Naprogramovat hru, to fakt zvládnu? Jasně, odpovídá žákům učitelka informatiky z Portugalska

Učíte angličtinu a programování. Proč je vůbec důležité, aby se děti učily programovat?

Podle mého názoru je programování naprostým základem všech dovedností, které lidé ve 21. století využijí, a je opravdu vhodné a důležité, aby se to děti učily už v raném dětství. Zvyknou si tak pozorovat, analyzovat, nacházet chyby a řešit problémy. Až vyrostou, bude podle mě ještě víc než dnes platit, že nestačí mít jednu úzkou specializaci. Je třeba umět řešit různé situace, komunikovat a spolupracovat, a čím dřív se to naučí, tím lépe, protože z nich potom budou úspěšní dospělí. Začínáme jednoduchými věcmi, jako je informatické myšlení, algoritmy, potom přecházíme k programování s využitím bloků, jaké najdeme například v aplikaci Scratch, kde si děti z předpřipravených kousků kódu skládají malá videa nebo hry, a potom pokračujeme ke složitějším věcem.

Používáte také různé roboty, které jsou teď populární na mnoha českých školách?

Jsme škola, a školy málokdy mají peněz nazbyt, takže se snažíme využívat co nejlevnější materiál. Kromě toho se také s dětmi účastníme všemožných projektů a soutěží, odkud je možné získat nějaké prostředky. Všechno se snažíme dělat tak levně, jak je to jen možné. Například jsme potřebovali zelené plátno na natáčení videí, ale nemohli jsme si dovolit ho koupit. Jedna z maminek našich dětí přišla se zeleným přehozem na postel, že nám ho dá, pokud to bude stačit – a stačilo, slouží dodnes.

Snažíme se si vždycky nějak poradit, abychom se mohli učit, ale nestálo nás to příliš peněz. Teď například ve škole stavíme Maker Space, tedy prostor pro různé vyrábění a kutění. Začali jsme s prázdnou místností, pak jsme do ní pořídili tavné pistole, nůžky, tužky, papíry a kousky látek. Potom jsme oslovili rodiče a ti nám věnovali pár opravdu levných robotů, co měli doma. Nakonec každý přinesl nějaké porouchané a staré spotřebiče, které jsme potom rozebrali a díly z nich využíváme ke stavění a sestavování nových věcí.

Co se děti vlastně programováním naučí?

Naučí se řešit problémy nejrůznějšího druhu, což je kompetence, která se hodí pro život. U nás ve škole kódování a programování zapojujeme do mezipředmětových projektů, takže se děti učí spojovat informatiku s dalšími předměty. Jednou jsme třeba pracovali s drony, ale aby mohly vzlétnout, bylo napřed třeba počítat s rychlostmi, výškou a úhly, takže se musely naučit něco z matematiky. Máme teď nové roboty, které testujeme ve třídách, ale všechny manuály k nim jsou v angličtině, takže aby s nimi děti mohly pracovat, musely se naučit spoustu nových slov, což mělo značný a měřitelný dopad na jejich jazykové kompetence. Všechno je to propojené.

Je to v Portugalsku běžné, že se děti ve státních školách učí programovat?

Bohužel spíš ne, což je podle mě velká škoda. Změny se ale dějí a v nových školských dokumentech a plánech už programování a základy počítačové gramotnosti zahrnuty jsou, jen je ten proces pomalý. Až v sedmé třídě se u nás učí informatika, která je ale stejně založená spíš na ovládání počítačů a práci s nimi než na kreativním přemýšlení; výjimky jsou, ovšem stojí a padají s nadšením jednotlivců. V posledních letech se ale zformulovala větší skupina nás bláznivých učitelů, pořádáme semináře a webináře a společně posíláme dopisy na ministerstvo školství, aby zahrnuli programování co nejdříve do osnov portugalských základních škol.

Daří se vám to?

V podstatě ano, ale je to k uzoufání pomalé. Píše se rok 2022 a změny by měly probíhat mnohem rychleji. Pro děti je přirozené být producenty, ne jen konzumenty připravených obsahů. Když jim poprvé řeknu, že si mohou na telefonu vytvořit vlastní malou hru, dívají se nedůvěřivě. Říkají: „Vytvořit si hru? To je skutečně možné?“ Ale pak jim ukážete základy, povzbudíte je a už to jede! I ty nejmenší děti dokážou skvělé věci.

Co na to ostatní učitelé? Používají se například v Portugalsku ve třídách mobily na vyhledávání různých informací?

Zřídka, i když i to se pomaličku mění. Největší výzvou je přesvědčit učitele, kteří mnozí vyrůstali ještě v analogových časech, že mobily ve třídě nejsou rozptýlení, nýbrž nástroj. V mnoha třídách nejsou ani počítače, ale to přece vůbec nemusíme řešit, když mají žáci v kapse své vlastní výkonné přístroje a jsou na nich schopni během pěti minut něco vyhledat nebo vytvořit prezentaci.

Vám je ale lehce přes čtyřicet, takže i vy jste vyrůstala v analogových časech. Měla jste také strach z technologií, že se je nenaučíte ovládat, že něco rozbijete…?

Ze začátku ano, když jsem si sedla k notebooku, říkala jsem si – teď něco udělám špatně a rozbiju to. Pak jsem se ale nadechla a došlo mi, že když se to stane, dá se to opravit a neznamená to konec světa. Metodou pokusu a omylu jsem se naučila mnoho věcí, zlepšovala jsem se. Člověk nemusí být hned dokonalý a všechno umět, stačí si přenastavit mysl tak, aby byla otevřená a připravená na něco nového.

Postupně jsem na některé věci přišla a jiné se učím od dětí, od svých žáků. Ti se nebojí naopak vůbec. Já jim něco ukážu, oni na tom kutají dál a potom přiběhnou celí nadšení a ukazují mi, co vytvořili. „To je skvělé,“ řeknu. „Pojď mi ukázat, jak jsi to udělal, nauč mě to.“ Takhle se zlepšujeme všichni, je to skoro jako kouzlo, těžko se to popisuje. Naše role nejsou oddělené, jsme partnery v učení a tak to má být.

A jak se vám daří spolupráce s rodiči? Co říkají na všechny ty věci, které s jejich dětmi podnikáte?

S rodiči mám nastavené velmi blízké vztahy, jinak by to nešlo, musíme si navzájem důvěřovat a sdílet nápady. Když se se mnou setkají poprvé, občas jim vidím na očích, že si říkají – kdo je tahle bláznivá osoba? Pak ale vidí, že děti jsou nadšené, takže jsou pochopitelně spokojení i oni. Snažím se je zapojovat, sdílet a spolupracovat s nimi, abychom se všichni cítili pohodlně a bezpečně, jako jeden tým.

Angažujete se nějakým způsobem ve vzdělávání učitelů, aby vás takových nadšenců bylo víc?

Jsem už třetím rokem zapojená v profesní přípravě budoucích učitelů, kteří při studiích na pedagogické fakultě musejí absolvovat jeden semestr praxe. Všichni, kdo si vybrali mě, se mnou zůstávají v kontaktu, takže je asi oslovuje to, co jim ukazuji. Pro mě je kontakt s mladými nadšenými lidmi také nabíjející, takže jsem za tu možnost ráda. Jinak naše škola je malá, má jen sto dětí, ale těsně spolupracujeme s dalšími školami v oblasti, takže občas učím i jinde. No a pro učitele z celého Portugalska vedu různé semináře a webináře.

Když ale říkáte, že většina škol a učitelů v Portugalsku je poměrně tradiční, jak se stalo, že zrovna vy učíte úplně jinak?

Vždycky jsem asi chtěla věci dělat jinak, ale nevěděla jsem, jak na to. A víte, co byl pro mě ten bod obratu? Týdenní evropský projekt, který jsem absolvovala na univerzitě v Ústí nad Labem v roce 2013. Když jsem odtamtud přijela, řekla jsem kolegům: „Celé to děláme úplně špatně!“ Naprosto se mi změnil úhel pohledu na to, co to znamená „dobře učit“. Od té doby se soustředím na to, abych opravdu využívala badatelské metody nebo praktickou výuku.

Liliana Fernandes žije v severním Portugalsku, ve městě Braga, kde pracuje jako učitelka angličtiny a programování na prvním stupni základní školy. Vede kroužky programování pro děti. Do Česka přijela na festival Science on Stage, který je určen učitelům přírodních věd a informatiky z celé Evropy, s projektem Cesta kolem světa v osmi kapitolách.

Podívejte se, jak učí Liliana Fernandes:

Text vyšel v Akademii Lidových novin.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.