfského lycea a na ní bylo vidět, že škola ji v rozvoji její osobnosti podpořila dobře. V oblasti svého specifického nadání ale měla co rozvíjet, na to si již musela přijít sama.

Když mluvíte o nadání, mluvíte z vlastní zkušenosti. Od kdy to pro vás bylo téma, reflektovala jste své nadání už jako dítě?

Já jsem to o sobě nevěděla. Jiná jsem byla v tom, že jsem měla už odmalička velký smysl pro spravedlnost. Pořád jsem upozorňovala na něco, co mi přišlo nespravedlivé, což mou rodinu dost štvalo, zdálo se jim, že vše moc řeším. Navíc jsem byla nešikovná, a to mi také neustále předhazovali. Ale jinak do nějakých osmi let bylo vše fajn. I ve škole mi všechno šlo, učitelé mě doporučili na výběrovou jazykovou školu. Ale že bych měla nějaké nadání, to se nijak neřešilo, rodiče se spíš soustředili na mé chyby, což mě dost sráželo. Slýchávala jsem „moc přemýšlíš, nikdo tě nebude chtít, nevdáš se“. Maminka si pak jednou vzpomněla, to už jsem byla ale dospělá, že nás ve třetí třídě psychologové prověřovali, zda zvládneme třetí jazyk, a že jí bylo řečeno, že mám asi vysokou inteligenci, ale hlavně ať se soustředí na tu mou nepraktičnost. Až po vysoké škole jsem na internetu narazila na popis rysů nadaného člověka. Pro mě to bylo jako zjevení, jako by psali o mně. Měla jsem pocit úlevy, hodně mi to vysvětlovalo. Pro nadaného člověka je velmi úlevné, když se v tom najde. Jinak má často sklony podceňovat se a trápit.

Jste tedy příkladem nadané ženy z průměrného rodinného prostředí, kde neměli velké pochopení pro vaši zvláštnost. To může vyvolat trauma. Jiná situace asi nastává, když dítě doma rodiče přijímají a podporují v tom, jaké je.

Ano, na to jsou taky průzkumy. Když je dítě z podnětné a chápající rodiny, rodiče jsou umělci nebo vědci, tak je problémů celkově spíš málo. V málo vzdělané rodině dítěti hrozí izolace a pocit vyloučení. Je to riziková skupina. Stejně jako děti, které na to, že mají nadání, vlastně nevypadají. Učitelé mají sklony nadané ztotožňovat s těmi, kdo se dobře učí.

Do profilu jedničkářky se někdy schovávají i nadané dívky. Oni ho přesahují, ale se svým potenciálem nijak nepracují a ani nijak na pohled nevybočují. Jak jste působila ve třídě vy?

Byla jsem dospělejší než spolužáci, učitelky mě vnímaly jako posilu, neměla jsem s nimi žádný problém. Občas jsem šla na nějakou soutěž, za to byli učitelé rádi. Na střední škole jsem pak měla několik velmi inspirativních učitelů. Se spolužáky jsem se také snášela celkem dobře. Skutečně blízké lidi jsem ale našla až později, na vysoké škole.

Přečetla jsem si, že pracujete s principy takzvané pozitivní psychologie. Můžete mi je stručně vysvětlit?

Ve zkratce se dá říct, že pozitivní psychologie se nezaměřuje na patologie, ale na zdraví. Zabývá se zkrátka částí osy od nuly doprava. Rozvíjí poznání toho, co má vliv na spokojenost člověka. Zdravého člověka. Zkoumá vliv radosti a vděčnosti na zdraví a dlouhověkost. Vliv soustředění a stavu flow na radost ze života. Nejde o to nasazovat si růžové brýle, to nepomáhá, ale co pomáhá, je konstruktivní přístup k životu i k vlastním problémům. Věnuji se terapii ACT což je zkratka pro Acceptance and Commitment Therapy.  Základním nastavením ACT je přijmout to, co je mimo naši kontrolu, a zavázat se k jednání, které náš život obohatí a udělá šťastnějším. Na svých stránkách mám motto: Štěstí není něco, co se nám přihodí, ale dovednost, kterou musíme rozvíjet.

Monika Stehlíková je terapeutka metody ACT a lektorka mindfulness. Na téma nadání publikovala dvě knihy, Život s vysokou inteligencí – Průvodce pro nadané dospělé a nadané děti a Nadané dítě – Jak mu pomoci ke štěstí a úspěchu.

Rozhovor jsme napsali pro Akademii Lidových novin. Tady publikujeme jeho plnou verzi.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.