Napoprvé se mi zpravidla nepodaří nikdy nic, říká český matikář, který se dostal mezi padesát nejlepších učitelů světa

Když jsme plánovali tento rozhovor, ještě se na koronavirus nesoustředila veškerá pozornost. Ve srovnání s pandemií se zdá teď vše být méně podstatné, ale přece jen je pro Česko skvělá zpráva, že jste se dostal do finále mezinárodního kola učitelské soutěže Global Teacher Prize. Z kolika učitelů vás vybrali, víte to?

Psali, že z dvanácti tisíc a finalistů je nás padesát. Jsem samozřejmě moc rád, i když - kdyby mě čeští organizátoři ceny nepošťouchli a nepomohli mi s přihláškou, asi bych do toho nešel, bylo to strašně moc „papírování“.

Ale cena je milion dolarů!

To je pravda, ale aby si někdo nemyslel, že to jde učiteli do jeho kapsy. Co mně na tom přišlo lákavé, bylo, že loni ty ceny předával Hugh Jackman z Wolwerina, toho zbožňuju. I jsem měl takovou masku na karnevalu (smích).

Jste loňským vítězem českého kola soutěže. Na slavnostním vyhlášení výsledků jste přiznal, že se vám třesou kolena. Takto veřejně pojmenovat své pocity vyžaduje podle mě určitou vnitřní sílu.

Vždycky v nové roli cítím nejistotu a pochybnosti. Jako začínající učitel jsem dlouho řešil, jestli na to vůbec mám, učit děti, jestli už třeba nejsem za hranicí svých možností. Asi i proto, že u nás v rodině nikdo neměl vysokou školu a ani u mě se s tím nepočítalo (ale máme ji nakonec já i bratr). Když jsem se v učení zabydlel a začal působit i jako lektor Hejného metody, pochybnosti se vrátily. Zase nějakou dobu trvalo, než jsem sám sebe přesvědčil, že mám jako lektor nějaké kvality. No a na tom ocenění jsem si znovu připadal jako někdo, kdo je tam náhodou, skoro i neprávem.

Už vás to přešlo?

Asi ano (smích).

Do soutěže jste se přihlásil už rok předtím, a tehdy jste nepostoupil ani do finále. Čím to bylo a co jste změnil?

Napoprvé jsem se neuměl dostatečně popsat, ta přihláška je poměrně komplexní. V tom dalším roce mi s ní pomohla Monika Olšáková, kolegyně z blízké školy, která v soutěži získala druhé místo. My jsme sehraný tým. Ona je i lektorkou čtenářské gramotnosti, s češtinou si rozumí víc než já (smích). Díky jejím dotazům jsem si taky ujasnil, co vše dělám, a co jsem původně do přihlášky nenapsal, a přitom se to hodnotí. Různé aktivity mimo třídu, kolegiální podpora učitelů a tak. Myslím, že spousta učitelů dělá mnoho zajímavých věcí a nechce, neumí nebo nemá potřebu to zviditelnit. To velmi dobře chápu.

Proč jste do té soutěže šel vy?

Chtěl jsem obhájit svůj styl učení, Hejného metodu. V tom mi první místo dalo obrovskou devízu, podporu.

Jak to, že když jste napoprvé neuspěl, nevzdal jste to?

To mě vůbec nerozhodilo, já jsem na to zvyklý, mně se zpravidla napoprvé nepovede nic. Ale když vytrvám, můžu být dobrý. Potvrdilo se to ve sportu i v tom učitelství.

Hejného metoda je milovaná i zatracovaná, je kolem ní hodně protichůdných tvrzení. Jak jste se k ní dostal?

Učil jsem deset let na sídlištní škole ve Frýdku-Místku. Poměrně vyhlášené. Byl jsem myslím dobrý učitel již tehdy, uměl jsem věci vysvětlit, ale didaktiku jsem neuměl skoro žádnou. Sháněl jsem se po školení, chtěl jsem se zlepšit, ale nacházel jsem mírná vylepšení, trochu zajímavější úlohy, trochu hravosti, ale nic zásadního, nic, co by odpovídalo na mé otázky. Pak jsem narazil na Hejného metodu, na konstruktivismus. To bylo něco úplně jiného, to mě chytlo. Začal jsem to zkoušet, ale teď zpětně mi ty moje začátky připadají slabé, dlouho to nebylo ono. Hodně jsem se zlepšil, až když jsem začal lektorovat pro učitele.

Jak jste se z Frýdku-Místku dostal do Bašky?

V té škole se změnilo vedení a už mi tam nebylo dobře. Vydržel jsem to ještě dva roky a pak odešel na rok na rodičovskou dovolenou, s dcerou. Zpátky se mi už vracet nechtělo. A objevila se možnost jít do Bašky. Frýdek-Místek, kde bydlím, je kousek. Baška má necelé čtyři tisíce obyvatel a původně tu škola nebyla. Obec se rozhodla ji postavit, aby děti nedojížděly do města. Teď tu máme první i druhý stupeň. Já jsem tu začínal jako jediný učitel matematiky na druhém stupni. Na malý úvazek, to byla jenom šestá třída a já jsem byl ještě na rodičovské. Před nástupem jsem paní ředitelce řekl, že chci učit podle Hejného, že to je moje podmínka. Na té předchozí škole jsem učil její syny, takže mi věřila, že jsem dobrý matikář a nejdu to nějakého hazardu. A kývla.

Takže vedením to prošlo, a co další úhelný kámen, rodiče?

Když mi paní ředitelka dala ok, udělal jsem pro rodiče kavárnu, takové setkání, kde jsem jim vysvětloval, jak budu učit. Byli z toho docela paf, i negativní reakce se ozvaly. Určitě v té chvíli pomůže, když má člověk nějakou argumentační výbavu. Nějak jsem to ustál. No a pak přišel nástup do třídy. Šestka, do té doby měli matematiku klasicky. Chytli se výborně a pochvalují si to. Teď jsou v sedmičce. Bystří žáci si šušňají, že dostávají úkoly, které jsou pro ně výzva. Je nesmysl třídu vést tak, že všichni dělají to samé.

Zmiňovaly děti z vaší třídy i nějaká negativa výuky?

Ano, některým děvčatům (teď aby to nevypadalo, že jsem genderově zaujatý, ale byly to holky) vadilo, že musejí přemýšlet, „já neumím přemýšlet, já se to chci naučit“, říkaly. Nebo někoho frustrovalo, že jim hned neřeknu výsledek. Někteří žáci se bojí nejistoty. Když nemají známý postup, hned by se vrhli ke kalkulačce. Ale postupně se osmělí, přestanou ty kroky do neznáma odmítat. Od příštího roku bych kromě druhého stupně chtěl učit i jednu první třídu, vyzkoušet, jaké to je, vést děti k tomuhle rovnou od začátku. Nicméně, naše děti nestojí o šestiletý gympl, to je důkaz, že to funguje. Třída zůstává skoro celá pohromadě. A to i díky skvělým kolegům. Máme opravdu mimořádně kvalitní sbor, na obou stupních.

Co je podle vás to, co dělá matematiku u dětí tak neoblíbenou?

To, že je podaná uměle. Děti se učí počítat a najednou přejdou k algebře. Vidí nějaká písmena, ale nemají k tomu novému jazyku vůbec žádný vztah, nic jim to neříká, nic si pod tím nepředstaví. Nebo zlomky, ty taky bývají problém. Vysvětlí se základní princip, namalují si čtvrtinu, polovinu, a pak se rychle přechází ke sčítání zlomků a žáci si vůbec nezažijí, proč to dělají. Neučí se proč, učí se jak. A učitelé, aby to nějak v tomhle rámci zvládli, si musejí vypomoct svou osobností: někdo je zábavný, někdo přísný a bere si na pomoc kárné prostředky.

Neoblíbená je matematika hlavně u těch, co z ní mají špatné známky…

Ano, výzvy pro žáka musí být vždy přiměřené jeho možnostem. Když je překážka příliš vysoká, tak ji nepřekoná, a znechuceně to vzdá. Proto tak zdůrazňuju význam gradovaných úloh, každý v té hodině musí dostat možnost něco vyřešit, na něco přijít. To podporuje jeho touhu se dál učit. V každé hodině by měly být úkoly minimálně tří úrovní.

O vás se ví, že jste v kontaktu s Milanem Hejným, autorem metody.

Tak dvakrát třikrát týdně si ráno skypujeme, od půl šesté do půl osmé, to mám doma klid. Vede mě, co se filozofie učení týče, a vytváříme další výukové materiály. To byl asi taky jeden z bonusů té učitelské ceny, ten kontakt s ním.

Jaké jsou vaše učitelské přednosti a slabosti?

Začnu těmi slabými stránkami. Jsem nesystematický. V hodině vím, kam mířím, ale žáci, kteří potřebují jasnou strukturu, ji možná ode mě nedostávají v té míře, jak by potřebovali. Taky musím trochu zapracovat na své češtině (smích). A pak možná ještě to, že někdy propadnu nadšení pro nějakou novou věc a jsem do toho tak hrr, až to kolegy může zaplašit. Musím zapracovat na empatii.

A přednosti?

Matematika mě opravdu baví a hluboce věřím tomu, že žáci jsou schopni si na vše přijít sami, v rámci hodiny. Nechávám jim pro to maximální prostor, nemám potřebu držet situaci pod kontrolou direktivně, dokážu vytvořit bezpečné prostředí, kde se děti nebojí chybovat ani diskutovat. A myslím, že jsem kreativní, mám nápady. Rád spolupracuji s lidmi, s kolegy. Vlastně dělám nerad něco sám. S jedním týmem dělám letní tábory, s jiným sobotní školu, v Národním kabinetu zase metodickou příručku… Vypadá to, že toho je strašně moc, ale všude jsem jen jedna část. A baví mě to takhle, život je tím pestrý.

Naznačil jste, že vás ve škole nevnímali jako studijní typ, že se nepočítalo s tím, že půjdete na vysokou školu. Proč?

Měl jsem problémy s chováním, nesnášel jsem monotónní výklady. Míval jsem ředitelskou pochvalu za matematickou olympiádu a zároveň ředitelskou důtku za chování.

Takže se vědělo, že máte matematický talent...

To ano, ale pak někdy v sedmé nebo osmé třídě přišla ta nudná matematika, kdy nám předváděli složité vzorce, které jsme měli reprodukovat, končilo veškeré přemýšlení. Hodně žáků v té chvíli odpadne, nebo se nějak drží nad vodou, ale bez pochopení, o co jde.

V den, kdy se rozhodlo o uzavření škol, jste se s kolegyní Monikou Olšákovou rychle sešli a začali vymýšlet webinář pro učitele o tom, jak teď učit na dálku. Jak to dopadlo?

S Monikou hodně spolupracujeme, často spolu tvoříme hodiny, jeden učí, druhý to natáčí, pak se o tom bavíme, sdílíme s kolegy. I webináře spolu děláme, takže bylo logické udělat jeden i teď, když my všichni učitelé máme tolik otázek. Dopadlo to myslím dobře, za mě tak na 90 %, byly to tedy dva náročné dny příprav, zúčastnilo se kolem tisícovky lidí. Za cenné považuju to, že jsme měli možnost kolegy podpořit i psychologicky. Na učitelství často jdou lidé s velkým vnitřním pocitem odpovědnosti. Chtějí žáky někam posunout. To je hezké, ale v některých situacích se ukáže i odvrácená strana téhle potřeby, úzkostné pocity z toho, že se něco nestihne, si někteří učitelé ventilují nesmyslnými požadavky. Teď, když máme vzdělávat distančně, je ohromně důležité vnímat potřeby a možnosti žáků, i když nejsou s námi ve třídě.

Jak to teď děláte vy?

Nehrotím to. Neberu to jako, že se nějak v této době zásadně rozhoduje o vzdělávání, důležité jsou i jiné věci. Už jsem viděl u kamarádů rodičů takové ty odstrašující příklady deseti stránek úkolů, co dostávají ze školy, a dítě v tom ztracené… Rozhodl jsem se, že úkoly budu dávat na bázi dobrovolnosti. SCIO teď zveřejnilo testy, děti si je můžou zkoušet, zadám i nějakou skupinovou práci a výsledky se budou prezentovat, až budeme zpátky ve škole. Nepůjdu s látkou dál, ale víc do šířky. Musím počítat s tím, že některé děti odjedou s rodiči na chalupu a budou třeba offline. Mám s žáky schůzky online dvakrát týdně na půl hodiny. Těm, co budou mít zájem, samozřejmě budu zadávat práci, aby si měli nad čím lámat hlavu.

Nezvětší se pak rozdíly mezi žáky ve třídě?

Ty rozdíly tam jsou už od první třídy, tak jako tak. Výzkumy dokázaly, že v první třídě mohou být až šest let, někteří žáci mohou být o hodně dopředu, co se zralosti i chápání týče. I já mám ve třídě žáky, kteří by zvládli středoškolskou matematiku, a zároveň ty, kteří mají ještě problém s násobilkou. S tímhle učitel musí umět pracovat.

A co rodiče, jak vidíte jejich roli a situaci dnes, když jsou děti nuceně doma?

Ti, co mají home office, by si mohli vyzkoušet domácí vzdělávání. Vyberte něco, co dítě baví, ne to, co podle vás musí. A tam začněte. No a ti, kteří mají svých starostí dost, chodí do práce a neví, kam dřív skočit, a ještě k tomu vyfasovali nějakého zběsilého učitele, který děckám posílá tuny povinných úkolů – tak těm přeju hodně síly a hlavně ať se tím nenechají rozhodit. Když to dítě nesplní, nic tak strašného se nestane. Nejdůležitější je se jako rodič nedostat do křeče. Být s dětmi v pohodě.

Tomáš Chrobák je učitel matematiky a tělesné výchovy na druhém stupni ZŠ Baška nedaleko Frýdku-Místku. Je členem Národního kabinetu matematiky, vyučuje a lektoruje Hejného metodu. Vymyslel a organizuje projekt Sobotní škola hrou. V létě pořádá stanové tábory v lesích u řeky. Loni se stal vítězem letošního ročníku soutěže o nejlepšího učitele Global Teacher Prize a letos postoupil do finále globálního kola. Má dvě děti předškolního věku.

Rozhovor vyšel 31.3. v Akademii LN.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.